Dovolím si odpovědět na otázku Aleše Zemana, která byla vyvolána Adamem Drdou v Respektu. Nebudu používat žádnou teorii, na takový příklad ji neznám, budu vycházet z praxe.
Já prostě v komunistické nebezpečí v dnešní době nevěřím. Naše doba není na něj stavěna. Budu vycházet z toho, co znám. Znám situaci ve Slovinsku a v Chorvatsku, ve dvou státech mně velmi blízkých.
V době Jugoslávie, již po smrti Tita, ve Slovinsku byla u moci SKS (Svaz komunistů Slovinska) s předsedou Milanem Kučanem. V Chorvatsku vládla SKH, česky bychom napsali SKCH s předsedou Ivicou Račanem. V Srbsku se dostal k moci Slobodan Milošević, který prý byl nějaké ty roky v Americe jako bankovní úředník. Takže se prý v Srbsku šeptalo, že vožd přišel. Milošević byl nacionalisticky naladěný a začal dělat čistky. Zbavil se předchůdce Stamboliće a hlavně se pokusil zrušit autonomí pokrajiny (země) Vojvodinu a Kosovo. A na různých místech pořádal nacionalistické a populistické mítinky, aby lidi získal na svou stranu. Ty autonomie se mu rychle podařilo zrušit a tím asi udělal Srbsku moc nežádoucí práci.
Poněvadž Chorvatsko mělo relativně velké procento Srbů na svém území, bylo z nich velké nebezpečí. V lednu 1991 JLA vyhrožuje Chorvatsku z kasáren a ve Virovitici (městečku na Dravě) Jugoslávská KOS (kontraobaveštajna služba - kontrarozvědní služba) chytila několik významných občanů. V březnu povstalci s kraje kolem Kninu organizovali srbskou autonomní oblast Krajinu. Značná část Chorvatska byla obsazena, Chorvatsko nebylo z počátku vyzbrojeno. A došlo k strašným hospodářským škodám. Na obsazených místech byly zničeny všechny katolické kostely, snad pouze proto, že Srbové jsou pravoslavní. Nejvíce bylo zničeno město Vukovar, blízko srbské hranice. Válku rozhodly teprve vojenské akce v roce 1995, Bljeasak (Blesk) 1. a 2. května a potom Oluja (Bouře) 4. srpna. Chorvati zvítězili a osvobodili své území. Srbové utekli buď do srbské části Bosny nebo přímo do Srbska. Ovšem o Tudjmanovi jsou dnes známy nepěkné věci, které kolovaly mezi znalci už v době války. Že má některé podobné vlastnosti jako Milošević a prý se pokoušel s ním o rozdělení BaH. Kdyby nezemřel, mohl by se prý dostat do Haagu. Některé věci lze nalézt v Internetu. Válka v Chorvatsku stála 11000 životů na jejich straně, 37000 bylo raněných a 3000 lidí se ztratilo, nikdy nebyli nalezeni. Přímá hmotná škoda, vyplývající z této kruté války, činí přibližně 30 miliard amerických dolarů.
Teprve v lednu 1990 by v Bělehradě mimořádný sjezd SKJ, který přenášely TV stanice celé Jugoslávie. Milošević si zřejmě chtěl podřídit ostatní republiky a srbská delegace se chovala velice ošklivě. Každý i zkušební návrh ze strany Slovinska nebo Chorvatska byl zamítnut. Načež se Kučan se slovinskou delegaci zvedli s poznámkou, že za těchto okolností nemají důvod tam ještě setrvávat a opustili sjezd. Tím byl sjezd ukončen a tím došlo k rozpadu SKJ a také Jugoslávie. Ivica Račan, který měl sice kolem sebe ve vedení své lidi, musel se chovat opatrněji, žilo tam dost Srbů a Milošević by se ho příležitostně mohl pokusit odstavit. Jenomže, krátce potom, v době, kdy delegáti byli již doma, začala příprava jednotlivých referend na samostatnost republik v celé Jugoslávii. Ve Slovinsku byl Milan Kučan dvakrát za sebou ve volbách celým národem zvolen prezidentem, ačkoliv byl výběr z mnoho kandidátů.
