Paní Michaela kdysi, když argumentovala, proč souhlasí s názory pana Finkielkrauta, odkázala na článek Francisca J. Gil-Whitea: "Palestina je naše země a Židé jsou naši psi". Antisemitismus, desinformace a falešné očišťování palestinského vedení. Tento článek všichni v diskusi odmítli, ale nikdo pořádně nevysvětlil proč. Tak se o to dodatečně pokusím.
Jak jsem napsal v perexu, je velice obtížné získat objektivní informace o situaci v Israeli. Západoevropský tisk je propalestinský (jsou dohady od kdy. Někteří soudí, že od roku 1982, jiní, že až od roku 1990), americký a český je proisraelský. Ale to se mění. Zatímco bývalý premiér ČR Zeman byl sionista, současný premiér Špidla jím není. A český tisk se stále více westernisuje, zejména od massakru v Jeninu a války v Iráku.
To však neznamená, že objektivní informace nejsou dostupné. Např. o massakru v Deir Jasinu existuje původně židovská stránka. To je však strejně výjimečné, jako české vyrovnání s vyhnáním Němců. Postava do Jazzu kdysi doporučoval synthesu Bernarda Lewise: Dějiny Blízkého východu. Dějiny států 8. NLN, Praha 1997, 383 pp., ISBN 80-7106-191-3. Jenže 20. století je zachyceno jen na stránkách 296 - 339, z čehož se ještě sionismu věnuje pouze několik stránek. To nevydá ani na pořádný článek, natož na anylysu problému. Užitečná a nestranná je Wikipedia. Zajímavé jsou arabské mapy.
Nepřesnost článku Gil-Whitea začíná již v podnadpisu. Antisemitismus nemůže být arabský jev, když Arabové jsou sami Semité. Jsou toliko protižidovští či spíše antisionističtí, což už ale nezní tak celostně. Jenže věci bychom měli nazývat pravými jmény.
Gil-White je navíc v problematice Blízkého Východu diletant. Jak sám přiznává, původně byl neinformovaně propalestinský, ale pod vlivem četby israelské propagandy se z něho stal sionista.
Nejprve k PLO (česky obvykle OOP) a Fatah. Ano, to byli původně terroristé, navíc těmi, kteří s moderním palestinským terrorem začali (po prohrané Šestidenní válce). V současné době však terroristy nejsou, dokonce se ho pokouší potlačit. Tato snaha však není příliš úspěšná, protože si ji Arafat nemůže dovolit skutečně účinně, ne pouze slovně, aby se křehká palestinská jednota nerozpadla. Můžete si přečíst i officiální palestinské vysvětlení.
Ačkoliv Brigády mučedníků od al Aksá jsou součástí PLO a dokonce Fatah, nelze si představovat, že je má Arafat pod přímou kontrolou. Jsou do značné míry nezávislí.
Podle Gila-Whitea Fatah a Hamas nejsou rivalové, protože se ve své réthorice označují jako bratři. S větším nepochopením reality se lze shledat jen stěží.
Gil-White se podivuje nad tím, že původním cílem PLO bylo zničit Stát Israel jako celek. Co je na tom divného? Arabové považovali sionisty za vetřelce, kteří jim ukradli jejich zemi na základě pochybného historického práva. Pokud o něčem referujeme, je třeba chápat i druhou stranu. Jinak se z člověka stává pouhý propagandista.
Je vyhnání lidí, kteří někde žijí po několik generací genocidou? To je závažná otázka, kterou nelze odpovědět s takovou lehkostí jako to činí Gil-White.
Gaza a Západní Břeh (tento název orthodoxní sionisté neuznávají a nadále Západní Břeh Jordánu nazývají Samaří). Gil-White s klidem tvrdí, že tato území byla okupována již před rokem 1967. To je opravdu brutální tvrzení. To je tak těžké si uvědomit, že Egypt a Jordánsko Palestinci nepovažují za cizí mocnosti?
Nebo, že vrácení okupované Gazy a Západního Břehu Arabům je bezprecedentní nabídka. To už není nic jiného než propaganda. Gil-White by jistě schvaloval i jejich anexi Israelem, když dokonce tato území ani nepovažuje za okupovaná. To, že se Násir odmítal s Israelci bavit, není nic překvapivého. Uznal by totiž vetřelce za legální obyvatele. A Israel klidně mohl svěřit okupovaná území OSN. Možností bylo více.
Nepochopení historického vývoje je také obdivuhodné. Je třeba lišit mezi maximálním (konečným cílem) a minimálním (realistickým) programem. V roce 1948 byla mezi nimi shoda: nepřipustit vznik Israele. V roce 1967 bylo minimálním programem založit Palestinu v hranicích roku 1947. A nyní je minimálním programem založit Palestinu v hranicích roku 1967. Jenže Israel dosud nebyl ochoten přistoupit na nic z toho.
Sionisté mají obsesi ve vztahu k hadži Amin al Hussejnímu (1895 - 1974), velkému muftímu jerusalemskému. Jeho officiální životopis vtipně vynechává válečná léta - propaganda zase z druhé strany. Nicméně styky s Hitlerem měli nejen Arabové, ale též Židé (Sternův gang), neboť Britové byli jejich společní nepřátelé. Přesto tyto styky (na obou stranách) nelze přeceňovat. Je primitivismus je nazývat nacisty a muftího hlavního organisátora holocaustu. A Arafat není muftího příbuzným, jen má společné jméno.
To snad pro ilustraci stačí. Lze tedy uzavřít, že v palestinské otázce je třeba všechny prameny studovat zvláště obezřetně, abychom se nestali hlásnou troubou propagandy jedné nebo druhé strany.
