Obdivuhodná preciznost. Kdo zná Dunaj a projekty s paní Bitovou, tak ví, díky čemu se ten živel dá poslouchat. Ten pán byl na pódiu sám a hrál na "klasickou" kytaru. Před sebou měl na podlaze jen čtyři čudlíky, který zapínal a vypínal nohou.
Kytara začala hrát jednoduchý motiv, pan Václavek (v přesnou setinu sekundy) cvakl při hře do prvního čudlíku a začal hrát jiný "proti"-motiv. Ten původní už hrál sám z krabičky. Pak cvakl nohou do druhého čudlíku, začal do zkomplikovaného motivu zpívat a doprovázet svou vlastní hudbu brejky a sóly.
Nevšim sem si na co všechno ty čudlíky používal, ale když jeden z těch motivů hrál poněkud "neuměle", takové jakoby nepovedené příklepy a synkopy, tak pak klepl na další čudlík, který té stopě "hodil filtr" a hle: měl z této stopy violový doprovod včetně umného vibráta.
Co se technických dovedností týče, musím ještě poznamenat, že ten pán si hodil na závěr jedné písně takové zvláštní eccho a zahrál na struny kytary docela umný cimbálový závěrečný trilek.
Brno je zvláštní svět, bez té speciální namíchanosti boreckosti s introvertností by snad brněnská scéna ani neexistovala. Takový: "a teď mě poslouchejte." Anebo "mluvím potichu, tak se stište".
Vladimír Václavek zpívá texty tak nadčasové, že působí dojmem aktuálnosti. Témata nechám na případných posluchačích. Celý večer jsem měl pocit, že mi jeho mikrofon brání porozumět.
Já si myslím, že pan Václavek má tolik práce s technikou, že ten hlas by daleko lépe vynikl jako (sice spřízněná, ale) nezávislá entita. Já sem mu to i řek, ale vlastně jsem už věděl, co mi odpoví. Že on to tak chce.
Holt Brno.