Nezávislý stát Slovinská Republika vznikl 25. června 1991 z federální republiky Slovinsko, která tehdy byla v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Země Slovinsko vzniklo v půli 19. století jako označení jižních zemí Rakousko-Uherska, kde lidé mluvili slovinsky a kde Slovinci žili po staletí. Po 1. sv. válce vznikl stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, který byl později přejmenován na Jugoslávii. Část slovinského území měli však Italové. Teprve po 2. sv. válce byla většina této chyby napravena a slovinské etnické území získalo Slovinsko. V zostřené krizi vztahu mezi národy a etnickými skupinami Jugoslávie od polovičky 80. let 20. století se ukázalo, že jug. komunisté společně se slovinskými nedovedou nalézt nové cesty pro další vývoj. Ukázalo se, že sociální, hospodářská, kulturní a politická struktura slovinského národa není spojitelná se strukturou jiných jugoslávských národů.
"Slovinské jaro"
Ve Slovinsku na jaře 1987 vystoupila skupina protikomunisticky orientovaných intelektuálů, kteří byli seskupeni kolem časopisu "Nova revija" a svými příspěvky požadovali opuštění komunistického režimu, zavedení pluralistického demokratického systému, svobodné tržní hospodářství a samostatný slovinský stát. To bylo něco přes dvaapůl roku před pádem Berlínské zdi. Komunisté sice tyto požadavky odmítli, avšak mnoha lidem, ba i komunistům, se líbili. Slovinské komunistické vedení si uvědomilo změnu ve smýšlení Slovinců a proto v květnu 1989 dovolilo velký mítink v Lublaní, který se postavil za intelektuály "Nove revije" a požadoval samostatné Slovinsko. Komunisté se pokoušeli ještě do ledna 1990 řešit otázku národa jako asymetrickou jugoslávskou federaci, přesto však v září 1989 podepsali i části ústavy, kde se mluví o suverenitě slovinského národa a o samostatném velení vojenským silám na území Slovinska ...
V listopadu 1989 komunistický režim, proti vůli Bělehradu, dovolil svobodný mnohostranický život. Takže se ihned uplatnily strany, které vznikaly již od začátku roku 1989. Byly to: Socialdemokratska zveza Slovenije (SDZS), Slovenski krščanski demokrati (SKD), Kmečka zveza in Zeleni Slovenije (Kmečka zveza = Zemědělský svaz) tyto strany se spojily v Demokratickou opozici Slovinska (DEMOS)
Vítězství Demosu na 1. demokratických volbách 1990
Tato opozice na 1. volbách v dubnu 1990 dosáhla vítězství s 54 % nad stranami, které vycházely z bývalého režimu. Byly to Zveza komunistov Slovenije - Stranka demokratične prenove, která v lednu vystoupila z SKJ. (Svazu komunistů Jugoslávie což je chorvatsky Savez komunista Jugoslavije).
Dřívější Svaz socialistické mládeže se přejmenoval na Liberální stranu, funkcionáři dřívějšího socialistického svazu vytvořili Socialistickou stranu. Demos rychle vytvořil vládu, kde v prezidentských volbách zvítězil jak jsem se již zmínil, Milan Kučan, jenomže nyní gospod predsednik a ne již tovariš.
Jugoslávskému vedení se vývoj se Slovinsku nezamlouval a, abychom byli přesnější, zejména se nezamlouval vedení v Bělehradě, tj. srbskému vedení. Bohužel zatím srbské vedení ovládalo armádu a přes své menšiny, značnou část země. Proto se pokusilo o řešení silou a 27. 6. 1991 jedna pancéřová jednotka překročila po půl noci státní hranice Slovinska a jiná ve 2:40 h startovala z kasáren Vrhnika (město) proti letišti Brnik. Tím začala 10ti denní válka o Slovinsko. Ve čtvrtek 4. 7. 91 měly slovinské jednotky ve svých rukou všechny státní přechody a v neděli 7. 7. 03 byla přijata pod dozorem Evropy Brionská deklarace o 3 měsíčním moratoriu na základě téhož předsednictví SFRJ přijalo usnesení o stažení všech vojsk JLA z území Slovinska do 3 měsíců. Takže poslední voják opustil Slovinsko v noci z 25. na 26. 10. V té krátké válce měla JLA 44 mrtvých a 146 raněných, Slovinci měli 19 mrtvých a 162 raněných. Slovinci zajali 4693 příslušníků JLA, což však nepřekvapuje, neb to byli mladí hoši různých národností a nechtěli bojovat za srbské zájmy. Tuto vojenskou kampaň musela většinou řídit vláda, což byl DEMOS.
