Asi před rokem, když byla aféra vepřína v Letech u Písku opět medializována, jsem se koukal do mapy, kde ty Lety vlastně jsou. Je to v podstatě uprostřed mezi Pískem a Příbramí na silnici z Tábora do Plzně.
Na té křižovatce je na rozcestníku dole cedule s nápisem "Památník Lety" a šipka na Lety. Lety jsou opravdu kousek od křižovatky. Netušil jsem, kde ten památník je, zda před vesnicí, či za vesnicí. Zda vpravo, či vlevo. Spoléhal jsem se na to, že uvidím vepřín a tím to snadno najdu a že tam budou další cedule. Vjel jsem do Letů a nic jsem neviděl, projel jsem Lety a vyjel za ně. Asi dva kilometry za nimi vlevo byl vepřín. K vepřínu je zákaz vjezdu, tak jsem zastavil u silnice a došel tam raději pěšky.
Představoval jsem si ho jako všechny vepříny, co jsem na vesnicích viděl. Tohle je však něco úplně jiného. Jde o obrovský komplex moderních budov, nad kterými se tyčí ventilační zařízení a zařízení s krmivem. Celý areál mě svým rozsahem, množstvím budov, moderností a upraveností překvapil.
Pobíhal jsem okolo a hledal cestu k památníku. Na jedné straně areálu však bylo pole kukuřice a na druhé parkoviště a za ním les. Žádná cesta nikam nevedla a nebýt nápisu s názvem té firmy, co se mi vybavila z článků na internetu, tak bych netušil, zda to není kravín, drůbežárna nebo něco jiného. Nakonec jsem se odhodlal zazvonit na zvonek, že se doptám, kde je ten památník. (Měl jsem i trochu obavu, zda na dotaz nebudou zaměstnanci hákliví).
Zvoním, zvoním, bylo už pozdně odpoledne, blížil se večer. Nikdo nevyšel a v celém areálu nebylo vidět živáčka, jen někde štěkal pes, o němž byla i cedule na vratech, že hlídá objekt. Nedá se nic dělat, vracím se po čtvrt hodině pobíhání a mačkání zeleného tlačítka zvonku zpět k autu. Hlavou se mi honily myšlenky, zda to neodpískat. Ale takový já nejsem.
Jel jsem zpátky do vesnice a tam také ani živáčka, jen v hospodě jsem viděl nějaký život. Tak jsem tam zašel a hospodský, co si zrovna dával večeři a koukal při tom na TV, mi popsal cestu. Ne moc dobře.
Vyrazil jsem znovu po silnici, minul vepřín, minul rybník a najednou tam byla malá cedule jako na té křižovatce – "Památník Lety". Zabočil jsem do lesa, kam ukazovala cedule. Cesta zpočátku vypadala jako špatná lesní cesta. Velmi rychle se ještě zhoršila.
Vyjeté koleje v cestě jsou tak hluboké, že osobním automobilem je velmi riskantní po ní jet. Je to cesta pro terénní vozy. Na jedné straně stromy a na druhé křoviny. Asi tou cestou jezdí lesníci do lesa, ale pro osobní vůz s nízkým podvozkem je neprůjezdná. Hluboké koleje se střídají z levé na pravou stranu a prostřední pás hrozí prorazit olejovou vanu každému vozu s nízkým podvozkem.
Po pár set metrech je rozcestí. Jedna cesta vede rovně nahoru do lesa a zdá se být lepší a je lepší. Druhá vede vlevo. Na rozcestí není žádná značka, jen torzo tyče, na které nedávno asi značka byla. Buď ji zničili vandalové, nebo byla z hliníku.
Cesta vlevo vede k památníku, ten začíná asi po sto metrech na kraji rybníka. První je velká bílá cedule s textem ve třech řečech. Česky, rómsky a anglicky. Text je podle mého názoru velmi objektivní. (Rómsky neumím a tak předpokládám, že ten taky.) Domnívám se, že by tam měl být text i v němčině. Nejen proto, že němčina je v naší oblasti také světový jazyk, ale i proto, že německý národ měl s událostmi také určitou spojitost a případní němečtí návštěvníci tohoto památníku jsou tudíž ochuzeni i o kus svých dějin v mateřštině.
