1. Život a dílo Giotta
Credette Cimabue nella pittura
tener lo campo, e ora ha Giotto il grido,
sì che la fama di colui oscura.
Věřil Cimabue, že v malbě nevyrovná
se mu žádný, dnes však Giotta všichni vychvalují,
zatímco sláva prvého jest nyní skrovná.
(Dante, La Divina Commedia, Purgatorio, canto XI)
Chronologické údaje o životě a činnosti malíře a architekta Giotta (plným jménem Ambrogio nebo Ambrogiotto Bondone, či Giotto di Bondone, latinsky Joctum Florentinum, c. 1267 – 1337) jsou často jen pouhé hrubé odhady na základě dochovaných uměleckých děl. Zejména velmi málo je známo o Giottových uměleckých začátcích. Četné Giottovy malby a fresky, z nichž se značná část nedochovala, jsou poprve systematičtěji popsány ve velmi vlivné knize malíře, architekta a kunsthistorika Giorgia Vasariho (1511 – 1574) „Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů“ (kniha vyšla ve dvou vydáních za Vasariho života v r. 1550 a 1568). Vasariho popis Giottových maleb je všechno jen ne přesně chronologický a místy nabývá přesvědčivosti legend ze života svatých. O Giottově autorství některých maleb přisuzovaných Vasarim Giottovi, včetně slavného cyklu fresek ze života sv. Františka z Assisi, se nyní pochybuje. Nebýt však Vasariho, věděli bychom o Giottovi ještě mnohem méně.
Údolí Mugello, kde se údajně Giotto narodil, leží asi 30 km severně od Florencie v hornaté krajině toskánských Apennin. Giotto se zde měl narodit ve vesničce Colle di Vespignano někdy kolem r. 1267, ale jak přesné místo, tak i rok narození nejsou zcela jisté. Rok narození je usuzován ze zápisu florentského kronikáře Antonia Pacciho, který zaznamenal, že Giottovi bylo 70 let, když zemřel ve Florencii v r. 1337. Též jsou pochyby o tom, že nízká středověká věž ve Vespignanu, která dnes má název Casa di Giotto a v které je malé muzeum, je skutečným rodným domem Giotta.
Giotto byl synem zemědělce (lavoratore di terra) Bondoneho, který patrně patřil k zámožnějším vesničanům dle titulu vir praeclarus, výtečný člověk, kterého se mu dostalo v jednom latinském dokumentu.
Dle legendy, která se později objevila ve Vasariho knize, malíř Giovanni Cimabue (c. 1240 – c. 1302) objevil malého Giotta na pastvišti, rozpoznal okamžitě jeho přirozený talent a vzal malého chlapce k sobě do učení. Legendu pak převzali pozdější Giottovi obdivovatelé. V hezké dřevní češtině ji třeba zapsal rakouský důstojník a český vlastenec Milota Zdirad Polák, který někdy kolem r. 1820 ji vylíčil takto:
Giotto, syn sprostého rolníka z Colle de Vespignano blíž Florenci rodem, na pastvišti mezi stádem svým po zemi když čáry dělal, náhodou od Cimabue zpytován jsa, za učedníka vyvolen byl a v krátkém čase ku všeobecnému podivení znamenitost přirozených schopností svých dokázal. On první hlavám živost a laskavý pohled dáti, v obličej hněv, bázeň, naději vyjádřiti a výtvorům svým takovou ohybnost přivlastniti uměl, o které jeho vážný mistr a přednější malíři nic nevěděli. Jeho první pokus pozůstával v vymalování mouchy na obraz mistra svého, který jda okolo, mouchu dolů sháněl; což se k příběhům zázračných malířů Parrhasia a Zeuxis přirovnati může. Básníři florentinští o něm s pochvalou všelikou mluví. Boccacio praví, že tvorná přirozenost ničeho vzvést nemůže, co by štětička Giottova po ní nedovedla.
Dnes se má zato, že legenda o náhodném setkání Cimabua s Giottem není víc než legenda, i když stejný příběh je zaznamenán již slavným sochařem Lorenzem Ghibertim (1378 – 1455) v jeho Commentari pouhých 100 let po Giottově smrti. Leonardo da Vinci (1452 – 1519) v Codice Atlantico se též zmiňuje o tom, že mladý Giotto maloval kozy a podobná zvířata po skalách.
