myslím, že jsem přišel na jeden podstatný aspekt našeho nedorozumění. Ten aspekt je (podle mě nikoliv jen) shodou okolností vlastně ohniskem mýho původního textu. V tomto bodě jsem se taky několikrát střetl s Gogem.
Je to přístup ke skutečnosti a jeho vlastní reflexe.
Já mám teď před očima dva možné přístupy, ale hned zkraje bych rád upozornil, že to nevidím jako nějakou černobílou dualitu, která se vkrádá na mysl, když se vysloví "dva".
Jeden pohled (já říkám celkový) se snaží o jakousi technickou objektivitu. Přistupuje ke skutečnosti jakoby on sám byl té skutečnosti účasten ještě jednou — jakoby v té skutečnosti sám sebe viděl pohybovat se a jako by byl jedním z elementů skutečnosti, ke které přistupuje. Takový postoj má k tomu vypracovaný nástroj (zde na Sprše jsem ho už snad docela zpopularizoval), který se jmenuje nezaujatý pozorovatel. Člověk sám sebe ve svém vědomí přesvědčí, že se rozdvojil, a že je současně součástí skutečnosti i jejím posuzovatelem. V podstatě dětská nemoc spekulace, která se ale neuvěřitelně chytla.
(Není to samo o sobě překvapivé: představa, že nazírám celek z venku je sice naivní, ale umožňuje ji právě existence jiných názorů ((postojů)), se kterými se setkávám — chápu se i toho jejich rámce. V jazyce logiky to pak vede ke spornému výroku, kdy denotát je začleněn mezi výroky kalkulu, což vede k nekonečné řadě hledání meta—jazyka.)
Ten druhý postoj je (zajisté překvapivě) můj a neskromně ho nazvu otevřený. Já samozřejmě vím o tom postoji nezaujatého pozorovatele, ale protože si uvědomuji jeho infantilitu a zcestnost, tak se ho prostě SNAŽÍM nedopouštět. Chci se na TO dívat zevnitř a pouze za sebe. Proto ony pracovní verze vztaženosti_k_jinakosti, proto ten zdánlivě nadbytečný pojem danosti, tedy jistého (časově, poznáním) podmíněného stavu světa, jak se ho teď chápu. Tolik tedy ty dva pohledy. A mám dojem, že Tys ten text chápal, jako bych to psal z toho pohledu nezaujatého pozorovatele. Nepsal.
Já tedy nehledám nějakého čistého člověka, jako takového. Ani ze sebe nechci dělat člověka jako takového. Nevím totiž ani co to je: k takovému náhledu bych potřeboval postoj nezaujatého pozorovatele. Takový postoj ale já považuju za falešný a chci se ho vystříhat, pokud chci být autentický (autentičtější), a to opět proto, abych si lépe uvědomoval svou vztaženost. Raději ještě jednou: neříkám nikomu, co je správně. Abych věděl, co je správně, musel bych nahlížet celek (tedy jaksi i se sebou samým v tom celku), což považuju za falešné.
Ty říkáš, že člověk bez domečku není celým člověkem. To je možný (neumím posoudit). A pokud jsi tím domečkem (ulitou) myslel nějaké zakotvení existence ve víře, s tím bych klidně souhlasil. V čem se asi rozcházíme je význam toho slovního spojení zakotvení ve víře. Já jsem se v tom textu pokusil ukázat jak se ze zakotvení může zpředmětněním stát jen jakýsi názorový proud a posléze jen jakési útočiště v pohodlnosti — tedy domeček.
Ale bacha! Na vině není změna (vyjití z domova, tedy individuace, existence a její reflexe). Já vidím vinu v tom "ono se" tedy v tom odklonu od autenticity.
No nic, asi to říkám zbytečně složitě, ale na druhou stranu, říct to jednoduše jsem chtěl v tom původním textu. Teď se to snažím nějak dovysvětlovávat.
P.S. Ten částečnej (můj) pohled (přístup ke skutečnosti) je podle mě dost důležitej už třeba jen proto, že jedině tímto přístupem dostávají smysl slova jako dotek, porozumění a koneckonců i ta víra.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