Nevím, zda ještě potom zvítězily tyto strany. Internet mi o tom nic neříká a já jsem se potuloval po Česku. Hlavně jsou zde u moci strany, které vznikly z těch bývalých, jak jsem to uvedl. Nyní je nejmocnější strana Liberální, které se již je to dlouhá doba postavil do čela Janez Drnovšek. Takže s někdejší mládeži již nemá nic společného. V koalici s těmito stranami je ještě strana důchodců, která má komplikované pojmenování. Tyto strany uzavíraly dohodu s církví a prováděly privatizaci majetku. Pravda je, že dávaly pozor, aby se slovinský majetek zbytečně nepoztrácel v úplně cizích rukou. Takže nelze říci, že se tato vláda chová nějak jinak, nežli kterákoli jiná vláda. Konečně slovinské hospodářství je nejúspěšnější z těch, které provádějí "tranzici", tj. transformaci ze starého způsobu hospodaření na nový.
Nyní se všimněme Chorvatska
Chorvatsko bohužel prošlo válkou, která byla daleko krvavější a destruktivnější. Po volbách se tam dostal k moci Franjo Tudjman (dj zde číst jako v anglickém jménu George) se svou stranou HDZ (Hrvatska demokratske zajednica, kde zajednica = spolek nebo společnost). Tudjman za druhé sv. války bojoval jako partyzán proti okupantům a po válce v roce 1945 ho poslali do Bělehladu na vojenskou akademii, kterou ukončil a koncem roku 1960 dostal hodnost generála. Ve vojenské službě nechtěl setrvat, odešel do civilu a v Záhřebu založil Institut dělnického hnutí. Psal články a studoval historii, za což získal titul doktora. Toto se dělo do roku 1967, pak byl vyhozen ze SKJ, zbaven funkce ředitele Institutu a vyhozen z Vysoké školy a poslali ho v 45 letech do penze.
Na různých oslavách Stjepana Radića (předválečného politika, předsedy HSS, kterého v parlamentu smrtelně zranili 20. 5. 1928) Tudjman hovořil o právu chorvatského národa na svůj stát, což se nelíbilo těm co měli moc. Tak byl v r. 1972 obviněn, že měl podivné styky s emigraci a byl na několik let uvězněn. Spisovatel Miroslav Krleža se přímo za něj přimluvil u Tita a vězenská vazba mu byla podstatně zkrácena na pár měsíců. Po smrti Tita ho opět uvěznili, ale to již netrvalo dlouho, Jugoslávie se rozpadla.
Poněvadž Chorvatsko mělo relativně velké procento Srbů na svém území, bylo z nich velké nebezpečí. V lednu 1991 JLA vyhrožuje Chorvatsku z kasáren a ve Virovitici (městečku na Dravě) Jugoslávská KOS (kontraobaveštajna služba - kontrarozvědní služba) chytila několik významných občanů. V březnu povstalci s kraje kolem Kninu organizovali srbskou autonomní oblast Krajinu. Značná část Chorvatska byla obsazena, Chorvatsko nebylo z počátku vyzbrojeno. A došlo k strašným hospodářským škodám. Na obsazených místech byly zničeny všechny katolické kostely, snad pouze proto, že Srbové jsou pravoslavní. Nejvíce bylo zničeno město Vukovar, blízko srbské hranice. Válku rozhodly teprve vojenské akce v roce 1995, Bljeasak (Blesk) 1. a 2. května a potom Oluja (Bouře) 4. srpna. Chorvati zvítězili a osvobodili své území. Srbové utekli buď do srbské části Bosny nebo přímo do Srbska. Ovšem o Tudjmanovi jsou dnes známy nepěkné věci, které kolovaly mezi znalci už v době války. Že má některé podobné vlastnosti jako Milošević a prý se pokoušel s ním o rozdělení BaH. Kdyby nezemřel, mohl by se prý dostat do Haagu. Některé věci lze nalézt v Internetu. Válka v Chorvatsku stála 11000 životů na jejich straně, 37000 bylo raněných a 3000 lidí se ztratilo, nikdy nebyli nalezeni. Přímá hmotná škoda, vyplývající z této kruté války, činí přibližně 30 miliard amerických dolarů.