Dle anonymního komentáře z konce 14. století, který byl nalezen v kopii Dantovy „Božské komedie“, byl Giotto poslán svým otcem do Florencie, aby se tam přiučil výrobě a prodeji vlny. Ve Florencii se však Giotto seznámil s Cimabuovou bottegou (uměleckou dílnou) a byl okouzlen Cimabuem natolik, že po otcově souhlasu vstoupil k němu do učení. Cimabue patrně vzal s sebou mladého Giotta do Assisi a do Říma.
V r. 1290 se Giotto oženil s nevěstou jménem Ciuta (Ricevuta) di Lapo del Pela z florentské čtvrti Santa Reparata. Z tohoto manželství měli Giotto a Ciuta čtyři syny a čtyři dcery. Jednou prý jeho přítel slavný básník Dante Alighieri (1265 – 1321) navštívil Giottovu pracovnu, kde rozverně pobíhali mezi malbami malí Giottovi potomci. Básník se podivoval, že malíř krásných obrazů Giotto má tak nehezké děti. Zdvořilý Giotto se nenechal vyvést z klidu a stroze odvětil: „Obrazy dělám ve dne a děti dělám v noci“. V latině je to slovní hříčka: Quia pingo de die, sed fingo de nocte. Pokud tuto větu Giotto vyslovil, jedná se o citát ze Saturnálií Macrobia, kde výrok pronáší malíř Mallius.
První umělecké dílo, které je přisuzováno Giottovi, je krucifix pro dominikánský kostel Santa Maria Novella ve Florencii z období 1290 – 1292.
Giottova raná tvorba v Assisi je datována do let 1290 – 1295. kdy namaloval fresky v Horní bazilice. Některé – sv. Viktor (Vittorino), sv. Rufus (Rufino), sv. František a sv. Klára (Chiara) - byly zcela zničeny při nedávném zemětřesení 26. září 1997. V Horní bazilice se nachází též 28 velkolepých fresek ze života sv. Františka, které Giotto maloval (dle Vasariho) na zakázku představeného františkánů Fra Giovanni di Muro della Marca. Tyto fresky pochází patrně z let 1296 – 1300. Některé byly během 14. století upravovány Giottovými žáky a pokračovateli. Giottovo autorství je námětem učených debat kunsthistoriků již nějméně po dobu 150 let. Fresky jsou doprovázeny dnes nečitelnými popisy jednotlivých námětů z díla sv. Bonaventury „Život slavného Poverella (Chudáka)“. Bonaventura byl generálním ministrem františkánského mnišského řádu v letech 1257 -1274. Freska č. 1 a závěrečné tři fresky (č. 26 – 28) cyklu ze života sv. Františka patrně pochází od dnes anonymního umělce, který je někdy nazýván Mistr sv. Cecilie (Maestro della Santa Cecilia). Je tak nazýván dle oltářní malby z kostela sv. Cecilie ve Florencii, která je dnes v Uffizi.
Do let 1290 – 1300 je datována malba „Sv. František přijímající stigmata“, která byla malována pro oltář kostela sv. Františka v Pise a která se od r. 1814 nachází v Louvru. Je to jedna z mála dochovaných maleb, která je podepsána Opus Iocti Fiorentini. Ale i tato malba pravděpodobně byla malována Giottem za asistence jeho žáků. Jak svou oltářní malbou, tak i spodní částí oltáře (predellou) s třemií výjevy ze života „Poverella“, je toto dílo velmi podobné freskám z Horní baziliky v Assisi.
Giotto pobýval několikrát v Římě v době pontifikátu papeže Bonifáce VIII. (1294 - 1303). Dle „Katolické encyklopedie“ Giotta měl do Říma povolat v roce 1298 kardinál Jacopo Caetano Stefaneschi. V Římě se Giotto obeznámil s tvorbou Pietra Cavalliniho (c. 1240/50 – 1330) a florentského sochaře Arnolfa di Cambio (c. 1245 – 1310). Cavallini byl znamenitý malíř, který coby Říman byl podceňován florentskými umělci a kunsthistoriky, v první řadě Vasarim. Vliv Cavalliniho je např dokazován shodami mezi Cavalliniho freskou Posledního soudu v římském kostele Sta. Cecilia in Trastevere a Giottovou pozdější freskou v padovské kapli Scrovegniů na stejný námět. Arnolfo di Cambio byl první architekt florentské katedrály Santa Maria del Fiore a autor slavné sochy sv. Petra, dnes s ulíbanými palci u nohou, v katedrále sv. Petra v Římě. Giottova malba madony (tzv. Ognissanti Madonna), která je dnes ve florentské galerii Uffizi, se dosti nápadně podobá asi o deset let starší Cambiově soše impozantní Madony s dítětem, která je dnes v Muzeu florentské katedrály. V té době měl Giotto dle Vasariho namalovat velký krucifix pro dominikánský kostel Santa Maria sopra Minerva v Římě.
