K diskusi o scientismu Vesmír 2-92 str.63 a Vesmír 3-92 str.167.
_____________________
K článku P. Materny "O pravdě".
Na otázku "co je pravda?" by měl vědec odpovědět, že otázka je špatně položena. Dá se jen mluvit o tom, že tvrzení (a to jen některá) jsou pravdivá nebo ne. Jsou tu tedy dva jevy: pravda a pravdivost. Vypadá to tak, že pro vědce je podstatná pravdivost a pravda je tu brána jako gramatická odvozenina. Tedy že nejde o objekt zkoumání, ale spíše o třídovou konstantu. Pravděpodobně by potom souhlasili s definicí, že pravda je ucelený soubor pravdivých tvrzení. Tak si aspoň vysvětluji tvrzení vědců, že odhalují pravdu, když přitom odhalují pravdivá tvrzení.
Potom ale nevím, proč říkají, že pravda je, a že je dokonce objektivní. (Objektivní je tu myšleno ve významu nezávislosti na stupni či stavu lidského poznání.) V tom případě totiž jde o úplně jinou pravdu než o ucelený soubor pravdivých tvrzení, který není (maximálně bude), a navíc je jeho existence přímo závislá na stupni či stavu lidského poznání. P. Materna toto nerozlišuje a navíc ztotožňuje pravdu s pravdivostí.
"Pravda jakožto korespondence se skutečností" potřebuje dva prvky: na jedné straně tvrzení či fakt, který nárokuje verifikaci a na druhé straně skutečnost, se kterou tento fakt koresponduje či nikoli. Zarážející je, že se nenárokuje verifikovat skutečnost, kterážto je po čertech vágní pojem.
Logika buduje svůj aparát nad danou ontologií. Tato ontologie, ač je formálně naprosto libovolná, má dvě základní vlastnosti. Především opravdu je. Za druhé objekty, které tvoří tuto ontologii, mají jaksi samozřejmě přisouzenu tu vlastnost, že se mohou na základě zadaných gramatických pravidel seskupovat v složitější útvary, struktury, tvrzení a to bez jakékoli újmy či změny jednotlivých objektů. Za takových předpokladů pak už není obtížné vzít jakkoli složité seskupení objektů a dokázat:
- toto seskupení je resp. není, protože je resp. není složeno z objektů dané ontologie
- toto seskupení je resp. není pravdivé, protože rozložením tohoto seskupení podle gramatických pravidel se ukáže, že koresponduje resp. nekoresponduje s danou ontologií. Tedy předem definovaná ontologie je něco jiného než skutečnost (která by měla být nezávislá na našem mínění).
Jak tedy koresponduje daná ontologie se skutečností? Takto položená otázka vede k nekonečné řadě meta-meta-...-meta-jazyků.(viz. níže) Nárok na verifikování té vždy nejspodnější skutečnosti tedy uniká korespondenční definici pravdy. Řada se dá zastavit jedině tak, že nejzákladnější ontologii definuji intuitivně. Totiž, že objekty této ontologie korespondují s mými vnitřními zážitky či představami. Jsou to tedy intencionální vztahy mezi objekty ("skutečností") a mými vnitřními smysly. (Výraz smysl používám v tom významu, že jazykový výraz má význam, což je jeho smysl nebo jeho denotát, popřípadě obojí.) Takovou definicí (použitím smyslu) v podstatě "vyskakuji" s roviny jazyka a návrat není možný. Vrátím-li se totiž pojmenováním tohoto smyslu -jeho zpředmětněním, objektivací- vrátím se sice zpět do jazyka, lépe řečeno vytvořím další mezirovinu jazyka, která bude tvořit meta-jazyk k jazyku původnímu (viz. nekonečná řada meta-meta-...-meta-jazyků), ale manipuluji potom se "smyslem" tedy jazykovým výrazem (což je opět objekt), a nikoli se smyslem "smyslu".
V rámci konstruovaného (logického) systému -ale právě pouze v něm- je tedy korespondenční definice na místě. Zůstává otázkou, do jaké míry se tu pojem pravdy redukuje na pojem gramaticky správně utvořeného výrazu, to za prvé, a za druhé, jak nějaký jev, simulovaný v systému, který má předem danou ontologii a gramatická pravidla, koresponduje s něčím v reálném životě. V každém případě tu je jeden pojem pravdy a začínají se tu rýsovat dva rozdílné významy. Za prvé pravda nějakého faktu, který je pravdivý v nějakém systému právě proto, že vyplývá z faktů, které v tomto systému byly uznány za pravdivé už dříve. To je vlastně ona pravdivost, tedy funkce definovaná a platná pouze uvnitř vytvořeného (!) systému. A za druhé pravda -řekl bych ontologická, ale protože by to vedlo k zmatečnosti řeknu- metafysická. Metafysická pravda je pojem, který vědci asi moc rádi nemají. Přitom jedině u této pravdy by bylo smysluplné objevovat či tvrdit, zda je, či zda je objektivní.
Existenci dvou pravd mi navíc potvrzuje i toto: jestliže jedním dechem tvrdím, že pravda je, že je navíc objektivní, a snažím se dokonce uvést argumenty pro, a současně chci vystupovat proti tvrzení, že pravdu znám, je v tom buď vnitřní rozpor nebo mluvím o dvou různých pravdách současně, a tyto nerozlišuji.
Nevím, co vyvolává křeče nevole u postmodernistů. Když ale někdo tvrdí, že pravda je korespondence se skutečností, tak já osobně u této průzračné definice postrádám maličkost. Jméno toho, kdo konečně určí, co je ta skutečnost, se kterou má vše ostatní korespondovat.
Olomouc 29.5.92
poznámka 6.4.95: článek je otištěn ve Vesmíru č.1 roč.72 (1993), str. 47.
