Někteří laici přehnaně zdůrazňují rok 1054, což je ve skutečnosti pouhý formální počátek Velkého schismatu. Nicméně i po roce 1054 nebyly vztahy nejhorší, jak o tom svědčí lyonská unie (1274 – 1283) a florentská unie (1439 – 1453). Veškeré styky byly přerušeny až v roce 1472, kdy pravoslavná synoda prohlásila katholíky za nenapravitelné heretiky. Vztahy se zlepšily až počátkem 20. století, s rozvojem ekumenického hnutí.
Ale i Velké schisma, které má svůj počátek za patriarchy cařihradského, sv. Fótia (Φώτιος, 858 – 867 a 877 – 886) v roce 858, mělo své předchůdce v jiných východních heresích a schismatech. Které to byly?
ariánská herese (343 – 398). Několik východních prelátů na koncilu v Sardice (343) odmítlo uznat patriarchu alexandrijského sv. Athanasia I. (326 – 373). Proto koncil na ochranu pravověří ustanovil jurisdikční primát Říma. Otevřenými ariány byli tito cařihradští patriarchové: Syřan Eusebios z Nikomédie (Ευσέβιος ο Νικομηδείας, 339 – 341, † 342), Makedonios I. (Μακεδόνιος Α΄, 342 – 346, 351 – 360), Eudoxios z Antiochie (Ευδόξιος ο Αντιοχείας, 360 – 370) a Demofilos (Δημόφιλος, 370 – 379). Schisma ukončil až nový patriarcha cařihradský sv. Jan Zlatoústý v roce 398.
schismatické sesazení patriarchy cařihradského sv. Jana Zlatoústého (404 – 415). Jan I. Zlatoústý (Ιωάννης Α΄ ο Χρυσόστομος, 398 – 404) se proti svému sesazení odvolal k papeži sv. Innocenci I. (401 – 417), který jej prohlásil za protiprávní. Schisma bylo ukončeno, když v osobě nového patriarchy antiochijského Alexandra skončilo meletiánské schisma.
akakiánské schisma (= monofysitská herese, 484 – 519) začalo, když cařihradský patriarcha Akakios (Ακάκιος, 471 – 488) s podporou císaře Zenóna (474 – 491) vydal kacířský edikt Henotikon, kde se neúspěšně pokusil smířit pravověří a monofysitismus. Proto papež sv. Felix III. (483 – 492) Akákia v roce 484 sesadil a v roce 485 exkommunikoval všechny jeho stoupence. Akakios (Ακάκιος, 471 – 488) a Timotheos I. (Τιμόθεος Α΄, 511 – 518) byli monofysity. Schisma ukončil vyslanec papeže sv. Hormisdase (514 – 523) Dioscorus.
monotheletská herese (640 – 681) na základě názorů cařihradského patriarchy Sergia I. (Σέργιος Α΄, 610 – 638) a císaře Heraklia (610 – 641). V souvislosti s tím je z kacířství obviňován papež Honorius I. (625 – 638, jediný papež, který kdy byl odsouzen za kacířství). Honorius však monotheletismus nikdy nezastával, pouze k němu byl smířlivý, což si jako strážce pravověří neměl dovolit. Cařihradští patriarchové Sergios I. (Σέργιος Α΄, 610 – 638), Pyrrhos I. (Πύρρος, 638 – 641, 654), Pavel II. (Παύλος Β΄, 641 – 653), Petr (Πέτρος, 654 – 666), Jan V. (Ιωάννης Ε΄, 669 – 675) byli monothelety. Císařský edikt Ekthesis (638) byl odsouzen na římském koncilu v roce 649. Monotheletská herese byla ukončena kánonem I na III. cařihradském všeobecném sněmu (7. listopadu 680 – 28. února 681), čímž byla obnovena jednota Východu a Západu: "Ono bohumile objasnilo, že jsme povinni vyznávati dvě přirozené vůle nebo chtění a dvě přirozené činnosti ve vtěleném pro naše spasení jediném Pánu našem Ježíši Kristu, pravému Bohu; ty pak, kdož pravé dogma pravdy zvrátili a jedinou vůli a jedinou činnost v jediném Pánu Bohu našem Ježíši Kristu lidem ukázali, na soudu zbožnosti obvinilo jak Theodora (biskupa) Faranského, Kyra Alexandrijského, Honoria Římského, Sergija, Pyrra, Pavla, Petra, kteří byli představiteli církve v tomto městě, od Boha spaseném, Makarije, antiochijského biskupa, žáka jeho Štěpána a nerozumného Polychronije, tímto způsobem zachovávajíc nedotknutelným společné tělo Krista Boha našeho."
