Žijeme v podivné době. Mnozí dodají, že je to doba zlá, a já si myslím totéž. Je to ovšem i doba po mnoha stránkách zajímavá, až fascinující. Lze ji charakterizovat dle celé řady kritérií. Jestliže se chci tentokrát zaměřit na všeobecnou falsifikaci jazyka a zmatení pojmů, je to hlavně proto, že internetové fórum, kde by se měla objevit i tato úvaha (shledají-li ji ovšem čtenáři hodnou té pocty), je médium se stoprocentně verbální komunikací, ve kterém nehrají roli žádné ty non-verbální artefakty, jež tvoří podle psychologů 90% normální komunikace osobní. Žádný šmajlík nenahradí teplý lidský úsměv (nebo ho naopak demonstruje navzdory skutečným pocitům pisatele), ani nepatrný posun v intonaci, nemluvě o tom, co máte na sobě (šaty - aspoň částečně - dělaj člověka).
Ale věc má ještě zlověstnější, ač na první pohled možná méně nápadný důsledek. Zmatení a falsifikace pojmů způsobuje problémy v komunikaci. I přes konsensus, ve kterém všichni (i já!) vědomě používáme pojmy, o nichž víme, že znamenaji něco jiného. Vždy se totiž objeví moment, ve kterém nepatřičnost takového pojmu vypluje na povrch, komunikace se rozdrobí, popř. zdrží definováním termínů, 'čo si kdo z nás predstavuje pod takým pojmom absurdný', až nakonec odezní do ztracena. Důsledkem nekomunikování může být jen stále větší a větší vzdálenost od člověka k člověku, odcizování, izolace a následný rozklad a zánik, kterým by se koneckonců měl tento apokalyptický věk logicky završit.
Pro začátek se podívejme na termíny, zprofanované skoro k nepoužitelnosti: levice a pravice, potažmo pokrokový a konzervativní. Tyhle pojmy vznikly za francouzské revoluce, označovaly skupiny, které seděly skutečně nalevo, resp. napravo od --- to nevím, není to podstatné, (předsednického stolu patrně). Ti "pokrokoví" nalevo chtěli s tou revolucí pokračovat, těm napravo už to stačilo, byli "konservativní". Je ovšem třeba nezapomínat, že ta "konzervativní pravice" musela nutně o pár let dříve být rovněž "pokrokovou levicí", přinejmenším do té míry, do jaké se podílela na přeměně monarchie absolutní v monarchii konstituční. Nějaký čas se "levici" dařilo prosadit svou a dotáhla to až k jakobínské diktatuře, tehdy sice opěvované všemi "pokrokovými" volnomyšlenkáři, nicméně zlověstně stereotypnímu krvavému konci všech důsledně "levicových" přeměn. "Pokrok" se ale nedá zastavit: z cesty sešlou "levici" odstranila 9. thermidoru "pravice", popravila všechny ty, kteří se konzervativně drželi výdobytků své "levicové" revoluce a začala dláždit Napoleonovi cestu k císařství. Victor Hugo sice vydatně opěvoval tohoto francouzského Hitlera jako vyvrcholení Revoluce, ale snad ani on by ho neoznačil za "levicový" fenomén. Po celé 19.století se ve Francii střídala republika s monarchií (event. císařstvím), "levičáci" se stávali "pravičáky" a vice versa, až je z toho člověk jelen.
K dalšímu zmatení těchto pojmů vydatně přispěly revoluce století dvacátého, najmě ta Velká Říjnová a její odnože v různých zemích světa. Zde je nutno se zastavit i u pojmů komunismus a socialismus. V úvodu zdůrazněme, že ačkoli americká propaganda označovala termínem "komunismus" totalitní diktatury v SSSR a satelitních zemích, komunismus jakožto režim nikdy nikde neexistoval. Proč, to je vcelku nasnadě: prostě to není možné. Je to stejná utopie, jako "multikulturní společnost" skleníkových intelektuálů (k tomu pojmu intelektuála se taky vrátím!). Marx prostě vybrakoval křestanský ethos a narouboval ho na "kapitalistický výrobní způsob" (měl bych se asi předem omluvit, ale všechny zkreslené pojmy jeden článek ze světa nesprovodí), jehož ethos je k tomu křesťanskému téměř antitezí. Vznikl tak hybrid, který je, jako ostatně většina mutací, života neschopný. Jakákoli aplikace tohoto termínu, kromě označení Marxovy politické utopie, je tedy zkreslováním. S pojmem "socialismus" to bude složitější. Patří k němu i "diktatura proletariátu", která ho má nastolit? Ta totiž vlastně taky nikdy neexistovala. Rusko mělo proletariát nepatrný, mužici byli apolitičtí a celou VŘSR spískal s podporou ze zahraničí ten Leninův a Trockého gang Rudých komisařů, takže se spíš jednalo od začátku o vládu Sovětů, tedy oligarchii (tento pojem, kupodivu, většího zkreslení nedoznal), s periodami lokální ochlokracie (rovněž zachovalý pojem, patrně díky neoprávněnému opomíjení). Snad by se toto období dalo, nezkresleně, označit za bolševismus (přičemž je ovšem nutno hned zdůraznit, že ani Husák ani Brežněv žádnými opravdovými bolševiky nebyli!) Byla "socialismem" diktatura Leninova, Stalinova, nebo gerontokracie (hm, proč ne) Brežněvova? Tyto analýzy by vydaly na celou řadu ne snad článků, nýbrž knih! Osobně se domnívám, že ani socialismus nikdy neexistoval, a že režim v Sovětském Svazu lze označit - po té počáteční revoluční, dočasně snad vskutku levicové periodě - za v pravém slova smyslu konzervativní pravicovou diktaturu, ohánějící se ovšem levicovou komunistickou ideologií. V satelitech měly tyhle diktatury ještě trochu koloniální příchuť, ale v základní charakteristice se shodovaly. Na této historii lze myslím nejnázorněji sledovat proměnu "levice" v "pravici", resp. postupné nahrazení vlády "levice" vládou "pravice", ovšem při plném zachování "levicové" rétoriky. Po tomto historickém úkazu nebude už, obávám se, srozumitelné použití těchto termínů možné.
