Když jsem krátce před Vánocemi zahlédl Küngovu útlou knihu o dějinách katolické církve v místním knihkupectví, zaujal mě již její název. A to z prostého důvodu, že mě dějiny katolické církve nikdo nikdy neučil. Přesněji, jedná se o překlad z němčiny a kniha se jmenuje Stručné dějiny katolické církve. V roce 2003 kniha vyšla jako paperback v angličtině s novým doslovem.
Kniha je zajímavá nejen námětem, ale i dík postavě autora. Hans Küng, narozený ve švýcarském Sursee v r. 1928, je katolickým knězem, doktorem teologie ze Sorbonny, který se ve věku 32 let stal řádným profesorem teologie na univerzitě v Tübingen. Nyní se řadí mezi nejznámější světové teology. V šedesátých letech minulého století patřil Küng k radikálním teologům, kteří pod patronátem papeže Jana XXIII. (vlastním jménem Angelo Guiseppe Roncali) připravili reformy Druhého vatikánského koncilu, který se konal v letch 1962-1965. Jedním z tehdejších aktérů, což kniha nepřipomíná, byl i současný papež Jan Pavel II. (Karol Wojtyla), který je Küngem ve zmíněné knize dost přísně kritizován. Küng je autorem řady knih (prý asi 50, tak je nebudu jmenovat) s náboženskou a zejména ekumenickou tématiku, z nichž některé byly přeloženy do češtiny. Často se dostává do sporu s vatikánskou církevní hierarchií a jeho osobní kritika současné situace katolické církve dominuje i v závěru jeho knihy o dějinách katolické církve. Ještě připomenu, že Svatý stolec v r. 1979 zakázal Küngovi pro kritiku nového papeže Jana Pavla II. učit na katolické fakultě v Tübingen. Nakonec Küng přece jen pokračoval na této známé univerzitě coby profesor ekumenologické teologie až do svého odchodu do penze v r. 1996. Küng zůstává nadále prezidentem vlivné ekumenické nadace Světové etiky (Stiftung Weltethos) se sídlem v Tübingen.
Nyní k obsahu knihy. Jistě není snadné vtěsnat dvě tisícilietí geopolitických, ekonomických, teologicko-politických a společenských dějin katolické církve do pouhých 213 stránek textu. Küng v úvodu uvádí, že je to kniha katolického teologa o katolické církvi, která se zároveň snaží být evangelickou, tj. být sepsána v duchu evangelia. Küng píše povětšinou jasně a domnívám se s pozoruhodnou erudicí. Kniha neobsahuje poznámky a odkazy na literaturu, což sice zvyšuje čtivost textu, ale je těžké ověřit přesnost a pravdivost četných tvrzení. Ve své závěrečné části, což je zajisté záměrné, je kniha do značné míry osobní polemika Künga se Svatým stolcem spíše než dějepisná kniha, která by se držela Tacitovy zásady sine ira et studio. Zejména detailní je kritika dogmatu papežské neomylnosti, což již je námět předchozí Küngovy knihy z r. 1970, napsané k stému výročí vyhlášení tohoto dogmatu Prvým vatikánským koncilem.
V osmi kapitolách se čtenář dozví proč a jak se Řím, nikoliv Jeruzalém, stal náboženským centrem křesťanů a jak došlo k nastolení křesťanské víry v Římském imperiu. Teologické a politicko-mocenské spory v katolické církve se objevují již ve 4. století, kdy císař Konstantin Veliký svolal koncil do maloasijské Nikaie. Tam se přítomní biskupové a teologové dohodli, že Ježíš a Bůh jsou stejné podstaty a položili tak základ nauce o Nejsvětější Trojici. Konstatntin sám pak měl vložit do textu nebiblické slovo homoúsios (latinsky consubstantialis), rovný v podstatě, což pak vedlo k velkému a vleklému církevnímu sporu. Za necelé století se z církve pronásledovaných stala církev pronásledovatelů, která popravovala "nesprávně smýšlející" kacíře.
A křesťanské církve se začaly oddělovat. Z raně křesťanské církve východořímského císařství se oddělily pro rozdíly v nauce koptická církev, etiopská církev a arménská církev. V r. 1054 došlo k odtržení starých patriarchátů Alexandrie, Konstantinopole a Jeruzaléma od Říma kvůli jejich odmítání svrchovanosti římského biskupa nad celou církví. I když k rozkolu přispěly i dřívější teologické a politické spory, Küng se zmiňuje o rozhodující události, když v tomto roce arogantní a teologicky zaujatý Humbert se setkal s teologicky nevzdělaným a stejně arogantním patriarchou Cerulariem v Konstantinopoli, kdy kardinál Humbert položil na oltář chrámu Hagia Sofia bulu s klatbou patriarchy. Synoda (zvolení církevní zástupci) východní církve, shromážděná v bazilice Hagia Sofia, přijala o několik dnů později edikt exkomunikující Humberta a jeho latinský doprovod. Küng k tomu dodává: Od té doby rozkol mezí církví Východu a církví Západu se ukázal být nenapravitelný, přes všechny pokusy o smíření.