první obrazoborectví (726 – 787). Obrazoborci byli Anastasios (Αναστάσιος, 730 – 754), Konstantin II. (Κωνσταντίνος Β΄, 754 – 766) a Nikétas I. (Νικήτας Α΄, 766 – 780). Kult obrazů obnovila císařovna matka, sv. Irena (752 – 803), která vládla jako regentka za svého nezletilého syna Konstantina (770 – 797). Důvodem, proč se stala ctitelkou obrazů bylo, že horliví obrazoborci chtěli ji a jejího syna v roce 780 sesadit ve prospěch Nikéfora, syna bývalého císaře, švagra Ireny. První obrazoborectví bylo ukončelo na VII. všeobecném sněmu v Nikáji (787), když byl patriarchou cařihradským klient Ireny, Tarasios (Ταράσιος, 784 – 806).
schismatická podpora cizoložného sňatku císaře Konstantina VI. (780 – 797) v letech 795 – 811. Císař Konstantin VI. byl oslepen svou matkou sv. Irenou a na následky tohoto zranění zemřel. Sv. Irena se pak chopila vlády (797 – 802). Po Tarasiovi se novým cařihradským patriarchou stal další její oblíbenec a ctitel obrazů sv. Nikéforos I. (Νικηφόρος Α΄, 806 – 815). To se setkalo s velkým odporem pravověrných mnichů cařihradského kláštera Studion, kteří kritisovali jeho smířlivý postoj ke smilství bývalého císaře. Schisma ukončil vliv odpůrce císařova smilstva, sv. Theodora ze Studionu (759 – 826), který byl ve protiprávně ve vyhnanství v letech 795 – 797, rozhodnutím koncilu pod vlivem cařihradského patriarchy sv. Nikéfora I. 809 – 811 a opět v letech 816 – 820, ale v roce 811 prosadil na trůn zetě bývalého císaře, Michaela I. (811 – 813). Nový císař potlačil obrazoborecké povstání. Sv. Theodor byl velkým kritikem caesaropapismu.
druhé obrazoborectví (814 – 843) začalo neúspěchy ctitelů obrazů ve válce s Bulhary. Armáda sesadila Michaela I. a novým císařem se stal obrazoborec Lev V. Arménský (813 – 820). Druhé obrazoborectví plně propuklo svržením cařihradského sv. Nikéfora I. cařihradskou obrazoboreckou synodou v roce 815. Obrazoborci byli Theodotos I. Kassiterás (Θεόδοτος Α΄ Κασσιτεράς, 815 – 821), Antonín I. Kassimatés (Αντώνιος Α΄ Κασσιμάτης, 821 – 836), Jan VII. Grammatikos (Ιωάννης Ζ΄ Γραμματικός, 836 – 842).
Z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337 – 843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese.
Jak se přitom projevoval "positivní" vliv caesoropapismu? Ariánský císař Constantius II. (337 – 361) na podporu ariánství svolal mnoho koncilů. První byl v Antiochii (341), který navštívilo 100 východních biskupů. Koncil přijal 4 kréda, všechna kacířská, odmítající jednu podstatu Otce a Syna. Druhý podobný koncil se koncil se konal v Sardice (342 / 343), kde se východní císař arián Constantius II. pokoušel smířit s pravověřím západního císaře Constanta I. (337 – 350). To se nezdařilo. V roce 355 Constantius II. odsoudil pravověrného sv. Athanasia Velikého (293 – 373), patriarchu alexandrijského. Odsouzení podepsalo i mnoho západních biskupů, ale papež Liberius (352 – 366) jako strážce pravověří odmítl. Další koncil se konal v Ariminuu (359). Zúčastnilo se 400 západních biskupů. Ariánská menšina koncil zmanipulovala, a proto je neplatný.
V roce 449 více než 200 východních biskupů na pseudosynodě v Efesu, kterou svolal východořímský císař Theodosios II. pod vlivem patriarchy alexandrijského sv. Dioskora (444 – 451), vyhlásilo monofysitismus za pravověří. Dioskoros protiprávně exkommunikoval papeže sv. Lva I. Velikého (440 – 461) a protiprávně sesadil patriarchu cařihradského sv. Flavia (Φλαβιανός, 446 – 449). Flavianos dokonce byl o 3 dny později ubit k smrti.
O pouhé 2 roky později (451) na IV. všeobecném sněmu v Chalkedónu 630 biskupů vyhlásilo pravý opak. Flavianos byl prohlášen za svatého mučedníka. V roce 458 východořímský císař Lev I. (457 – 474) získal 500 podpisů východních biskupů podporující Chalkedón, v roce 476 císař Zenón (474 – 491) získal 500 podpisů převážně těch samých biskupů Chalkedón odsuzující.
