Nejprve terminologická poznámka k rozdílu mezi islámský a islamistický, na který upozornil v editorské poznámce Aleš Zeman: přídavné jméno islamistický akcentuje politický a aktivistický rozměr, byť je tento rozměr latentně přítomen ve všem islámském (muslimském), neboť islám nerozděluje "světské" a "posvátné" po západním způsobu. V literatuře jsou ovšem přídavná jména islámský a islamistický dosti volně zaměňována... já jsem je v následujícím textu použil způsobem který uvádím výše.
Článek je samozřejmě uveden 11. zářím 2001. Podle autora jde o extrémní vyústění směru které nabralo radikální islamistické hnutí v polovině 80. let. Tehdy začaly v Afghánistánu vznikat mezinárodní brigády džihádu, podporované konzervativními muslimskými zeměni a Spojenými Státy. Důvod podpory jejich boje proti bezbožnému komunismu byl dvojí: zatlačování Sovětského svazu (myslím, že se tomu říkalo zástupné války - anglicky "proxy wars") a zároveň touto podporou bránily jmenované země tomu, aby se nadvlády nad radikálním islamistickým hnutím zmocnil Írán a vyvážel tak svoji revoluci.
Po vítězství bojovníků džihádu v Afghánistánu (Rudá armáda se 15. února 1989 stáhla ze země) byla tato podpora z velké části zastavena a panovalo přesvědčení, že se ozbrojené islamistické hnutí brzy zhroutí. Jenže Pandořina skříňka džihádu již byla otevřena. A oběti masakru ke kterému došlo v září 2001 ve Spojených státech jsou v jistém smyslu opožděně padlí v původně (pro Spojené státy) bezbolestné afghánské zástupné válce.
Autor dále upozorňuje, že proces který vedl radikální islamisty od džihádu proti Sovětskému svazu k džihádu proti Spojeným státům je velice složitý: doktrína a geostrategie se mísí se spletí manipulací tajných služeb... s přihlédnutím k těmto omezením je přesto možné opatrně zrekonstruovat sled příčin, jež vyústil v neslýchané události 11. září.
Autor dále rozebírá pojem džihád: doslovně znamená "úsilí", pro jednotlivého věřícího je to "duševní úsilí" (nebo spíše duchovní? - pozn. jezovec). Pojem ovšem má i sociopolitický rozměr, jehož bojovný charakter je dokonale doložený a řídí se jasnými právními předpisy. Tradice rozlišuje mezi útočným džihádem, který odpovídá vojenské složce expanze islámského světa, a džihádem obranným, který je veden na obranu islámského území před nevěřícími. První je v kompetenci politické moci a není pro muslimy závazný, druhý je povinností každého muslima. Zde ještě poznamenávám, že by bylo zajímavé podobně rozebrat pojem crusade, čili křížová či křižácká výprava.
Afghánská válka byla džihádem obranným. Kdo o tom, co je džihád, vlastně rozhodne? V islámu neexistuje centrální duchovní autorita. Náboženské (nebo i právní, obojí v islámu značně splývá) dobrozdání fatwa, tedy i vyhlášení džihádu, může být vyhlášeno kterýmkoliv duchovním (ulamá) a o tom, nakolik je respektováno hraje roli vážnost a vliv tohoto duchovního. Afghánský obranný džihád byl od počátku podporován zejména konzervativními učenci s kořeny v Saudké Arábii (wahhábovské hnutí) a dále islamistickými bratrstvy jako např. původně egyptským Muslimským bratrstvem, jejichž cílem je nastolení islámského státu v muslimských zemích kde působí, a někdy i v celém světě.
Zde trochu odbočím od shrnovaného článku. Muslimské bratrstvo, přesněji Asociace muslimských bratří, bylo založeno r. 1928 v Egyptě. Hlavou a prvním ideologem hnutí byl mladý učitel Hasan Banná, pohoršený bezbožným životem horních vrstev a arogancí briské okupační správy. Muslimští bratři se rychle šířili po zemi a ve formě dobročinných organizací, podpůrných spolků, sirotčinců, nemocnic, vývařoven pro chudé, dětských oddílů (skaut) - aktivní účast na tomto všem v podstatě spadá do "osobního džihádu" - se stali sociálním a psychickým zázemím těch kteří byli frustrování tehdejším stavem společnosti a hledali oporu v tradičních hodnotách. V dnešní Palestině je obdobou Bratrstva hnutí Hamas. Ideologií hnutí byl návrat ke kořenům, fundamentům islámu a vytvoření společnosti a státu který bude za těchto hodnotách založen. Organizace Bratrstva byla a je konspirativní a byla přísně centralizovaná. Součástí organizace jsou ovšem i ozbrojené buňky, které již od raných dob hnutí uznávaly formu sebevražedného a teroristického boje jako možný prostředek k dosažení cíle.
