Před pěti lety vojenská letadla NATO ukončila bombardování v Srbsku a skončila též Miloševićova moc v Srbsku. Přišlo se na to, že volební výsledky byly zfalšované, lidé se rozhněvali a tak Milošević byl sesazen. K moci přišli politici ze srbské opozice. Ve vládě byli Vojislav Koštunica, což nebylo tak důležité a předsedou vlády se stal Zoran Djindjić (což se vyslovuje Džindžič), což bylo velice důležité.
Do Bělehradu se postupně vracel klid; rozhlas a televize přestaly šířit nenávist a nacionalistická hesla. V Srbsku se začala zvyšovat hospodářská výroba, spor s Černou horou se urovnal, do Bělehradu se vrátily mezinárodní organizace. Organizované kriminální živly, kterým Milošević nechal volné ruce, ztrácely svojí moc. Pak, když už vypadalo, že jediný možný vývoj Srbska je cesta vpřed do Evropy, stala se osudová věc.
Osudový atentát
Kriminální sdružení bělehradského podzemí Legie srbského narkomanského krále provedla 13. března loňského roku atentát na premiéra Zorana Djindjiće. Člověka, který svým uhlazeným chováním, evropským myšlením a vědomostmi přesvědčil Západ, že Srbsko se stává „normální partner“. Od tohoto okamžiku se Srbsko vrátilo o oněch 5 let zpět a zřejmě ještě dále dozadu. Někdo si pomyslí, vždyť tam zůstal Koštunica (a další členové opozice, kteří buď změnili názor, nebo se bojí srbské mafie). Jenomže ten je jen o trochu modernější Milošević. Však taky, když to Milošević s těmi zfalšovanými volbami v Srbsku prohrál, tak mu Koštunica sliboval, že ho nevydá do Haagu. Ovšem Djindjič měl jiný názor a ten platil. Nyní jsou u moci v Srbsku samé pravicové a nacionalistické síly a ty opět u Srbů vyvolávají nenávist vůči Západu a temné síly minulosti.
Tak např. před stavbou ministerstva kultury stojí socha Draže Mihailoviće. Aby toto pochopili i ti, kteří nesledovali vývoj v době 2. sv. války v Srbsku, tak o něm napíši pár slov. Byl to velitel (generál) srbských Četniků, kteří z počátku chtěli bojovat proti okupantům. Poněvadž se objevili rovněž partyzáni, kteří bojovali proti Němcům, Italům a domácím kolaborantům, tak domácí odboj zradili a radši kolaborovali s okupanty. Po válce se Mihailović skrýval, byl však dopaden a jako zrádce odsouzen k smrti. Potom jsou v srbské politice velice důležití Šešeljovi radikálové. Jejich kandidát Tomislav Nikolić, majitel pohřebního ústavu, v prezidentských volbách pravděpodobně zvítězí. Při posledních volbách získali radikálové nejvíce hlasů.
Premiér Koštunica používá dnes i slovník Miloševiće. Při reakci na poslední albánské vzpoury prohlásil, že Kosovo je svatá srbská země, kterou je nutno bránit. Dobře, připusťme, že ano, jenomže jak ? Ne takto: Parlament přijal zákon, podle kterého budou rodiny žalovaných mezinárodním soudem za válečné zločiny v někdejší Jugoslávii dostávat na rok 45000 € pomoci. V Srbsku, kde je velmi vysoká nezaměstnanost, kde není co jíst a kde penzisté ve velkém množství prohledávají smetiště. A to má každý poctivý člověk, od člověka který nemá co jíst až po to sotva narozené dítě, platit vrahům, kteří vraždili v celé dřívější Jugoslávii? A s takovým zákonem přijde Koštunica.
Srbští hrdinové (junaki) jsou notoricky známá jména, bohužel: Radovan Karadjič, Ratko Mladić a Vojislav Šešelj, při čemž se Slobodan Milošević stal jakousi pop-ikonou. Ale vraťme se trochu ještě k tomu nedávnému dění v Kosovu a v Bělehradě. Většina lidí ví, že Albánci spálili mnoho kostelů, což doposud nedělali, a podobně též spálili srbské domy a snažili se vyhnat srbské rodiny z Kosova. V Bělehradě zase spálili džámie (mešity), McDonalda, házeli kameny na velvyslanectví a zmlátili albánské zmrzlináře a pekaře. Zajímavé je, že se zde angažovali ti mladí, kteří si na staré časy moc nepamatují.
Jaký z toho všeho udělat závěr? Podle slovinského žurnalisty Videmšeka a jeho bělehradského kolegy, který se stále reálně dívá na domácí události, největší chyba nebo smůla, která postihla Srbsko, je atentát na premiéra Djindjiće, který jediný mohl Srbsko z toho marasmu vyvést mezi normální civilizované země. Dnes totiž je na tom Srbsko mnohem hůře nežli v době Miloševiće. Tenkrát tam existovala opozice, která bojovala proti němu a nakonec také vyhrála. Dnes tam žádná opozice není a to je to děsné.
Jenomže já zde musím přidat ještě svůj názor. Jak autor, tak i bělehradský novinař to neuvedli. Uvádějí sice, že po smrti premiéra Djindjiće téměř nikdo v Srbsku z ciziny neinvestuje. Kdyby tam však někdo investoval a dal lidem práci, asi by nebylo možné s lidmi tak nehorázně manipulovat. A je zde ještě jeden důvod dnešních politických nálad v Srbsku. Jedině Djindjić dokázal svojí racionální politikou získat lidí na svou stranu i přes to, co Evropa provedla v Kosovu. Věřím, že by časem našel se západními partnery nějaké přijatelné řešení v otázce Kosova. Pro všechny nynější politiky byl proto nebezpečný a proto musel zmizet. Srbové rozhodně nezapomněli, že NATO, a spíše řekněme Evropa, pomohla Albáncům a, což byla vůbec nejhorší věc, nechala jim zbraně nakoupené po Evropě za drogy, s pochybným odůvodněním, aby mohli bojovat za „samostatné albánské Kosovo“, které jim nikdy nepatřilo. Obávám se, že toto způsobilo, že se Srbové nechali přesvědčit lidmi, kteří patří za mříže. A mezi ně by patřil i leckdo z evropských politiků.
(Napsáno volně podle článku Boštjana Videmšeka v novinách Delo.)
