Představte si desetkrát horšího a vulgárnějšího Čtvrtníčka. Tak to byl Theo van Gogh. O muslimech nemluvil jinak než jako o „kozomrdech“ (doslova! geiteneukers) a to v televizi i ve svých sloupcích. Neměl jsem ho rád, ale bral jsem ho jako jednu z ikon holandské společnosti. Vyjadřoval svůj názor naplno a to způsobem, který mnohdy (a mnohdy si myslím zbytečně) urážel. Dnes se mu vymstilo, že zapomněl na to, že už nežije v Holandsku 70.let, kdy se kultivovaná společnost zdárně učila akceptovat největší otřesnosti a nehoráznosti, do té doby neslýchané.
V takovýchle případech se v Holandsku obvykle pořádá tichý protestní pochod. Na návrh van Goghových přátel amsterdamský starosta Job Cohen změnil tichý pochod na organizovaný rámus: okolo 19:30 desítky tisíc lidí kolem Damu dělaly příšerný kravál, lokomotivy troubily, autobusy troubily, prostě bugr na druhou. Pak kontrastní dvě minuty ticha. Mezi jinými promluvil i Job Cohen „po voltairovsku“: „Theo se hádal se spoustou lidí, i se mnou. Přesto jsem vždy trval na jeho právu vyjádřit svůj názor.“
Nemohl jsem si nevzpomenout na debaty na Sprše, která je jistě jakýmsi miniaturním virtuálním modelem společnosti, a na debaty o známkování, o tom, co se na Sprše „smí“ a co „nesmí“. Několikrát jsme se zde myslím shodli na tom, že cenzura názorů je nežádoucí, ale že máme všichni tak nějak zájem na tom, aby se tyto názory vyjadřovaly určitou formou. A že by to měla být tato forma, která by měla být eventuálně trestána (špatnými známkami). Jestliže gogo nebo Peters „nevěří v Boha“ či božství Ježíše Krista, nijak to nebrání v tom, abychom si na toto téma svá opačná stanoviska sdělili, co se nám na nich líbí nebo nelíbí. Pokud by na mě ale šli oba pánové s klímovskou rétorikou, přebírající argumenty Talmudu (o prostitutce a římském vojákovi), pak bych asi nebyl ochoten v takové debatě pokračovat.
Nelze ani na chvíli připustit, že vyjádření názoru by mělo být v této společnosti trestné. Theo bil na všechny strany, všichni to od něj slízli a nebral si servítky. Je ovšem otázkou, zda musí být v „demokratické“ společnosti povolené jakékoli vyjadřování svého názoru. Jestli „demokratická“ společnost by neměla být tak vyspělá, že s právem vyjádřit jakýkoli svůj názor se váže i etická povinnost vyjádřit ho tak, abych nikoho neurážel a nezraňoval.
Já se začínám ptát sebe sama, zda v „demokratické“ společnosti, tak, jak ji vedeme zde v Holandsku, se s právem vyjádřit jakýkoli svůj názor náhodou nedruží povinnost nechat si líbit – v rámci této svobody vyjadřování - jakékoli nestoudné urážky a nechutnosti. Mám totiž pocit, že tak to chápal nejen Theo van Gogh, ale i řada jiných Holanďanů. Co hůř: začínám mít dojem, že se tomuto pohledu sám stále víc a víc přizpůsobuji. Možná to je záležitost osobnosti, někdo si toho nechá líbit víc než někdo druhý. Nedůtkliví křesťané protestovali bezzubě peticemi a kázáními v kostelích. Nedůtkliví židé vláčeli van Gogha donekonečna po soudech za antisemitismus. Nedůtklivý muslimský fundamentalista mu prohnal pár kulek tělem a na hruď mu přibodl text z Koránu.
Jakožto idealista jsem zastáncem první varianty: s právem svobodného vyjádření názoru by měla neoddělitelně souviset povinnost neurážet, aspoň ne zbytečně, pod rouškou „umění“ nebo „účelové provokace“. V tomto ohledu „demokratická“ společnost selhala poprvé: nebyla s to ochránit široké skupiny ve společnosti před urážlivými a vulgárními útoky jedince, nýbrž jim uložila povinnost nechat si všechno líbit. Když se tomu fundamentalistický, nezaintegrovaný fanatik vzepřel, selhala tato společnost podruhé, když nebyla schopna jeho a jemu podobné včas eliminovat, a zabránit tak vraždě Theo van Gogha a dalším eventuálním malérům, které nás možná z tohoto koutku ještě čekají.
