Dnešní (15.1.2005) MFDnes přináší ve své příloze Kavárna článek Odstup nade všechno s podtitulem Předběžný portét Václava Klause, naprostého politického praktika od Pavla Kosatíka.
Z mnoha svých názorů, s nimiž po roce 1989 vstupoval do politiky, slevil, jedna potřeba však zbytněla: distance od všech a od všeho. Ze světa lidí se Klaus vzdálil do světa forem - a z tohoto hlediska pro něho bylo životní výhrou, když se stal prezidentem, protože taková role formální život v podstatě předepisuje, člověk už za něj ani „nemůže“. Čím dál víc v podstatě každého svého kritika obviňuje ze zlých úmyslů, aniž se pokouší analyzovat jeho motiv. Není snadné s ním debatovat, protože debata se nevede o názorech, nýbrž o charakterech těch, kteří je zastávají. Svět má dvě části: tu, kterou Klaus „zná“ a jejíž (pro něho příznivé) názory vítá, a tu, kterou znát odmítá, protože ji pokládá za nepřátelskou jednou provždy.
.......
Jako jeden z mála českých politiků si Václav Klaus uvědomil, že skoro žádný evropský národ nebo stát nemá se svou identitou takový problém jako my, takže nás integrace vskutku ohrožuje: netvoříme vnitřně programově propojený celek, nemáme nic velkého, co bychom mohli v Bruselu nabízet nebo požadovat, a tak bychom se skutečně mohli stát jen ideálním palivem EU a ničím víc. Pochopil také, že součástí této národně-státní identity je hrdost. A protože jiná je hrdost člověka, jenž prožil a zná své chyby, a jiná hrdost někoho, kdo se opírá o cizí lichocení, nebylo a není bez významu, jakou strategii prezident v této otázce zvolí. V roce 2004 se zdálo, že si Klaus vybral spíš tvrzení znějící českému uchu vesměs přívětivě, včetně různých nacionálních klišé z meziválečné nebo dokonce ještě starší doby.
Určitě ho ještě mnohokrát uvidíme mezi zpěváky a sportovci, není však jisté, zda ještě někdy vystaví všanc svůj názor. Máme v čele státu člověka, který neomezuje audienční čas svým lichotníkům. Tento prezident nám o nás bude vždy říkat pěkné věci, protože je o sobě chce slyšet i on sám.
