Každý člověk má nějakou představu skutečnosti. Každý člověk je naučený, že se má umět orientovat, že má znát odpovědi typu se světem se to má tak a tak. Je tak nějak zvykem, že takovéto "názory" na svět jsou všechny chápány jako stejně legitimní. Že to hledání řešení se odehrává v rytířském souboji těchto názorů.
Až dosud jsem se v hledání postoje celkem úspěšně vyhýbal pojmu pravda. Teď se mu nevyhnu, ale nebudu mluvit o ní — budu mluvit o jejím pojímání.
Mé pojetí pravdy vlastně znamená, v jakém světě se chci nacházet. Jaký rámec pro svou existenci budu ochoten akceptovat. (Velice často přistupuji ke světu s určitou koncepcí — do značné míry nereflektovanou —, a když pak touto koncepcí začnu svět vnímat ((a měřit)), začne mi to ten svět "vracet".)
Rámec myšlení, který je pro dvoutisíciletou Evropu příznačný, je (s jistou obměnou priorit v dějinách) neustále onen užvaněný, polytheistický Logos, jak ho vymysleli Řekové. A není to snad proto, že by tento rámec byl sám o sobě natolik nosný. Je tu s námi 2000 let proto, že tímto Logem byla uchopena (židovská) událost, která se odehrála na počátku našeho letopočtu. Tento myšlenkový paradox stojí v pozadí celého urputného, překotného vývoje evropského myšlení. Motor tohoto vývoje je přitom téměř banální, je to neadekvátnost právě aplikace (uchopení) polytheistického, obecného způsobu uvažování (kde je vlastně bytostně přítomna jistá libovolnost) na jedinečnou událost, vycházející z naprosto odlišného (židovského) rámce, který není ničím menším ani větším, než osobním dialogem s Tím Jediným. Který je tedy bytostnou snahou o vlastní opravdovost.
Kdybych to měl zjednodušit až do anekdotického obrazu, tak (nahá) opravdovost jedinečné existence, která sebe sama formuluje jako OTÁZKU, byla oblečena do polytheistického diskursu vpravdě libovolných ODPOVĚDÍ. Začaly vznikat spory, které z těch odpovědí jsou adekvátní a které ne (souboj názorových škol). Objevila se potřeba formulovat to správné credo, které bude obsahovat ty správné odpovědi. Začala se rodit instituce Církve, která na sebe (hledáním odpovědí) fakticky přebírala zodpovědnost za své ovečky. Obraz kvočny, která uchrání svá kuřátka — housátka pod svými křídly. Naprosto v rozporu s Ježíšovým apelem na jedinečnou (a tedy právě proto svobodnou) zodpovědnost za svou vlastní opravdovost.
Tak se zrodilo křesťanství, a díky tomu polytheistickému kabátu začalo sebe sama chápat jako světonázor. A celé následující dějiny jsou "soubojem" tohoto řeckého rámce se zážitkem opravdovosti, který v tom světonázoru zůstal zakuklen. Není to souboj, jde spíše o probublávání něčeho, co ke mně bytostně patří, co každý tak trochu má a vnímá, a co mu ukazuje na neadekvátnost obecného, racionálního rámce, který je mu vnucován. A ten trend je jednoznačný: k individuu, k subjektu, k vědomí, k jedinečnosti a — k opravdovosti.
Po několika stoletích hry na Boha a hry na vlastnění Boha začal ten zakuklený zážitek probublávat. V Renesanci si evropský člověk chtěl ošahat kořeny, uvést na světlo a k vědomí skutečnost, kterou byl—je chcanechca uchopen. Kult těla (opravdovost! existence). Reakcí (opět kopírující tendenci k opravdovosti) bylo Barokní připomenutí smrtelnosti. Připomenutí principiální nesamozřejmosti existence. Svým způsobem návrat k řádu zakládajícího rámce. Ale při zachování těch skutečností, které už byly přivedeny k vědomí.
A pak do toho se vší razancí puberťáka koplo Osvícenství. Logos, který byl použit na uchopení základní otázky, dostal podobu universálního rozumu, současně ale byla připuštěna ta polytheistická (demokratická) myšlenka, že jsou vlastně všechny názory stejně relevantní — koneckonců jsme všichni víceméně racionální. Zadními vrátky se nám vrátila do přístupu ke skutečnosti ta bezbřehá bezradnost. A zoufalý pocit, že to za nás nějak ten (na nás nezávislý) Logos vyřeší, když ho budeme dostatečně krmit encyklopediemi.
Na jedné straně bezradnost nedostatečných odpovědí, kde se chlácholíme, že jednou ty odpovědi dopilujeme, na straně druhé pubertální výkřik jak tak geniální lidstvo, může mít tak pitomého Boha, kterého ani nepotřebujeme, protože máme svůj Logos, své světlo rozumu. Svou opravdovost.
Ten náš Logos, který nad námi visí (a zbavuje nás zodpovědnosti) už dostal podobu bolševismu, který diktuje jedincům, co je pro ně dobré. Dostal i podobu nacizmu a fašizmu, kde se jedinci dobrovolně podřídili myšlence, že "v rámci našeho Logu" je vhodné, abychom začali likvidovat a vraždit svoje bližní.
Možná i díky těmto — vprvadě krutým — zážitkům se začiná dostavovat kocovina (opět s respektem k opavdovosti) ve formě postmoderny. Nejde přitom o žádnou relativizaci hodnot. Naopak. Postmoderna jen usilovně píchá špendlíky do balónku Logu, který stále vidíme nad sebou a ke kterému vzhlížíme. Stále doufáme, že nás ten balónek zbaví zodpovědnosti.
Takhle si totiž stále ulehčujeme svůj úděl, zapomínáme na tu opravdovost, kterou si neseme každý v sobě. Nalháváme si, že naše svoboda tkví v libovolnosti názorů. Naše svoboda ale tkví v naší jedinečnosti. A tato jedinečnost v principu vylučuje nějaký obecný Logos, který je ve skutečnosti ono alibi, které nás od opravdovosti zrazuje.
Nemáme a neumíme zastávat hypotetické postoje. Doopravdy máme jen jeden, ten náš, jedinečný postoj. Hypotetické postoje umožňuje polytheistický Logos, který je ze své definice bezradný, hledající příčinu takřka všude, a vede k demokratickému žvanění, u kterého je pravda nahrazena gramatickou konzistencí. Soudcem je pak opět tento Logos, tedy to žvanění. Smysl to ale nemá.
Smysl má jedinečná existence, která na sebe bere i veškerou odpovědnost za své rozhodování. A to je pak svoboda. Židovská opravdovost (autenticita), řecká racionální důslednost a křesťanská poctivost. Bez odpovědi, protože o ty nejde.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