Po Hasanu Banná byl dalším významným ideologem hnutí Sajíd Kutb, který se při studiích ve Spojených státech osobně seznámil s moderní západní civilizací a odvrhl ji.
Ale zpět do Afghánistánu. Po džihádu proti Sovětskému svazu zůstaly v zemi výcvikové tábory mudžahedínů (bojovníků džihádu), kterými prošlo až několik desítek tisíc osob. Cvičení rekruti byli dvojího typu: v krátkodobém pobytu... sympatizanti, kteří se nechali párkrát vystřelit ze samopalu, zapózovat pro snímek v afghánské čapce... a pak odcházeli zapálení pro věc zpět domů poskytnout zázemí a podporu,... aniž by byli školeni pro přímou akci. Dlouhodobé pobyty pak vychovávaly tvrdé jádro odhodlaných bojovníků. První, kdo se pokusil shromáždit údaje o lidech, kteří tábory prošli, a vytvořit síť, byl.... Usáma bin Ládin.
Název al-Káida pochází z amerických zpravodajských služeb a není nijak doloženo, že by se tak sami bojovníci takto původně nazývali. Výraz znamená "základna", ve smyslu "informační základna". Podle textů bin Ládinova učitele Palestince Abdalláha Azzáma byl afghánský džihád počátkem dlouhého procesu... postupně měly být, po vítězství v Afghánistánu, dobyty všechny islámské země okupované bezvěrci (od středoasijských sovětských republik po Andalusii).
Málo probádaným jevem je změna myšlení, ke které docházelo u bojovníků ve výcvikových táborech. Dokumenty, psané islamisty v Londýně v druhé polovině devadesátých let, jsou jedním z mála zdrojů který je k dispozici. Jde o těžké náboženské texty, plné citátů z Koránu a zejména odkazů na haddísy. Haddís je kodifikovaný příběh se života Proroka, který ukazuje příklad správného chování v určité situaci. Mnoho těchto příběhů je považováno za pozdější doplňky, a lpění na haddísech je obecně rys konservativního islámu. Kombinací toho přístupu a významného postavení, které má džihád (ve svém nejširším významu) u Muslimských bratří pak vedlo k zvláštní směsi, kdy se z jediným možným postojem ke světu stal džihád zúžený na ozbrojený boj. Bojovníci zároveň doufají, že se jim podaří získat pro věc masy muslimského obyvatelstva. Porážka Sovětů v Afghánistánu je podle jejich mínění prvním krokem ke světovému vítězství, po vzoru prvních vítězství muslimských armád po zrodu islámu.
Autor pak dále postupně dost podrobně analyzuje jednotlivé konflikty a teroristické akce, kterých se lidé vycvičení v afghánských táborech zúčastnili. V první fázi šlo o guerilové útoky proti západním a vládním cílům v jednotlivých (ne dost) islámských zemích, a pak, z důvodů které nejsou zcela jasné, došlo po roce 1996 k přechodu k okázalému terorismu. Zde pouze stručně shrnu závěry, pro podrobnosti odkazuji na článek v časopisu.
Obojí, guerilové války i terorismus, jsou vesměs odůvodňovány jako obranný ozbrojený džihád za vyhnání bezvěrců a svržení nepravověrných vlád nad muslimy.
Guerilové útoky (v Egyptě, Alžírsku) a účast ve válkách (v Bosně) skončily neúspěšně: nepodařilo se svrhnout tamní režimy a nastolit pravověrné vlády. Obyvatelstvo se, přes možné počáteční sympatie, od džihádistů pro jejich krutost a fanatismus odvrátilo.
Neúspěšná byla, z hlediska strategických cílů, zatím i teroristická fáze: útok přímo ve Spojených státech měl ukázat, že ohromující technickou převahu Západu (demonstrovanou denně na obrazovkách arabských televizí na případu Israele a palestinckých území) lze odhodláním překonat. Džihádisté se také pokusili vlákat západní armády do afghánské pasti (viz. také načasování atentátu na Ahmeda Šáha Masúda ze Severni aliance na předvečer útoků ve Spojených státech). Obojí mělo opět vypudit nevěřící z "domu islámu", jak se v tradičním pojetí nazývá území kde je islám vládnoucím systémem (oproti "domu války", jak se nazývá zbytek světa) a mobilizovat muslimské masy pro povstání, ale k tomu také nedošlo.
O současné válce-míru v Iráku se v článku nepíše. Jak zapadá současná tamní situace do celkového obrazu načrtnutého autorem, a zda je pomocí a nebo naopak přítěží "boje proti terorismu", je možné téma k diskusi.
K dalšímu čtení nalezl Aleš Zeman na internetu jiný Kepelův článek na podobné téma The trail of political Islam (v angličtině).
