Tak tu máme zimu. Přihlásila se jako silná vichřice, která strhávala, co se jí postavilo do cesty. V našem stařičkém areálu létaly vzduchem suché větvě dávno neprořezaných stromů, kusy plechového opláštění chátrající desetiposchoďové administrativní budovy a špatně upevněné wifi antény, volně vlající na přívodních kabelech. Vítr, ženoucí vločky sněhu téměř vodorovným směrem se dral do budovy všemi škvírami mezi realsocialistickými křídly oken a v nepythagorejských akordech rozezníval prastarý pokus o tepelnou izolaci, zvaný Kovotěs.
Jako první vysadilo naše wifi připojení, ale vzhledem ke skutečně dramatickému počasí nikoho ani nenapadlo honit providera. Pak přišly krátké výpadky napětí, ve zlomcích sekundy, které však dostačují, aby Vám rebootovaly počítač. Se slovy, že dnes už ten kapitalismus skutečně nevybudujeme, vrhli jsme se na činnosti zachycené na skutečném, nefalšovaném papíře, což byl u některých jedinců problém. Technici dávno nevlastní rýsovací potřeby, výjimečně ještě někde narazíte na prkno, sloužící spíše jako nástěnka, účetní netisknou aktuální výkazy v papírové formě a dokonce i vlastnictví kalkulaček není pravidlem. Prostě kolaps.
Když se vítr alespoň trochu uklidnil, přesunul jsem se neobvykle pomalým tempem do našeho městečka. Výpadek proudu, prý už od dopoledne, všude tma jako v pytli, jen tu a tam v okně slabý svit svíček. Díky komfortu, který mne stál svého času asi 15 tisíc na odmítnuté dotaci (nechal jsem si i kotel na uhlí) se v našem domku, na rozdíl od okolních spořílků, mohlo topit. Jinak samozřejmě nefungovalo nic, všude tma, kterou prosvěcovaly jen dvě svíčky v okrasných svícnech, nalezené díky svítícímu displeji mobilu. Nešlo dělat práce v domě, nešlo číst nebo koukat se na televizi. Asi za dvě hodiny, strávené klábosením a několika partiemi šachu, jsem dostal silnou touhu zabořit se rukama až po lokty do klávesnice, podívat se, co je nového na síti, jak probíhá vichřice jinde nebo zkontrolovat mail, od něhož jsem byl odříznut již od pozdního dopoledne. Místo toho jsem se alespoň spojil s okolním světem nenáviděným a předraženým WAPem své finské krabičky, abych zjistil, to, co jsem věděl už od začátku, že je to k ničemu. Ale když jsem se ještě později přistihl, jak si mezi jednotlivými tahy se zalíbením pohrávám s jedinou fungující elektronickou hračkou v celém domě, tak mi to konečně došlo v celé nahotě. Vždyť ty jsi, člověče, docela obyčejnej závislák! Jsi závislý na elektronických udělátkách, i když je třeba ani momentálně nepotřebuješ k životu. Člověk na to prostě přijde až tehdy, kdy je mu jeho droga odpírána.
Při světle svíčky bylo dost času na přemýšlení o tom, jak k tomu vůbec došlo a při tom hledání jsem se dostával až k samým počátkům naší rodinné mytologie. Vzpomněl jsem si, na nádherné písmo mé babičky Josefy Jenovéfy, které si ten krásný rukopis uchovala, i když se po mrtvici znovu učila číst a psát. Generace rodičů již byla o čitelný rukopis připravena psacími stroji a ta naše obyčejně i o schopnost počítat z hlavy věci složitější, než je malá násobilka. Prostě co se nepoužívá, zakrní.
Má osobní transformace do člověka elektronického začala nenápadně někdy na měšťance vlastně naprosto neelektrickým logaritmickým pravítkem. Kamuflovalo mou neochotu absolvovat dělicí algoritmus. Pak to už nabralo spád. První kalkulačka, půjčená z účtárny, se pro výpočet polohy hvězd za 50 000 let díky pevné řádové čárce příliš nehodila, ale kamarádova programovatelná kalkulačka HP se 42 kroky a "polskou" logikou, to byla věc! 5 ENTER 3 ENTER 4 ENTER +* dávalo 32 (aspoň myslím). Kouzelné! A co teprve TI 57 a vyšší s předprogramovanými moduly, nebo ten ruský plagiát HP-čka o váze menší dělové koule a tlačítky velikosti bříška palce. Co bylo uvnitř, Bůh suď, znalci tvrdili, že součástky původně určené na něco úplně jiného, ale jejich odolnost bychom dnes zařadili patrně do kategorie for military.
A následovalo fantastických 8 bitů, někdy sice jen v nestravitelném provedení IQ 151, s tlačítky ovládanými nejlépe menším kladívkem a při programu větším, jak asi 4 kB, ta podivnost havarovala. Nikdy nezapomenu, jak jsem z magnetofonu nahrával matici 30x30. Bzzm, bzzm... jako když řežete tenké klacíky na cirkulárce, to bylo jedno číslo v pohyblivé řádové čárce. Ale Spectrum, Atari, Commodor a Sharp mě už pevně zadráply, i když setkání s nimi byl ještě více méně svátek. Nostalgické vzpomínky mám také na výtvor jednoho mého kamaráda, podomácku vyrobenou jednojehličkovou tiskárnu. Na ní vytištěný soubor Krylových textů, co jsem dostal k Vánocům, mám schovaný dodnes.
Jako absolventa nepočítačových věd ke mě skutečná počítačová éra dorazila až později a také jsem byl okraden o nádhernou éru velkých sálových počítačů se 64 kB paměti a disketami velikosti valašského frgálu. Dodnes nechápu, jak to udělali ti počítačoví mágové, kteří údajně jedním takovým exemplářem z Metry Blansko řídili atomovou elektrárnu Jaslovské Bohunice. Nikdy nezapomenu na nádherný slovenský plagiát jménem PP 06, mé první PC se dvěma občas fungujícími floppy mechanikami, na první fotku na obrazovce monitoru, zobrazenou 256 barvami, první výkres v CADu, na první síťové provedení, první hudební skladbu a nakonec film. Každá nová schopnost mne bezděky připravovala o další dovednost, stával jsem se více a více závislým, čím dál neschopnějším a méně ochotným bez toho elektronického železa udělat ty nejsamozřejmější věci. Poslední hřebíček do rakve lidské přirozenosti, mobilní telefon, ten geniální šmírovací prostředek a rafinovaný požírač peněz, jen dokresluje moji podřízenost křemíku. Ne, není třeba používat mozkové implantáty a jiné složitosti ze sci-fi literatury, aby byl člověk dokonale závislý.
Nejsem žádným staromilcem (alespoň doufám) nebrojím proti elektronice, to přece ani nejde. Jen si občas kladu otázku, do jaké míry my, homo, budeme v budoucnu ještě schopni být sapiens, když vypnou proud.
Z každého poznání by měl člověk vyvodit nějaký závěr, opatření, aby se nepříjemná situace neopakovala. To první rozhodnutí bylo jednoduché, až roztaje sníh, koupím deset metráků uhlí. To druhé však, učiněné po vnitřním boji, je typicky závislácké. V pondělí si jedu pro nový notebook, vydrží sice jen asi 3 hodiny, ale alespoň něco. Zato jsem odolal a odmítl synův návrh na koupi UPS-ky, když jsem ho s úsměvem odbyl slovy, že bude lepší dieselagregát. Jeho zamyšlená tvář mne přesvědčila o tom, že je třeba toto téma rychle zamést pod stůl...