Z období kolem jubilejního roku 1300 je tato historka, která taktéž pochází od Vasariho. Papež Benedikt XI. (1303-1304), který zamýšlel vyzdobit basiliku sv. Petra novými obrazy, poslal svého legáta za Giottem. Legát sdělil Giottovi, proč přichází a požádal Giotta o nějakou kresbu pro papeže. Giotto vzal list papíru a štětcem namočeným v červené barvě namaloval na papír dokonalý kruh. S úsměvem Giotto podal papír legátovi se slovy: „Zde je vaše kresba“. Legát byl krajně nespokojen s touto Giottovou kresbou, která však stačila přesvědčit papeže a papežovy znalce výtvarného umění, že Giotto je lepší malíř nežli ostatní kandidáti na papežské zakázky. A jelikož v toskánském dialektu slovo tondo znamená jak dokonalý kruh, tak i pomalu chápajícího prosťáčka, ujalo se řčení „Jsi hloupější nežli Giottovo O“. (Vasari v druhém vydání své knihy uvedl jméno papeže Benedikta IX., což je zjevně nesprávné. Benedikt XI. se narodil v Trevisu, jak uvádí Vasari. Historka se však nejspíše týká papeže Bonifáce VIII., který Giotta pozval do Říma.)
První písemný dokument týkající se Giottova života pochází z r. 1301, dle kterého Giotto vlastnil ve Florencii dům poblíže kostela Santa Maria Novella. V tomto roce se měl vrátit do Florencie a namalovat tam fresku „Posledního soudu“ v kapli Podestà (dnešní Palazzo del Bargello), z které se dochovala malá část včetně údajného portrétu Danta.
Někdy mezi léty 1305 a 1310 Giotto namaloval své magnum opus, 38 fresek ze života Panny Marie a Krista v kapli Scrovegniů v Padově. I tyto fresky maloval Giotto se svými žáky, ale v tomto případě Giottovo autorství, na rozdíl od Assisi, není zpochybňováno.
Po dokončení fresek v kapli Scrovegniů další zakázku pro Giotta v Padově představovaly fresky v kapli basiliky sv. Antonína, které jsou dnes značně poničené dík přebílení a třem pozdějším požárům. V padovském Palazzo della Ragione Giotto namaloval fresku s námětem pašijí a horoskop s astrologickými náměty, ale tato díla se až na Giottův podpis nedochovala.
Z období 1306 – 1310 se dochovala jedinečná tzv. Ognissanti madona, malovaná pro kostel Všech Svatých (Ognissanti) mnišského řádu Frati Umiliati (Pokorných bratrů) ve Florencii, která se nyní nachází v galerii Uffizi.
Další údaj z Giottova života naznačuje jeho delší pobyt v Římě kolem r. 1310. Jedná se o právnický dokument, v kterém Giotto vyžaduje vydání osobních věcí včetně ložního prádla od své bývalé bytné v Římě. Dokument je z r. 1313, kdy již byl Giotto zpět ve Florencii. V Římě dle Ghibertiho a Vasariho se Giotto účastnil na rekonstrukci starého chrámu sv. Petra. Zde namaloval fresku Navicella (Lodička), která byla později předělána na mozaiku a dnes je známa jen dle pozdějších kopií. Dnešní mozaika Navicella ve vstupním vestibulu baziliky sv. Petra ve Vatikánu je barokní verze z druhé poloviny 17. století. V Římě též namaloval fresku v Lateránské bazilice (Basilica di San Giovanni in Laterano), z které se dnes dochoval jen fragment s portrétem papeže Bonifáce VIII.
Během pontifikátu Klementa V. (1305 – 1314) měl Giotto dle Vasariho namalovat větší počet maleb a fresek i v Avignonu na přání papeže, který tam v r. 1309 přestěhoval Svatý stolec. Z těchto uměleckých děl se v Avignonu nedochovalo nic a proto se o celém pobytu Giotta v Avignonu dosti často pochybuje. Když se dle Vasariho Giotto se slávou vrátil z Avignonu do Florencie v r. 1316, přivezl s sebou množství bohatství a též portrét papeže Klementa V., který věnoval svému slavnému žákovi a kmotřenci Taddeo Gaddim (1300 – 1366). Portét papeže se též ztratil.
