Vracím se k poznámkám vysloveným i jen k těm tušeným. Původní text "Na honěnou" je zde.
Dostalo se mi námitek ze dvou rozdílných zdrojů. Jedním byla má (milá) žena, kterou zklamalo, že mám a priori něco proti existenci domečků. Proč se na jejich existenci dívám jako na něco negativního.
Druhá námitka byla od sprchujícího se kolegy, který zpochybňoval tu neúnosnost existenciálního traumatu, a z jeho neexistence pak dovozoval nepotřebnost domečků.
Syn odchází z domova. Je to odklon od bezpečí a jistoty. Vyjití do otevřeného neznáma, do jinakosti. Je to ale také (na druhou stranu) vyjití od někud. Z domova. Pocit té jistoty domova na té cestě syna provází.
Syn, který si nese sebou svůj domov (své porozumění světu) se potkává s jinými, kteří mají své vlastní domovy taky s sebou. Když pak dojde k nějaké konfrontaci, často se střetnou synovské domovy namísto jejich nositelů samých. ("Tak se to prostě dělá!" versus "Ále hovno, to sou kecy!")
Ta úzkost existence plyne právě z uvědomění si, že jdu a že už nejsem doma.
(Rozhodně nejde o hodnotící formulaci existence. Jde o to, že někdy tu existenci jsme schopni zahlédnout, někdy tu existenci jsme schopni zakusit. Například Heidegger mluví o tzv. "existenciálách", což jsou jisté mezní situace, kde nám je dáno "zahlédnout" (=zažít) bytí.)
Albert Camus kdysi napsal docela obsáhlou (Absurdní) úvahu, kde rozebíral smysl života pod zorným úhlem vlastní sebevraždy. Formuloval existenci jako chůzi po ostří nože, kde zaváhání (úkrok z vlastní poctivosti) znamená pád buď na jednu stranu — sebevražda — nebo na stranu druhou: přitakání "bohu", vzdání se zodpovědnosti a v posledku udušení vlastní existence. "bůh" jsem napsal v uvozovkách, protože v Camusově podání jde o jsoucí doktríny, pravdy a odpovědi, které existenci (vlastně) nahrazují.
V závěru této úvahy Camus formuluje známý "Mýtus o Sisyfovi"; člověku, který se jaksi vzepřel bohům, a ti (nasravše se [to je fakt na mě těžká spřežka]) odsoudili Sisyfa k věčnému valení těžkého kamene do kopce. Ne do nekonečného kopce. K věčnému tlačení kamene. Když ho vytlačíte na konec, on se začne (sám) koulet zase dolů. Taková beznaděj. A Camus volá: "ejhle člověk!": vidí Sisyfa, který by se na to všechno mohl vykašlat (a zrušit se). Mohl by taky vyměknout, a v slzách odprosit, že ten úděl je nad jeho síly a že ti bozi teda vyhráli. Ten Sisyfos se napřímí, podívá se za tím kamenem, který se valí zpátky na úpatí a ...
...volným, rozvážným krokem sestupuje k úpatí aby pokračoval. (Ve své existenci).
Albert Camus může na někoho působit jako ateista. Já jeho text chápu jako moderní formulaci evangelia.
Určitě nejsem zdárný syn, který respektuje řád. Naopak: chutná mi svoboda. Uvědomuji si ale, že o té svobodě vím jen díky tatínkovi, který mi ji dal. A uvědomuji si (omezeně), že dát takovou svobodu předpokládá lásku, která nemá hranic, tedy v pravdě nekonečnou. Taková láska nezná odpočinku.
Moje láska odpočinek zná, dokonce si svou existenci nedovedu představit bez těchto domečků. Rád si představuji, že moje milá má z podobných důvodů podobné domečky, a my si teď navzájem do nich budem otvírat opony. A vzájemným otévíráním těch opon bychom se mohli dopracovat k tomu pojmu věčné lásky.
"Hele, panebože, sme tady (jak kdybys to nevěděl) a udělali sme dost průser. Sme tady teďka docela nazí a vystrašení.
Jsme ti, kteří se bojí sami sebe víc, než abysme se nadchli tím, žes nás fakt stvořil."
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