Tak jako se "levicové" diktatury označovaly pojmem "komunismus", ujal se pro diktatury "pravicové" pojem fašismus. Ne snad, že bych si přál žít v Mussoliniho Itálii, ale fakt, že tam třeba neměli žádný index zakázaných knih, mluví ve prospěch fašismu oproti našemu kvazisocialismu. Rasové zákony zavedli teprve na nátlak německého nacismu, který si naopak zaslouží všechny ty negativní emoce, které vyvolává pojem "fašismus". Myslím, že i Pinochetovo Chille bylo horší než Mussoliniho Itálie, v tom smyslu se tedy pojmu "fašismus" křivdí. Omluvitelné je snad jeho použití básníky, jako když třeba Egon Bondy píše o "sovětském fašismu".
Pozoroval jsem, že pojem antisemitismus irrituje svou nepatřičností více lidí než jsem se domníval před tím, než jsem se pustil do diskuzí na internetových fórech. Nejde jen o to, že podle této terminologie by největšími "antisemity" byli semitští Arabi. Jde o to, že podsouvá původnímu vztahu, kterým je (buď apriorní nebo na základě nějakých subjektivních zkušeností získaná) nechuť/nenávist k jednomu národu, význam nenávisti rasistické, tedy výlučně apriorní a k celé skupině. Víte-li, že nemám rád Angličany, řeknete si nejspíš, že je to moje věc, nanejvýš se trochu podivíte. Víte-li, že nemám rád Francouze, řeknete si asi taky nejspíš, že je to moje věc, a podivíte se možná méně, znáte-li trochu Francouze (- to je o té subjektivní zkušenosti, ale berte to radši jako blbý vtip...). Víte-li, že nemám rád Němce, nepodivíte se možná ani trochu, mnozí z Vás na mne spiklenecky zamrkají: no a kdo by je měl rád, ty gumové hlavy... Nikdo mě neoznačíte za antigermána ani za antigala. Nikdo nám ani Polákům pro naši (snad i trochu pochopitelnou) nechuť k Rusům nespílal antislovanů. Dozvíte-li se ovšem, že nemám rád Židy, označíte mě promptně za rasistu, totiž za antisemitu. "Židobijce" by už bylo asi přesnější, i když na hony vzdálené skutečně odpovídajícímu popisu takového vztahu - žádné Židy nebiji, ani jim jinak neubližuji, prostě je nějak tak nemám rád, nesedí mi jejich mentalita, třebas mám mezi nimi řadu přátel. Kdepak! Nic z toho mě neomlouvá. Jsem antisemita, tedy rasista, a žádný slušný člověk už se mnou nepromluví ani slovo!
Jedním z největších podfuků vůbec je pojem demokracie. Znamená doslova "vládu lidu" a než se rozhlédneme po různých aplikacích tohoto pojmu, chtěl bych se nejdřív zeptat, jestli má někdo představu o tom, komu ten lid vlastně vládne? V různých těch -kraciích a -archiích vládla lidu ta či ona parta nebo jedinec. Ale komu vládne lid? Králi? Boháčům? Luze? Nebo dokonce Bohu? (Osobně považuji termín teokracie za velmi nešťastný, ale to je zas diskuze na jiné téma). Sám sobě? Co je to za nesmysl? Nicméně budiž. Přijmeme-li - pracovně - termín "demokracie" jakožto označení pro společenský systém, kde řízení společnosti vykonává lid prostřednictvím volených zástupců, je nasnadě, že k tomu, aby tito zástupci skutečně plnili vůli lidu a jemu se zodpovídali, je nezbytnou podmínkou to, že se navzájem znají. A ouha, první lapálie: skutečná demokracie je takto proveditelná v rámci řecké polis, kde např. Perikles znal každého athénského občana jménem, nikoli ve statisícovém či miliónovém státě, o velmocích nemluvě! Druhou lapálií je pak pochybnost o tom, zda je vůbec žádoucí, aby se společnost řídila názorem/hlasem většiny: většina se rovná průměru a ten by rozhodně neměl být tím hybným motorem společnosti! Ale obě lapálie jsou zcela teoretického rázu, naštěstí, resp. bohužel: v systému, v němž žijeme, je vliv občana na chod věcí veřejných nepatrný až nulový, klesá přímo úměrně s důležitostí dané věci. Myslí si někdo z vás, že má skutečně vliv např. na zahraniční politiku země, ve které žije? Nebo lépe: bylo by žádoucí, aby on a jeho spoluobčané nějakým rozhodujícím způsobem ten vliv měli? Rozdíl mezi Periklovými Athénami a dnešní Českou republikou (o USA nemluvě) je právě v takovém ohledu myslím nabíledni.