V roce 681 VI. všeobecný sněm, tj. včetně celého řeckého episkopátu, odsoudil monotheletismus. Císař a usurpátor Filippikos Bardanes (711 – 713) však v roce 712 téměř celý řecký episkopát přinutil zavrhnout závěry III. cařihradského všeobecného sněmu (680 – 681). Když byl pučem svržen a oslepen, řecký episkopát se pokojně, jako by se nic nestalo, opět vrátil k pravověří.
Obrazoborectví byl výmysl císaře Lva III. Syrského (717 – 741). V roce 753 na pseudokoncilu v Hiérii, poblíž Chalkedónu, 388 řeckých biskupů schválilo obrazoborecké edikty císaře Konstantina Kopronyma. V roce 787 na VII. všeobecném sněmu odsoudili jeho památku a obnovili kult obrazů.
Problémy Západu.
Úvodem je třeba vysvětlit, co je to nestoriánství. Jeho podstatou je tvrzení, že Kristus má obě podstaty oddělené a navzájem nezávislé, jeho člověčenství je pouhá pláštěnka pro božství, jeho manifestací. Proto Panna Marie není Matkou Boží ( Ό Θεοτοκος), neboť Syn Boží je nestvořený, inkarnoval (vtělil) se do Ježíše a v něm 33 let přebýval. Jako Syn Boží má božskou podstatu, jako syn Marie lidskou. S touto heresí přišel cařihradský patriarcha, zrzavý Peršan Nestorios (Νεστόριος, 428 – 431). Nestorios byl theologicky vychován v moderní antiochijské škole Theodora z Mopsuestie (350 – 428/429), přítele sv. Jana Zlatoústého, kde široce kritisovali Origena, nejen za jeho skutečné kacířství. Na konci roku 428 Nestorios odmítl učení o Matce Boha jako nové ariánství. Laici však Nestoria vnímali jako propagátora these, že Kristus je pouhý člověk nebo že v jsou v něm 2 osoby. Na theologické úrovni byl hlavním kritikem nestoriánství sv. Cyril I. (375 – 444), patriarcha alexandrijský (412 – 444), který obhajoval jednotu Bohočlověka. V srpnu 430 Nestoria odsoudil i papež sv. Celestýn I. (422 – 432). Přes odpor patriarchy antiochijského III. všeobecný sněm v Efesu (431) nestoriánství prohlásil za kacířství. Nestoriánství však existuje dodnes jako Východní syrská církev (assyrská), která má celkem 170 000 věřících v Íránu, Iráku a Sýrii.
Je nutno přiznat, že Západ jen váhavě odsoudil nestoriánství ve sporu o tři kapitoly, neboť měnilo usnesení IV. všeobecného sněmu v Chalkédonu. Císařovna Theodora prosadila jako cařihradského patriarchu Anthima I. (Άνθιμος Α΄, 535 – 536), což byl tajný monofysita. Když papež sv. Agapetus I. (535 – 536) v březnu 536 navštívil Cařihrad, zjistil kacířství cařihradského patriarchy. Proto svolal synodu, kde byl patriarcha sesazen.
Mnich Theodoros Askidas z Nového kláštera poblíž Jerusaléma obdivoval pravověrnou a realistickou část Origenovy theologie: lidské duše existují od počátku a nakonec budou všichni, včetně Ďábla, smířeni s Bohem. Touto doktrínou se pravoslaví dodnes odlišuje od katholictví. Anthimův nástupce, Mennas (Μηνάς, 536 – 552), však tuto doktrínu odmítal jako nesprávnou a možná kacířskou. Theodora však podnítila císaře Justiniána, aby v roce 544 vydal dekret, v němž správně odsoudil heretické tři kapitoly jako nové nestoriánství, čímž začal celý spor o tři kapitoly. Konflikt mezi nestoriánstvím a monofysitismem totiž Leontios z Byzance (485 – 543) vyřešil prostřednictvím aristotelských logických kategorií v díle Libri tres contra Nestorianos et Eutychianos na základě učení sv. Cyrila I. Alexandrijského.
Ačkoliv závěry V. všeobecného sněmu (II. cařihradského, 553) papež Vigilius (537 – 555) 23. února 554 podepsal, setkal se s odporem v Africe, severní Itálii, Francii a Španělsku. Koncil mimo jiné odsoudil učení Theodora z Mopsuestie. Důležitá v obraně pravověří byla i role papeže Pelagia I. (556 – 561), který jako papež už nezastával své dřívější bludy. Západní schisma trvalo až do roku 610, pak už jen v severní Itálii. V Miláně až do papeže Honoria I. (625 – 638), v Aquileii (Istrie)) bylo ukončeno až na konci 7. století za papeže sv. Sergia I. (687 – 701) na koncilu v Pavii.