Další dokumenty dokazují, že Giotto si přivydělával i jinak než uměním. Např. kupoval tkalcovské stavy a zemědělské pozemky, které pak pronajímal. Též přebíral peněžní půjčky. Ty mu přinesly zisk, když dlužník nebyl schopen půjčku splatit a jemu pak připadla záruka s kterou půjčka byla uzavřena. Záznamy dokládají, že v roce 1314 zaměstnával pro své obchodní transakce šest procuratori (právníků).
Do období 1310 – 1320 jsou datovány fresky z Dolní baziliky v Assisi, na kterých se patrně podíleli Giottovi anonymní spolupracovníci (ukřížování Krista, fresky s náměty z mládí Krista, další výjevy z života sv. Františka). Freska Ukřižování je nápadně podobná malbě v padovské kapli Scrovegniů na stejný námět.
Kolem r. 1315 měl Giotto namalovat krucifix, který je nyní v Louvru. Krucifix je doplněn malbou pelikána, symbolem dobročinnosti a vzkříšení. Po levici Krista se nachází sv. Jan Křtitel a po jeho pravici Panna Marie. Zachovaly se dva krucifixy přisuzované Giottovi, které jsou dnes v muzeích v Padově (z r. 1317) a v Rimini (z období 1310-1317). Dle Vasariho namaloval Giotto další náboženské malby ve Veroně, Ferraře, Ravenně a Urbinu.
V období 1315 až 1325 Giotto namaloval fresky pro kaple bohatých navzájem soupeřících rodin Bardiů a Peruzziů ve florentském františkánském kostele Santa Croce. Fresky, lépe řečeno jejich vybledlé zbytky s prázdnými místy, byly restaurovány v letech 1958 – 1961, kdy byly pečlivě odstraněny povrchové vrstvy zabílení, přemalování a špíny. Nedochovaly se Giottovy fresky v kaplích rodin Guigniů a Tosinghi-Spinelliů ve stejném kostele, o kterých se zmiňuje Vasari.
Do období 1315 – 1320 (někdy však i do let kolem 1330) je datován oltář s malbami na obou stranách, který dostal název Stefaneschi triptych. Oltář byl patrně malován Giottem a jeho pomocníky pro starou basiliku sv. Petra jako zakázka pro kardinála Jacopo Caetani Stefaneschiho. Nyní se oltář nachází ve Vatikánském muzeu (Pinacoteca).
Pro období 1316 – 1322 Vasari zmiňuje Giottovo působení v Padově, Ferraře, Ravenně, Arezzu, Lucce a konventu jeptišek ve Faenze.
V r. 1327 vstoupil šedesátiletý Giotto do mocného cechu lékařů a lékárníků Medici e Speziali, který se rozhodl přijímat etablované umělce Florencie. Giotto vstoupil do tohoto cechu se svými žáky, již zmíněným Taddeo Gaddim a Bernando Daddim (c. 1280 – 1348).
V lednu 1330 neapolský král Robert z Anjou (1275 – 1343) dle jednoho dokumentu povýšil Giotta na člena královského dvora, z čehož je usuzováno, že Giotto pobýval v Neapoli od r. 1329. Král Robert napsal: Joctus de Florentia, pictor in...familiarem nostrum recepimus et de nostro hospicio retinemus. (Malíř Giotto z Florencie...kterého jsem přijali jako svého familiaria a kterému jsme poskytli své pohostinství.). V Neapoli měl na žádost krále Roberta vyzdobit nově dokončený královský kostel Santa Chiara, což dle Vasariho bylo množství výjevů ze Starého a Nového zákona. Tento kostel byl postaven v letech 1310 -1328 architektem Gagliardo Primariem v místním gotickém slohu. Giottovy fresky se nedochovaly. Další Giottovy malby měly být v středověké pevnosti zvané Castelnuovo, kde měl Giotto namalovat množství obrazů a portrétů slavných osob včetně svého autoportrétu. Dle Vasariho vztah mezi králem Robertem a Giottem byl velmi přátelský. Z několikaletého pobytu Giotta v Neapoli se nic nedochovalo, jen je Giottovi přisuzován vliv na místní umělce.
Giottova pozdní umělecká činnost po pobytu v Neapoli, jak ji líčí Vasari, je těžko uvěřitelná, zejména dík tomu, že se z ní dochoval jen nepatrný zlomek, pokud vůbec nějaký. Vasariho popis poněkud připomíná legendu sv. Františka.