Následují zmínky o Augustinovi, Tomáši Akvinském, avignonském papežství, době velkého zapadního schizmatu – dvojpapežství a trojpapežství. Nechybí sympatická zmínka o Husovi a charakteristika koncilu v Kostnici, kde se mimo jiné řešil vztah mezi koncilem a papežem, kdy koncil slavným ediktem Haec sancta rozhodl, že svrchovaná moc patří koncilu, ne papeži, v souladu s ranou církevní tradicí. Küng připomíná, že krátce po kostnickém koncilu se absolutní moc opět vrátila do rukou papeže a přirovnává tento vývoj k situaci po Druhém vatikánském koncilu v 20. století. Následuje popis protestantské reformace, tridentského koncilu a protireformace, vztah Vatikánu k osvícenství a industriální revoluci. Velmi zajímavý je popis poklesu morálky na papežském stolci v době renesance.
Pokud se týká renesance, reformace a osvícenství, Küng se domnívá, že římsko-katolická církev zaujala chybné postoje, měla se dle něho modernizovat, následovat tyto kulturní změny. Není mi z četby jasné, proč by toto následování odlišných kulturních trendů bylo vždy správné či žádoucí. Ale takových nejasných míst je dík stručnosti textu víc. Např. na str. 162 Küng píše: Časový posun mezi vývojem v církvi a moderní společností byl zarážející. Ve stejném desetiletí, kdy Charles Darwin oznámil svojí teorii evoluce věřejnosti, Pius IX. měl poprve nápad promulgovat dogma a to zcela sám za sebe, aby demonstroval plnost své moci a své de facto neomylnosti. Je jistě pozoruhodné, že dogma o neposkvrněném početí Panny Marie bylo promulgováno papežem v r. 1854, že toto dogma nelze doložit ani Písmem svatým ani katolickou tradicí, ale není jasné, proč by toto dogma, jak Küng píše, stěží dávalo smysl v souvislosti s teorií evoluce.
V osmé kapitole knihy se Küng dostane k stručným charakteristikám, povětšinou kritickým, papežů 20. století. Nejkritičtější je Küng k papežovi Piu XII., vlastním jménem Eugenio Pacelli, který byl papežem od r. 1939 do r. 1958. Pius XII., dle autora: poslední nenapadnutý představitel středověkého protireformačního antimodernistického paradigmatu, je kritizován za jeho konkordát (Reichsconcordat) s Hitlerem z r. 1933 (tedy v době před zvolením za papeže), za jeho mlčení ohledně holocaustu, za jeho nesouhlas se založením Izraele a ještě za pár dalších věcí.
Se značnými sympatiemi píše Küng o papeži Janu XXIII. a snahách Druhého vatikánského koncilu reformovat katolickou církev, které jsou označované italským slovem aggiornamento (otevření se, přizpůsobení se, aktualizace). Ale pro Künga se tyto navrhované reformy do značné míry neuskutečnily. V souvislosti se zmínkou o jeho kritickém spisu Neomylný? z roku 1970 se Küng staví nejen do pozice kritika církve, ale i do pozice jejího zrazeného reformátora. K zákazu výuky katolické teologie došlo zejména díky Küngově kritickému článku Rok pontifikátu Jana Pavla II., který byl uveřejněn v předních světových novinách u příležitosti prvého výročí zvolení současného papeže. Küng se zmiňuje o sedmi tučných letech pontifikátu Jana XXIII a Druhého vatikánského koncilu (1958-1965) ve srovnání s třikrát sedmi hubenými lety (1978-1999) pontifikátu Jana Pavla II. O tomto druhém období Küng píše: Přes nesčetné projevy a finančně nákladné poutnické cesty (dík kterým došlo k zadlužení některých místních církví v milionových částkách) bylo ztěží dosaženo nějakého závažnějšího pokroku v katolické církvi či v ekumenickém světě.
Küngovy dějiny katolické církve končí s dvěma výzvami a to výzvou k ukončení kněžského celibátu a výzvou k reformě biskupského sboru (episkopátu) v duchu reforem navržených Druhým vatikánským koncilem. Küng se domnívá, že dobrovolný, nikoliv povinný, celibát kněží by ukončil současné závažné problémy církve, zejména nedávnou krizi v USA a v jiných zemích, kdy větší množství katolických kněží bylo obviněno z pedofilie. Zde se však možno ptát, nakolik je pedofilie zaviněna perverzitou jednotlivce a nakolik za to může instituce vyžadující celibát. Jakkoliv nejsem zastánce kněžského celibátu, osobně dost pochybuji, že by jeho zrušení vedlo k vymýcení kněžské pedofilie.
Küng, dle některých hlasů jeden z nejznámějších žijících katolických teologů, charakterizuje požadavky reformy katolické církve následovně: Během posledních čtyřiceti let byly potlačeny problémy, bylo zabráněno reformám, byla potlačena veškerá opozice a pouze ti, kteří byli poníženě poslušni Římu byli jmenováni biskupy…Pokud katolická církev má být zachráněná z této hluboké krize, příští konkláva musí zvolit papeže, který se vrátí k obrodnému procesu, který započal Druhý vatikánský koncil. Doufám, že všichni kardinálové, kteří jsou kvalifikováni volit, z nichž naprostá většina byla jmenována současným konzervativním papežem, jsou si vědomi své rozhodující odpovědnosti při příštích papežských volbách.
Küng uzavírá: Mnoho lidí kritických k systému Říma a k jeho představitelům, přes všechno nechtějí opustit svou církev. Nevzdal jsem se naděje, že právě kvůli nejnovějším negativním vývojům, bude nakonec triumfovat obrodná starost a tím i ekumenické porozumění. Čtivá, dobře a obsahově hutně napsaná knihu optimisticky poukazuje na, dle Künga nadějná, hnutí, která v současnosti usilují o reformu církve zezdola („at the grass roots“).
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