Cedule vypadá jako billboard. Stojí na tyčích a její deska je již v dost zchátralém stavu. Tyče by potřebovaly nový nátěr a stříška, která je ze dřeva, doslova hnije a je pokrytá mechem a lišejníky.
Četl jsem, že po válce byly na místě upraveny hroby a vystavěn kříž obětem. Nikdo však hroby ani ten kříž neudržoval a tak hroby zarostly a kříž ztrouchnivěl a rozpadl se.
Od cedule vede cesta ke kříži, na kterém je nakreslený ukřižovaný Ježíš. Kříž je dřevěný a nalakovaný. Jeho lak je však ve velmi špatném stavu a na mnoha místech již zcela chybí a kříž začíná trouchnivět. Za křížem se nachází vlastní památník. Jde o nízký kamenný útvar, který je podle mého laického názoru velmi zdařilý. Není pompézní, je velmi skromný. Těžko ho popsat. Vybavilo se mi puklé srdce.
Na dně pukliny v rovině země je žulová deska s krátkým textem. Úplně uvnitř stálo několik nádob na svíce, které byly již dosti omšelé a měly zkorodovaná víka, dále zde leželo několik listů papíru, které již začínaly podléhat hnilobě, a tudíž text na nich již nebyl čitelný. Celý prostor byl v době mé návštěvy dost zarostlý divokou travou a tak na první pohled šlo přehlédnout okolo památníku ve vzrostlé trávě ležící kamenné desky, na kterých jsou vyfrézované tenké drážky, které napříč symbolizují kříž.
Z místa památníku není onen problematický vepřín vůbec vidět. Je totiž vzdálený, je až za rybníkem a zakrytý hustým pásem stromů. Není ani slyšet, ale zrovna v době mé návštěvy byl cítit. Kdyby nebyl cítit a návštěvník přijel z opačné strany, tak by ani netušil, že tam nějaký vepřín vůbec je.
Zápach na tom místě je asi po většinu roku, protože je to podle mého názoru dané převládajícím západovýchodním směrem větru.
Tím asi končí popis místa. Byl jsem tam sám a vzhledem ke stavu místa jsem se vůbec nedomníval, že by tam někdo touhle dobou mohl přijít a taky nepřišel. Památník byl vystavěn v roce 1995 nákladem vlády České republiky a tím to asi skončilo a podle toho to tam vypadá.
Připadlo mi to jako místo, co už vyčerpalo svůj mediální potenciál a je na sestupné křivce. Omšelost toho místa a zlověstné ticho přivádělo k životu různé myšlenky.
Proč někdo neopraví příjezdovou cestu, vždyť je to práce pro pět kopáčů na tři dny? Proč někdo neposeká tu divokou trávu, nenatře dřevo a že takhle to tu za dvacet let skončí jako ten první poválečný památník? Jestli se o ten památník nepostará stát, tak se o něj nepostará asi nikdo, protože o něj nikdo nemá zájem. To je na něm už teď vidět.
Když člověk vidí, jak je to místo prosté opuštěné a i omšelé, tak ho napadá, zda ti lidé, co ho v médiích tolik diskutují, vůbec navštívili. Napadlo mě, že by o Letech měl smět mluvit v médiích a na internetu jen ten, kdo tam položil kytičku. Jenže to může na internetu říct každý a tak bych navrhoval, že by o Letech měl mluvit jen ten, kdo zná slova poslední věty na tom památníku. No, kdo je znáte? Schválně.
Asi je nezná ani ten europoslanec, co se do naší země navezl nedávno v europarlamentu kuli tomu vepřínu. To se klidně vsadím.
V kontextu těchto myšlenek mi zápach z vepřína přestával vadit. Napadlo mě, že tady páchne něco úplně jiného a že to páchne podstatně víc.
Na vesnici jsem trávil jako dítě prázdniny a zápach hospodářských budov mám spojený s hláškama strejdy, který byl zemědělec. Když jsem jako kluk z města řekl, že kravín smrdí, tak řekl: "Kravín smrdí, ale mlíko a masíčko baštit to jo, co?". Když jsem řekl, že smrdí pole nebo prasečák, tak to bylo pro změnu: "A brambory a řízečky baštit to jo, co?".
Kravín smrdí, pohnojené pole smrdí, prasečák smrdí, to je na vesnici normální. Na tom místě mě napadlo, jestli tady nesmrdí ještě něco jiného.