Nejprve na cestě z Neapole do Říma se Giotto zastavil v Gaetě, přístavním opevněném městě na západním břehu Itálie. Zde Giotto v Chiesa di Annunziata (kostele Zvěstování) namaloval pár výjevů z Nového zákona, včetně vlastního portrétu vedle velkého a překrásného obrazu Ukřižování.
V Římě Giotto strávil několik dnů na přání vládce města Rimini Signora Malatesty. V Rimini Giotto dle Vasariho namaloval množství fresek a obrazů v románsko-gotickém kapli San Francesco na žádost zmíněného Malatesty. V křížové chodbě kláštera naproti čelní stěně kaple San Francesco měl Giotto zachytit scény z života blahoslavené Micheliny. Vasari ještě zmiňuje velmi realistický portrét Signora Malatesty, zobrazeného na palubě lodi s postavami několika námořníků a portrét Tomáše Akvinského předčítajícího dominikánským mnichům Tato malba se měla nacházet na dveřích riminského kostela San Cataldo.
V Ravenně Giotto dle Vasariho vyzdobil freskami kapli San Giovanni Evangelista.
Zpět do Florencie se Giotto vrátil v r. 1333, kde dle Vasariho pro kostel San Marco namaloval krucifix v nadživotní velikosti a podobný krucifix pro dominikánský kostel Santa Maria Novella, s kterým mu pomáhal jeho asistent Puccio Capanna. Ve stejném kostele měly být portréty svatého Ludvíka a portréty Paola di Lotto Ardinghelliho a jeho manželky. O krucifixu z kláštera San Marco není známo nic, zatímco krucifix z kostela Santa Maria Novella patří do zcela jiného období, a to, jak již uvedeno, do let 1290 – 1292.
12. dubna 1334 byl Giotto jmenován capomaestro, hlavní mistr, stavby florentské katedrály, dík svým malířským a ne architektonickým zásluhám. 19. července (9. července dle Vasariho) téhož roku začala pod jeho vedením stavba florentské Campanile (Zvonice). Dochoval se původní anonymní návrh této budovy. Sám Giotto dohlížel na stavbu nejnižších pater. Dokončit celou Zvonici trvalo zhruba 50 let. Giottovi jsou přisuzovány návrhy některých reliéfů zdobících stěny Campanile, které pak byly vytesány do mramoru sochařem Andreo Pisanem (c. 1290 – 1349). Po Giottově úmrtí měl na stavbu Campanily dohlížet Giottův žák Taddeo Gaddi.
Zhruba o rok později odjel Giotto do Milana, kde obdržel zakázku na freskové malby od pána Milana Azzo Viscontiho. Koncem roku 1336 se Giotto vrátil do Florencie a 8. ledna 1337 zemřel. Dějepisec Giovanni Villani zaznamenal, že Giotto byl „s velkými poctami a na účet města“ pohřben ve staré florentské katedrále zvané Santa Reparata, která pocházela z 5. století a z které dnes zbyla jen krypta. Na stejném místě nyní stojí slavná katedrála Santa Maria del Fiore započata Arnolfem di Cambio v r. 1296 a dokončena kupolí Brunelleschiho v r. 1436 (přední fasáda katedrály je až z 19. století). Dle legendy měl být Giotto pochován, pod deskou z bílého mramoru, v rohu staré katedrály, který byl nejbližší jeho milované Zvonici, ale neví se přesně kde. V roce 1972 byl v kryptě nalezen hrob architekta slavné kupole Filippa Brunelleschiho (1377 – 1446), ale ani tyto nedávné vykopávky Giottův hrob nenašly.
Dle svědectví básníka Franceska Petrarky (1304 – 1374), Giotto nebyl hezkého vzhledu. Slavný novelista Giovanni Boccaccio (1313 - 1375) dokonce napsal, že patřil k nejošklivějším lidem Itálie. Dle dobrozdání jeho současníků nebyl ani mystik, ani asketik. Naopak měl až moc rád život. Florentští novelisté Boccaccio a Franco Sacchetti (c. 1330-1400) zaznamenali mnoho anekdot o Giottovi, v kterých je líčen jako dobromyslný bon-vivant, se smyslem pro humor a s omluvitelnou výstředností. Byl pravděpodobně dost zámožný, neb pilně pracoval a za svá díla žádal dost vysoké ceny. K financím, jak již napsáno, přicházel i dík neuměleckým obchodním transakcím. Zanechal po sobě básnické canzone, prý průměrné úrovně, které jsou satirou na „svatou chudobu“ a přemrštěné chování „Fraticellů“, chudobných františkánských radikálů té doby.
