Ten článek se mnou hejbnul. Ozval se ve mně pocit (uvědomil jsem si ho), že je tam NĚCO, na co je třeba ukázat. "Na něco ukázat" je přitom bez ironie možná ten nejpodstatnější moment existence. Každého. I ten Kain tou vraždou něco ukazuje.
Zrzavého článek nastínil jistý střet pohledů, kde v posledku ani jeden z reprezentovaných postojů nebyl ušetřen (dle mého oprávněné) kritiky. Přivedlo mě to na myšlenku pokusit se ten problém formulovat. Jako nejblíže po ruce se nabízí filosofická reflexe, která nejspíš by aspoň měla být vybavena nástroji pro pojmenovávání čehokoli, co je myslitelné.
Fenomenologie celkem frčí a proto je známá i Heideggerova formulace té nejdůležitější otázky: Proč je vůbec něco, když by spíše mělo být nic? To se hned v základu může chápat dvěma rozdílnými způsoby. Ta otázka se ptá na svět okolo mě. Nezpochybňuje mě, jako tazatele, tento způsob chápání takové zpochybnění vůbec nezná, možná mu ani nerozumí. Tento způsob chápání nezpochybňuje otázku, je připraven na to, že otázky "dostává" a hledá vhodné odpovědi.
Druhý způsob chápání této otázky se ptá po původu toho tázání vůbec. Totiž i ta otázka už je sakra něco. Takže proč se vůbec ptám? Ergo kde ta otázka vůbec vzniká? Ve mě? Já nejsem něco, jsem ta otázka. Je dána ta otázka tím_jiným,_než_jsem_já? Tak jo, ale jaktože se pak ptám já?
Něco na způsob tech otázek na obraze jednoho impresionisty. Kdo jsem? Odkud jsem přišel a Kam jdu? Zdánlivě spolu tato řada otázek s tou Heideggerovou nesouvisejí. Impresionista posazuje do ohniska tázání mě sama, Heidegger se ptá po něčem takříkajíc všeobecně. Já říkám, že si jsou podobné, oba způsoby tázání vyjadřují existenci.
Filosofie má svůj původ v Antickém, polytheistickém Řecku. Antická filosofie se dá kulantně chápat jako pluralitní racionální systém opravdu různorodých pohledů na skutečnost. Ve skutečnosti tato "pluralita" vpravdě reflektuje polytheistickou bezradnost. Protože se dá začít v podstatě odkudkoli, nezbývá než se spolehnout na metodu toho, co příjde po tom začátku, na logos. Jde se spolehnout až na to, že už něco je.
A když něco jednou je, a dokonce ani nevím proč, tak potom se to něco dá brát vskutku z rozličných stran. A tyto rozličné strany pohledu budou ukazovat i na rozličné příčiny vniku té věci. A tyto náhledy na příčiny vzniku jsou v prostředí tohoto Logu rovnocené. Začínají se hledat důsledky (uvnitř Logu) jednotlivých pohledů, aby se došlo k nějakým rozsouzením. O víc ale nejde — ani nemůže jít. Všechny formy Logu jsou rovnocené, diskvalifikovat je může pouze vlastní spornost uvnitř Logu.
Takto ale to — uvnitř Logu — začíná vypadat jako že nula od nuly pojde. Pravá ruka, že předá peníze ruce levé: no a? Tak se začne operovat s přesvědčením. A máme tu vznik škol. Jsem přesvědčen, že se světem se to má tak a tak. Jsem silný v argumentaci, vedu. Přidají se ke mně následovníci, škola se začne rozpadat; nastoupí jiný názor, který je dostatečně přesvědčivý v argumentaci: převládne jiná škola. Vše se děje uvnitř "demokratického" Logu, který už je. A který je též i garantem, takže je nesmysl o něm pochybovat.
Zpochybnil jej Sókratés. Tak radikálně, že ho spoluuživatelé toho Logu popravili, umlčeli.
Co Sókratés udělal? Prostě si nevystačil s tím Logem, kterým všichni lépe či hůře mlátili tu (prázdnou) slámu. V rámci Logu vlastně existuje odpověď na každou otázku. Taková síť odpovědí zpětně utváří prostor, v kterém se pak pohybuji, v kterém se rozhoduji. A že se takto správně rozhoduji (uvnitř Logu) mi dává zpětnou vazbu, že jsem in, že patřím k Logu. Já se na Logos vlastě spoléhám. (A v rámci polytheismu to má i svou logiku, natolik bezbřehý Logos, který obci vládne, neumožňuje jednoznačné řešení. Ergo vůle většiny.)
Sókratés zpochybnil tento společný, obecný Logos, tedy že už něco je (a o tom že se pak diskutuje). Nelíbilo se mu, že uvnitř tohoto demokratického logu leží odpovědi, které si protiřečí. Nešel ale cestou toho Logu, nespokojil se s argumenty uvnitř toho Logu. Narozdíl od ostatních vzal ten Logos vážně. Vzal vážně ten fakt, na který si zbytek obce jen hrál, že Logos skutečně dává odpovědi. Netrvalo dlouho, aby zjistil, že dává odpovědi současně protikladné. A takový Logos není prostorem pro někoho, kdo se pávě tím Logem zabývá poctivě, opravdově. Pochopil, že těmi odpověďmi Logu není jeho existence jakkoli dotčena. Pochopil, že jeho existence je právě v té otázce.
Sókratova existence se stala tou otázkou a rozbíjela každou odpověď Logu, toho mínění, že se to (náš svět) má tak a tak. Pevnost osobního postoje — vědomá si své nedostatečnosti, a tedy principiálně vztažená od své danosti — rozbíjela každou samozřejmost "obecné" pravdy soužití, založené na Logu, který už je protože tu je.
Najednou tady jedinečnost osobního postoje začala dělat bordel v jakštakš urovnaném demokratickém konsensu nevědomých, kteří se navzájem uchlácholovali pocitem, že jsme všichni na jedné demokratické lodi, uvnitř jednoho Logu (pod jedním Logem).
A kdybychom Platóna chtěli za cokoli potopit a umenšit, tak za jeho Apologii (česky též Obrana Sókrata) mu patří nehynoucí dík. Není to Platónova obarana Sókrata, ale Sókratova obhajovací řeč před soudem, kde je řečeno snad úplně vše podstatné. A není mi známo proč nevěřit, že tak nějak se Sókratés skutečně obhajoval. Platón tam tak maximálně dodal nějaké odkazy na konkrétní lidi, aby se ti, kterých se to týkalo, mohli chytnout za nos aspoň ve chvíli, kdy je ten Platónův spis čten. Ta obžaloba lenosti lidského ducha, který dává přednost tomu pohodlnému, co se nabízí, před tím, co by mohlo být důležité, je věčná.
Nicméně byl to právě Platón, který porušil tu autenticitu Sókratova tázání. Těžko mu to dnes, anachronicky, vyčítat. Nepochopil tu božskou jedinečnost Sókratova postoje v té otevřenosti. Nevyhmátl, že ta otevřenost toho tázání je ta autenticita existence, vravdě to nejpodstatnější, co jsme ve své existenci schopni formulovat.
Platón, ve shodě s polytheistickým diskursem, se nadchl Sókratovým racionalismem, jeho otázkou. Rozhodl se na ni obecně odpovědět. Nadchnul se pro Sókratovu otázku a jeho odpovědí je Idea. Kladná odpověď zdánlivě v bezčasí. Ve skutečnosti je to zpřítomění (a tedy i zpředměntnění) Sókratovy otázky (která se ještě časuje) do vztahu otázka — odpověď TEĎ. Základ metafyzického systému.