Antické Řecko je vůbec pěknou zásobárnou pojmů, jimž se v průběhu doby dostalo významu pozměněného, až zcela jiného. Demagógos byl původně "vůdce lidu" (samo o sobě logičtější než "demokracie") a ti nebyli vždy špatní, viz takový Perikles nebo bratři Gracchové později v Římě. Epikúros nebyl v žádném případě hedonistou v dnešním slova smyslu, ač se tak nazývala jeho škola, stejně tak jako Diogénes nebyl "cynikem" dneška, ale nejslavnějším představitelem školy kynické. Z těch mála pojmů, které snad nedoznaly závažnějšího zkreslení, vzpomeňme na stoiky a skeptiky.
Jen zběžně se dotknu pojmu humanismus. Na sklonku gotiky a na začátku renesance došlo - z nejrůznějších příčin, na jejichž vyčíslení, neřku-li analýzu, zde není místo - k postupné reorganizaci hierarchie hodnot. Výsledkem bylo, že na té nejvyšší příčce stanul místo Boha člověk. Bůh sice formálně figuroval tam úplně nahoře, de facto však byl odsunut do pozadí. Postupem doby, jak se člověk stále víc stával "mírou všech věcí" (v té době se z antiky čerpalo víc než z Bible), posouvala se celá ta hierarchie, takže jistého "posvěcení" se dostalo i tomu subhumánnímu, animálnímu v nás, už proto, že nic lidského nám není cizí, že.... Docházelo tak paradoxně k postupné dehumanizaci člověka a společnosti, takže dnešní důsledky jsou do té míry nehumánní, že mnozí lidé tíhnou k užívání pojmu pseudohumanismus, ač to, na co mají spadeno, není v podstatě nic jiného než pravý humanismus ve všech svých důsledcích.
Nejhorší galimatyáš člověka čeká, zabloudí-li do oblasti duchovní. Pojmy duch (pneuma, spiritus) a duše (psýché, anima), pokud se vůbec dnes někdo odváží uznat jejich reálnou existenci, doznaly naprostého zmatení a splývání, a to ve všech jazycích, i tam, kde se - na rozdíl od češtiny - sobě nepodobají. Katastrofa dostoupila svého vrcholu v momentě, kdy se Západ seznámil s hinduismem a buddhismem, které tyto pojmy v té nám známé podobě ani neznají, a začal to míchat dohromady např. s átmou, buddhi či manasem. Z celé řady dalších pojmů, kterým se dostalo jiné funkce, vzpomeňme alespoň na dogma: v rámci teologie a metafyziky je ten termín zcela v pořádku, znamená zjevenou pravdu nebo skutečnost, která se nedá získat např. analýzou nebo studiem (s pojmem Zjevení pracují v té či oné podobě všechny tradiční doktríny Západu i Východu). V kontextu západní spekulativní filosofie, která se ke Zjevení obrátila zády, je ovšem termín "dogmatik" jednoznačně pejorativní. Tím se konečně dostávám i k tomu intelektuálovi. V anglicky psané literatuře na toto téma se pojmu "Intellect" používá pro schopnost přímého, nezprostředkovaného poznání, resp. Poznání, "Zření", která stojí nad tím racionálním spekulativním analyzováním, které se dnes nazývá "intelektem" a jeho nositel "intelektuálem". Že dnešní profesionální "intelektuál" nemá o skutečním Intelektu v tom shora zmíněném smyslu slova ani šajna, není snad ani nutno dodávat. Chtělo by se pohovořit i o inspiraci, za kterou se dnes běžně vydává impuls tvořit, ale v oblasti umění stojí dnes téměř všechno vzhůru nohama a já nehodlám psát knihu ani esej, jen článek pro Sprchu.
Tak tady je. Bude-li ho někdo považovat za cynickou demagogii levicového antisemity, ať si poslouží. Odpovím mu zcela dogmaticky: "Kdos bez hříchu, hoď první kamenem!" (Jan 8:7)
