Puberta je stav, kdy si vědomí začne uvědomovat sebe sama. Dosud si jen hrálo: na sebe, na svět, třeba i na vlastní rodiče. Zkoušelo si různé role, jakoby to byly postoje. Dosud byl celý svět hra na to, jak se co v ten správný čas říká.
V pubertě si to vědomí začne uvědomovat relativnost toho času, že se ty správné řeči ve správný čas spolu bijí. Je ochotno zažívat vlastní opravdovost právě na hřišti těch rolí, které ještě vidí ve svém okolí, které tu opravdovost jaksi nemohou mít. A to je i motor. Odpíchnout se od těch postaviček. Já jsem přece opravdový, oni jsou jen karikatury.
Používám sice pořád stejný řečový formy, jaký používá má rodina, ale já jim (najednou) dávám význam. A VY mi nerozumíte. A vždyť je to tak jednoduchý: já tady jsem. A vy porád hrajete ty role — já už je nehraju! O to jsem opravdovější, o co míň hraju ty vaše role. A když mi něco říkáte, když mi něco vyčítáte: NE, vy mě neslyšíte! Já tady jsem a VY můžete za to, že jsou s tím problémy! A jste ucpaní a jste karikatury, když něco vyčítáte mně. To, že jsem mi nemáte co vyčítat!
Jinými slovy: puberta je uvědomování si sebe sama na úkor těch ostatních. Ne všech. Některý bereme, protože nám pomáhají v hledání opravdovosti. V tom novém stavu vědomí. Kdo nám určitě nepomáhá, jsou naše staré formy vědomí, jsou to naši rodiče. Oni jsou jenom "ty hry na něco", kterou teď odkrývám jako falešnou svou opravdovostí. Rodiče jsou ztělesněním té "děsivé hry na něco", kterou já odmítám pro svou opravdovost. Je to ta nejsnazší cesta dostat se k sobě sama. Negovat okolí, které si jen hraje, ale já jsem skutečný.
Že si to okolí nehraje mi dojde, až když začnu s tím okolím kooperovat (tomu se říká dospělost). K dospělosti můžu dojít.
Může mi to dojít. Ale nemusí. Ten zážitek opravdovosti ze sebe sama totiž může zůstat tak trochu osamocen (můžu mít třeba rodiče, kteří nemají sílu na to mi oponovat).
Aby mi to došlo, musím chtít. Musím chtít si uvědomit ten zážitek ze sebe sama, musím ale také chtít si uvědomit, že přestože ten zážitek opravdovosti je fak můj, tak přesto onu možnost zážitku sem tak nějak nezpůsobil já. K tomu, abych si tyto skutečnosti podržel mi může sloužit zážitek opravdovosti ze sebe sama.
Ten zážitek ze sebe sama taky můžu použít jako argument, či štít, když sám sebe obhajuju.
A když pak — v nějakém rozhovoru — přijdu na pasáž, která se týká mých vlastních krunýřů, nebo se týká "karikaturních her mých rodičů", kdo je tady soudcem, že nesklouznu do jednoduchých reakcí, bezohledu na čas vlastní autenticity; kdo je tady soudcem, že neposlouchám co bylo řečeno, ale naopak slyším jen to, co chci slyšet? Bez svědomí bychom se nepohli ani o píď dál. (Ahoj, Tati!)
Tady může to okolí sehrát tu nejbestiálnější roli. Mohu si začít myslet, že tím, že si s někým rozumím, tím je na mě delegována pravda. Ten neblahý pocit přináležitosti či patřičnosti, tedy ony atributy demokratického, polytheistického (starořeckého) logu: kde jsou pravdy různých názorů dány na roveň. Jsou dány k posouzení rozumu, a tím je i definována jejich výsledná relevance. Bohužel.
Pravda je přitom VŽDY osobní kategorií, bezohledu na pokusy o její universalizaci (uchopení) v dějinách. Jediné, co může být universální, a co taky tomu pojmu pravda dává smysl, je něco naprosto odlišného od jedinečné existence. A opačně: jedině tato universalita dává smysl jedinečné existenci. A abych si s tím slovním paradoxem ještě chvíli pohrál, tak ta universalita nebude dotud skutečná, dokud jedinečnost nebude opravdu jedinečná (přestane se odvolávat na řeči, myšlenky a pod.).
Mezi dospělostí a adolescencí je ale ještě podstatnější proces. Tam totiž někde dochází k poznání, že každý názor může být jen hrou. To může vést k děsu, krizi (což je etymologicky síto). Někoho to vede k přimknutí se k nějakým pravdám; nekdo tu nejistotu "ustojí". To přimknutí v sobě — v principu (!) — obsahuje totalitu, ta síla ustát nejistotu v sobě nese naději. Přimknutí se k pravdám předpokládá existenci takových pravd. Předpokládá nezávislý (na mě) svět, kde to funguje. Je to zpětná projekce prožívání toho světa hrou, v dětství. Je to tedy uchopení vlastního zážitku opravdovosti falešným, laciným způsobem. Je to vpravdě neuchopení toho zážitku: omlouvání a vymlouvání se z toho zážitku. Jedním slovem: alibi.
Ten druhý postoj, který tím sítem (naopak) propadne, je (vědomě) nevědomá, a tedy angažovaná otevřenost, respektující svou jedinečnost. Právě proto, že chce být jedinečná a svobodná, nemůže se odvolávat na jakékoli pravdy, které_se_povídají. (Izák se odvolává na Abrahámova Boha ne proto, aby dodal svým slovům váhu. Jeho slova mají váhu Izákovy osobnosti. Izák bez umenšení svých slov pouze říká, že se baví s tím samým ...)
A to je přitom problém celé Evropy. Že moderna Evropy je její puberta.
Po dlouhé době hraní si, která byla hodně krvavá a trvala velmi dlouho, se vzepjala k zážitku vlastní opravdovosti. (renesance, baroko, moderna) Teď, díky postmoderně stojí na rozcestí. Hledat v těch dětských hrách nějaké spásné (tedy jednoduché) poselství a řešení? Hledat nějaké obecné řešení? Což neznamená nic jiného, něž se znovu odvolávat na onen polytheistický, žvanivý diskurs. Užvaněný diskurs, jehož produktem je pojem demokracie.
Ten polytheismus má jednu velkou nevýhodu, když se něco snažím vysvětlit. Tam vždycky za všechno můžou ti okolo. Dá se tím spousta věcí popsat. Akorát to rozumění, to fak strádá (a jakoby o něj najednou ani nešlo).
Chceme rozumět světu? Chceme se za něj konkrétně postavit? Nebo chceme jenom nějak přežít (něco si urvat — je to fajn, tojsou ale blbci, ti ostatní) a tedy to tak nějak zkoulet? Chceme vypadat tak, že něco měníme, ale přitom nám jde vlatně jen o ten užitek? Bereme vůbec něco vážně?
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
