Poslední dobou si Jůlinka ráda hraje na honěnou. To je v tomto věku celkem normální.
Jdeme třeba ráno do školky a ona zavolá: "Tati, hoň mě!" a rozběhne se a výská vzrušením. Já se za ní rozklušu a vidím jí (když se ohlíží) v těch vytřeštěných očích to napětí. Prožitek, který já už těžko zažiju při honičce, ale který se občas dostaví třeba ve snu. Existenciální úzkost vybičovaná na nejkrajnější mez snesitelnosti. Pro to děcko je to taky k nevydržení. Chce to zažít, ale unést se to nedá. Mají na to fintu: Jůlinka běží, běží, najednou si "vybere" nějaký místo na cestě a zavolá: "domeček!"
Tam na ni nemůžete, tam ji nechytnete. Je jasný, že mezi vrstevníky pak při této hře vznikají spory o to, co je a co není domeček.
Dospělí taky používají domečky (shelter, Archa), když jejich existenciální úzkost přesáhne určitou mez. Někdy pro samé domečky už ani nezahlídnou vlastní existenci a úzkost je budí tak maximálně ze spaní.
Jak vlastně ta Jůlinka ten domeček najde? Běží, běží, úzkost už je k nevydržení — chce si odpočinout, odustit páru. Ulehčit si to. Rozhlídne se kolem sebe (vždycky se rozhlídne), a pak skočí na nějakej flek (místo) na cestě, kterej si pro tu existenciální vteřinu (tisícinu vteřiny) vyhodnotí jako odlišitelnou od zbytku cesty.
Jde samozřejmě o úhel pohledu, který současně tvoří to kritérium odlišení. Něco jako "když si zakryju oči, tak nejsem vidět". To je vlastně klasický příklad domečku. A s tímto domečkem člověk bojuje často celý život. Nemám teď na mysli jeho konkrétní (doslovnou) formu. To si snad uvědomuje i to čtyřletý děcko, že "asi" nepřestane být viděno. Mám na mysli ty slabší varianty tohoto domečku. Jako například "když to neřeknu (nepřiznám se), nebude to nikdo vědět".
Já si osobně myslím, že pro mě je dobrý, když ty svý domečky odhaluju a pojmenovávám jako domečky (snahu ulehčit si to), a tím je tak nějak diskvalifikuji v jejich použitelnosti. Dokonce to vítám od svých bližních, když na ty (mé) domečky ukazují v komunikaci. Někdy je to samozřejmě těžké (až k neunesení), ale otevřeně se tady hlásím k té výzvě: Odhalujte mé domečky! Pomůžete mi.
Ovšem obecně vzato (když pominu sebe) bych k té výzvě byl opatrnější. Při hodně otevřené komunikaci (nebo v případě, že spolu dva lidi žijí hodně dlouho a chca—nechca už si takříkajíc vidí navzájem do kuchyně) se ty domečky vyjeví jako ping-pongové míčky, které vyšplouchnou z hlubin na hladinu. Jsou příliš snadným terčem. Je třeba s těmi míčky zacházet velmi tolerantně — koneckonců nejsou naše. (A není to naše genialita, která je zviditelnila).
Náš bližní — jako reprezentant jinakosti (tedy princip naší vlastní existence) — je vlastně v hlubinách, a i proto tu hladinu s míčky vidí(me každý) jinde a jinak.
Nejsme tady totiž myslím proto, abychom odstřelovali míčky nebo se těm míčkům svého bližního posmívali. Koneckonců sami jsme v hlubinách a bůhví kolik našich vlastních míčků na té naši hladině poskakuje.
Takže laskavost, pokora a LÁSKA K BLIŽNÍMU, které umožní zabývat se těmi míčky bližního natolik přijatelně, že si navzájem více porozumíme.
Třeba si pak porozumíme i v tom, že si vlastně pořád hrajeme na honěnou.