Po návratu domů jsem prohledal internet se záměrem dozvědět se o událostech v Letech více informací. Jedna mě zaujala hned zpočátku. Psalo se v ní, že delegace, která uctila památku v Letech, odjela do Mirovic, kde také uctila památku obětí tábora v Letech. Dále jsem se dozvěděl, že památník v Mirovicích byl vybudován v roce 2000, tedy pět let po vybudování památníku v Letech. Na jeho vybudování přispěla i vláda Německa.
Mirovice jsou větší obec ležící na druhé straně křižovatky silnice Praha – Písek, zhruba ve stejné vzdálenosti jako menší Lety. Mirovický hřbitov byl v době existence tábora v Letech využíván pro pohřbívání zemřelých. Ti byli též zapisováni do Mirovické matriky stejně jako děti, které se v táboře v Letech narodily.
Hřbitov přestal být táborem užíván k pohřbívání zemřelých až v době, kdy epidemie břišního a skvrnitého tyfu v Letech vrcholila a Mirovický hřbitov již nedostačoval místem pro pohřbívání. Také z důvodu, že převoz zemřelých na tyfus přes dvě vesnice byl nebezpečný z hlediska nebezpečí šíření epidemie. Po té byli zemřelí pohřbíváni v Letech vedle tábora. Z celkového počtu zemřelých je jich většina pohřbena v Mirovicích.
Rozhodl jsem se, že až pojedu na jih Čech, tak jestli budu mít čas, tak památník v Mirovicích navštívím. Tato skutečnost nedávno nastala a já se zde pokusím popsat své dojmy a poznatky z této návštěvy.
Po cestě z Prahy na křižovatce mezi Lety a Mirovicemi je třeba odbočit doprava. Asi po třech kilometrech začíná obec a uprostřed ní je potřeba znovu odbočit doprava směrem na náměstí. Hřbitov se nahází rovně kousek od náměstí v podstatě přímo v obci.
Vlastní památník se nachází na levé straně v horní části hřbitova nad památníkem neznámého Rudoarmějce. Po celé délce ho lemuje sedm desek z černého mramoru, na kterých jsou jména obětí a na prostřední desce je text sdělující, že zde jsou pochovány rómské děti, které zahynuly v rómském táboře Lety u Písku.
V popředí je nízká skupina volně položených kamenů, mezi které je vklíněna kovová plastika symbolizující loukoťové kolo povozu. Kolo je v horní části jakoby rozbité. Za touto skulpturou se nachází tři sochy z bílého kamene znázorňující postavy v nadživotní velikosti. Postavy jsou znázorněny v dlouhých pláštích až k zemi a s kapucou na skloněných hlavách. Postavy připomínají sudičky, které se sklánějí k plastice s kolem stojící před nimi. Celé místo je upravené, tak jako celý hřbitov a je zřejmé, že obec se o cely prostor hřbitova dobře stará.
Památník je dle mého laického názoru vkusně včleněn do prostoru hřbitova, kde působí vyváženě a důstojně. Jedinou drobnou výtku bych měl k textu na památníku, který by si náhodní návštěvníci neznalí historických skutečností nemuseli vykládat správně. Na hřbitově v Mirovicích byly podle mě dostupných historických dokumentů pochovávány všechny oběti z Letského tábora, tedy i dospělí.
Nemá dle mého mínění smysl srovnávat tyto dva památníky co do významu, jenom se domnívám, že je škoda, že památník v Mirovicích je v jakémsi pomyslném mediálním stínu za památníkem v Letech. To je dozajista způsobeno nešťastnou přítomností tolik diskutovaného vepřína, který nedaleko od památníku v Letech stojí.
V posledních dnech vyšlo na veřejnost prohlášení vlády, že finance potřebné na odkoupení vepřína v Letech budou k dispozici a že tudíž po jeho zbourání nebude stát nic v cestě výstavbě třetího památníku, který má být vybudován na místě vepřína.
Celá problematika přináší velký prostor pro diskusi, a proto bych zde ukončil popis obou památníků tragických událostí, které se staly v době nacistické okupace. V příštím pokračování bych chtěl stručně shrnout chronologicky historii tábora v Letech u Písku a věnovat se recenzi knihy Markuse Papeho "A NIKDO VÁM NEBUDE VĚŘIT".
