Za svých bouřlivých undergroundových let jsem si jednou uhnal (z banální oděrky na dlani) otravu krve. Potuloval jsem se mezi sklepy a garsonkami mániček (které se často od těch sklepů moc nelišily), zabýval jsem se spíš chlastem, vzletnými myšlenkami a starostí o dostatek cigaret, občas nějaký krajíc chleba. Na mytí rukou sem fak nemyslel.
Jeden bezprizorní nedělní večer jsem pak chtěl strávit v teple kina. Vyhnala mě z něj ale nesnesitelná, pulsující bolest. Červené čáry podél žil se táhly ode dlaně až nad předloktí. Ustoupil jsem od svého přesvědčení, že věci se mají spravit svou přirozenou cestou, a šel jsem na noční pohotovost. Doktor byl profík, řekl, ať se nedívám. Já sem byl (chtěl sem být) tvrďák. A pak mi do tý dlaně zařízl skalpel. (Tím úplně všechno skončilo.)
Teď bych chtěl popsat, jak jsem se dostával k sobě, což by se dalo brát jako ukázka kartesiánské metody v praxi a současně jako její kritika.
bod1— nic (zpětně interpretováno)
bod2— strach, boj, pohyb vpřed, někam (zpětně interpretováno jako prodírání se džunglí, plnou nástrah)
bod3—otevření očí: cizí svět, lidi, přístroje, vše bez významu, děs (možná i smutek) (zpětně interpretováno: začal jsem se rozhlížet, cizí, a tedy zbytečné, předměty začaly dostávat významy samy o sobě, posléze se z těch významů poskládal význam celkové situace.)
bod4— dostal jsem se k sobě, byť s jistou pachutí nahodilosti celé události.
—poznámka: někde v této posloupnosti jsem dostal facku od pana doktora. Osobně bych to viděl na bod 3, nelze vyloučit ani bod 2.
—poznámka 2: každý z těchto bodů je popisem stavu vědomí, který využívá až ten stav poslední. Tedy je to všechno výsledek až vědomé reflexe po dosažení bodu 4. Body 2 a 3 byly jistými stavy vědomí, ale to, že je to moje vědomí, že jsem to dělal já, je až retrospekce. Minimálně v bodě 2 mám velké pochybnosti, že — i kdyby trval jakkoli dlouho — by mohl vést k nějaké sebereflexi. (Takový předobraz pekelné samoty.)
Což je vlastně ona hlavní námitka kartesiánské metodě, která tvrdí, že se dá ze sebe (ze subjektu) zkonstruovat okolní svět, svět res extensa.
Byl to taky svár mezi mnou a jedním hostujícím profesorem z Británie (patrně z Cardiffu, ale to bych fak kecal), který měl našprtanou karteziánskou metodu a furt mi ji vnucoval. Že tak to je. Já sem mu říkal, že to tak není. On se rozčiloval, že je tato katedra nepřístupná pokroku v myšlení, že je v zajetí dominikánské metafyziky (bo neměl rád pana Flosse). Já mu jen argumentoval, že subjekt nic nevykoná, dokud nedostane facku.
A jak to tedy je? (Chtělo by se zvolat, Ty drzý kašpárku (chtělo by se dodat.)) Já nevím, jak to je. A drze dodávám, že o to, jak to je, mi moc nejde. Jde mi o to, jak se k tomu stavím.
Já, jako člověk, ladím postoj ke skutečnosti. Taková činnost předpokládá (vyžaduje) vědomí si sebe sama. Být si vědom sám sebe ale v žádném případě neznamená, že sám sebe chápu. Chápat sám sebe znamená cosi jako vědět, proč jsem zde, kdo jsem a co chci. Takové odpovědi neznám, a tedy se nechápu. Takové odpovědi znát, pak už nemusím ladit žádný postoj. A protože vylaďování postoje chápu jako projev vlastní existence, tak znát takové odpovědi v podstatě znamená neexistovat.
Existence je tedy nevědění. Vědomá (sebe—vědomá) existence je ta, která o svém nevědění ví (a nevadí jí to). Uvědomuje si, že její postoj je vztažeností od sebe k něčemu jinému — což je v pravdě skutečnost, byť její povaha není zdaleka tak samozřejmá (možná ani zřejmá), jak se jinak pojem skutečnosti běžně chápe. Uvědomuje si, že to jiné je nezbytné, aby existovala (aby sama byla možná). Existence je korelace mezi "mnou" a skutečností, a proto mi přijde podstatné tu část vztahu, kterou mám v kompetenci, zušlechťovat: ladit postoj.
(Korelace se rovná dialog, mimochodem. K tomu bych se chtěl taky někdy dostat.)
—poznámka 3 (k bodu 4): ta pachuť. Reflexe vlastního reflektování vede tak trochu k rozpadu jistoty z vlastního uvažování. Vede k pocitu, že člověk je oblepen kusými výpověďmi, které se tváří jako odpovědi, které něco vysvětlují. Ba co víc, že z valné části se vědomé jednání člověka skládá z těchto poslepovaných útržků myšlení, které existenci (tedy toho člověka) zastupují: nahrazují ho.
Vede k pocitu, že existence daleko víc (opravdověji) probíhá v rovině pocitů, kterým opakovaně přilepujeme výpovědi (odpovědi), neschopni domyslet kteroukoli z nich. Neschopni domyslet, že takovou výpověď vůbec používáme.
Taková výpověď se používá namísto projevu existence, Místo toho, abych otevřeně (a tedy zranitelně) existoval — jinými slovy: abych konstatoval, že nevím (a tedy jsem) — zaštiťuji se cizí výpovědí, abych vypadal, že jsem in, že znám odpovědi.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
