Podivné věci se dějí v Estonsku už dlouho. Ale kdo by se o tu malou zemičku někde na východě zajímal, že?
Teď jde ale do tuhého. Estonsko je součástí Evropské unie, takže by nás mohlo zajímat, že v Evropské unii SS veteráni pořádají přehlídky a stavějí se tu nacistům pomníky. Vše vždy řádně posvěceno státními autoritami, samozřejmě.
Tak například letos v květnu Svaz bojovníků za svobodu, který mimo jiné zahrnuje i veterány estonské 20. SS divize, inicioval odhalení památníku Estoncům, kteří bojovali na straně nacistického Německa během II. světové války. Památník by měl stát v Tallinnu, ale hlavně několik desítek metrů od památníku sovětským silám, které zde zase bojovaly proti hitlerovským silám. To zřejmě aby pánové neměli pokoj ani po smrti.
Minulý týden, tuším, že 6. července, pro změnu SS veteráni pořádali přehlídku. Neopomněli rozjímat v kostele, pokládat květiny a těšit své duše na koncertu vážné hudby. Učastnil se (nemohu najít čárku, nemám českou klávesnici, omlouvám se) prý i bývalý prezident Meri, intelektuál a autorita srovnatelná s naším Havlem a také nějaký zástupce parlamentu.
Neděste se. V Estonsku tito veteráni nejsou zlí "esesáci", ale vážení bojovníci za nezávislost Estonska.
Ale pro pořádek. Proč jsou SS v Estonsku ve vážnosti? Mezi světovými válkami bylo Estonsko nezávislou republikou. Na základě tajného paktu o neútočení z roku 1939, uzavřeném mezi nacisty a sověty se Estonsko dostalo do sféry sovětského vlivu, v důsledku toho bylo více než 60 000 Estonců zabito, deportováno nebo nuceno opustit zemi. To je důvod proč velká část Estonců viděla v hitlerovské armádě osvoboditele od sovětské moci.
V červenci 1941, za vydatného přispění estonské nacionalistické skupiny Omakaitse, bylo Estonsko tedy obsazeno Německem. Okupováno SSSR bylo opět od roku 1944.
Mnoho estonských představitelů proto vysvětluje podporu nacismu jako volbu mezi dvěma zly a Estonci si prý zvolili to menší.
Jak k tomu ale přijde komunita estonských židů, kteří nejdříve v letech 1940 až 1941 trpěli likvidací kulturní, v důsledku sovětských represí a v letech 1941 až 1942 likvidací fyzickou v důsledku nacismu. Jejich estonští spoluobčané, budoucí naši známí bojovníci za svobodu, se likvidací zhostili s důkladností sobě vlastní. K lednu 1942 se Estonsko mohlo pochlubit, že je judenfrei. Dokonce stihli na území Estonska zlikvidovat i tisíce židů z jiných zemí, mimo jiné zde, v Kalevi-Liiva, našlo svou smrt několik set žen z Československa.
Proč o tom píšu? Zdá se Vám to neaktuální? Vůbec ne. Včera totiž vrchní ruský rabín Berl Lazar poslal panu evropskému prezidentovi Romanu Prodimu dopis, ve kterém jej žádá o vysvětlení a oficiální postoj EK k této záležitosti. Jistě, možná si tím také příhřívá polívčičku, vzhledem k tradičně velmi špatným estonsko-ruským vztahům.
Ale to nic nemění na tom, že si tu občas připadám jak Alenka v říši divů. Pochodovat esesácké dědky člověk nevidí každý den. Ani hrdiny, bojovníky za svobodu své vlasti.
Zajímalo by mne, jak se Evropa k tomuto problému postaví.