Po ukončení války Tudjman byl doma hrdinou a on a HDZ vyhráli volby. Pak si lidé museli utahovat pás, byla bída a Tudjman zemřel, možná včas, jak někteří tvrdí. Pak byly volby a tyto vyhrál Ivica Račan se svou stranou. A zde se musíme všimnout strany Ivici Račana. Původně byl předsedou SKH (Savez komunista Hrvatske). Po vzniku samotného Chorvatska stranu většina členů chtěla přejmenovat a jmenovali se SDP (Stranka demokratskih promjena - doufám, že je to srozumitelné). Později pokračovala ve své politické transformaci a v dubnu 1993 změnila své jméno na Sicialdemokratsku Partiju Hrvatske. Ta zkratka SDP ji však zůstala. Poněvadž v Chorvatsku byla ještě jedna Socialdemokratska stranka Hrvatske SDH, které se podařilo dostat do parlamentu a měla dost mladých lidí. Na konferenci 30. 4. 1994 se obě tyto strany spojily pod stejným jménem SDP a předsedou zůstal Ivica Račan. Dne 3. ledna roku 2000 byly volby do státního Saboru a předem domluvená koalice SDP/HSLS, do které vstopily další strany, zvítězily. Předsedou vlády byl předseda nejsilnější strany a to byl Račan, dále v koalici byly HSLS (Hrvatska socialno liberalna stranka), HSS (Hrvatska seljačka stranka - seljačka je doslova selska), HNS (Hrvatska narodna stranka), LS (Liberalna stranka) a IDS (Istarski demokratski sabor).
Od uvedené doby byla tato koalice u moci a ve státě se pochopitelně nic divného nedělo. Však to ví mnoho českých turistů, kteří v té době byli na Jadranu. Až nato, že Chorvatsko mělo za sebou krutou válku a z té se těžko vzpamatovávalo. Vláda nemohla dost dobře splnit sliby a nakonec se premiér Račan s předsedou druhé nejmocnější strany HSLS D. Budišou příliš neshodli a byly problémy. Takže volby byly nedávno zda 22. či 23. 11. nevím. Zatím HDZ už nemá Tudjmana a stačila se vzpamatovat. Má rozhodného předsedu Ivo Sanadera, kterého strana ve volbách silně propagovala a s kterým zvítězila. Zatím ještě vytvářejí vládu. Bude to pochopitelně opět koalice a z minulé vlády do této asi vstoupí pouze HSS (Hrvatska seljčka stranka). Možná v ní bude HSP (Hrvatska stranka prava), úplně extra pravá strana, ale doufám, že nebude. HDZ je pravá strana, ne však tak jako HSP. V té jsou např. takový Paraga, který si nenechá žádnou příležitost, aby pro něco nenadával v novinách např. Račanovi i pro to, za co nemůže, poněvadž byl tenkrát mladý, nebo dítě, na to, o čem Paraga píše, vůbec nemohl mít vliv. Prostě Paraga na každém kroku lže, jak mi potvrdil také přítel. Někteří partyzáni již v době ukončení války postříleli bez soudu ustašovce (chorvatské nacistické jednotky), které jim odzbrojené předali příslušníci britských jednotek na hranicí. Asi před rokem se na to přišlo a začali zde vykopávat mrtvá těla. Ovšem v době války ustašovci pobili mnoho Srbů v Chorvatsku anebo je odvlekli do koncentráku Jasenovac (město v Chorvatsku) a žádný se z Jasenovce nedostal. A u partyzánů byli velitelé z velké části Srbové. A malý Ivica Račan se narodil 24. února 1943 blízko pracovního tábora ve města Ebersbach v Německu. Jedna Němka dostala paní Račanovu z tábora ve vysokém stupni těhotenství a tím ji a dítě zachránila. A toto dítě 2 leté dítě bylo vino za smrt lidí, kteří sice měli být souzeni, přesto si smrt zasloužili.
Takže Račan opustil vládu a vše se děje jako v každé jiné zemi. Je ovšem pravda, že v dřívější Jugoslávii komunismus byl jiný nežli ten sovětský. Konečně také mnoho českých emigrantů odcházelo do emigrace přes dřívější Jugoslávii, zvláště Slovinsko. Vím to dobře, poněvadž jsem zde žil. Měl jsem také zdejší cestovní pas stále doma a kdykoli jsem mohl cestovat, téměř po celé Evropě. Pouze ne do Španělska a Řecka, tenkrát tam byly divné režimy a pochopitelně ne do východních zemí.
Z toho všeho co jsem uvedl, je vidět, že zde ve Slovinsku i v Chorvatsku bývalé strany se již k moci dostaly a nic se nestalo. Státy se chovaly úplně stejně jako kterékoliv jiné státy. Ovšem zdejší Svaz komunistů ihned po vzniku samostatného státu svou stranu přejmenoval a vedl dále sociálně demokratickou politiku. Co by udělali KSČM to dost dobře nevím. Nevěřím však, že by mohla v dnešní době vést komunistickou politiku. Není za ní není mocný CCCP, který by vedl podobnou politiku. Konečně i Čína dnes, i když ještě má u moci jednu stranu, v hospodářství pochopila, že může uspět pouze s tržním hospodářstvím.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
