Kdysi jsem napsal, že reformní judaismus "je k smíchu". Obávám se, že tento můj výrok byl nepochopen. V žádném případě jsem nechtěl naznačit, že reformní judaismus je komický. Chtěl jsem říci, že reformní judaismus je vyprázdněný. Proč?
Každá víra, každé náboženství je sadou dogmat. Dogmata jsou založena na zjevení, takže jsou z větší části irracionální. To nikomu tisíce let nevadilo. Ale pak přišlo osvícenství a do důsledků dovedlo kartesiánský kult rozumu. Začala moderní doba, skončila agrární společnost; průmyslová revoluce rozvrátila tradiční vztahy. Konservativismus byl mrtev, ještě než se stačil zrodit. Klassický potrat.
Počátek novověku bývá datován koncem Stoleté války nebo pádem Cařihradu (1453), to jsou však pouhé lokální události. Nejčastěji uváděný rok – 1492 (objevení Ameriky) – je přeceněním geografie. Za symbolický počátek novověku je třeba označit 31. říjen 1517, kdy Martin Luther přibil 95 thesí na vrata wittenbergského chrámu. Pak už nebylo nic jako dřív. Rozpadla se Západní jednota. Humanismus a renaissance fakticky skončily, ačkoliv ještě zmíraly 100 let až do počátku Třicetileté války (1618).
Rozpad jednoty Západu vedl k prudké náboženské obnově. Tridentský koncil (1545 – 1563) po sto letech ukončil renaissanční papežství. Jean Calvin po letech bojů (1536 – 1538, 1541 – 1555), jejíž obětí byl Michael Servetus, který byl upálen (1553), vybudoval v Ženevě theokracii (1555 – 1564).
Záhy se však ukázalo, že celá tato náboženská obnova vede jen k absolutismu světské moci. Baroko bylo poslední halali sakrálního životního stylu. Stále více a více intelektuálů navazovalo na renaissační sekularisaci života a státu, umožněnou zároveň Canossou a zároveň Filipem Sličným. To byl počátek osvícenství, jemuž vděčíme za všechno, co máme.
Osvícenství rozvrátilo všechna na Západě etablovaná náboženství, od katholictví, přes protestantství, až po judaismus. Hrdina osvícenství, Voltaire (1694 – 1778), prohlásil: "Zničte obludu". Reakcí theologů byla zásadní reformace náboženství: odvržení "středověkých" tradic, racionalisace věrouky a estetisace kultu.
Pionýrem racionalisace judaismu byl Samuel Holdheim (1806 – 1860). Ve svém radikalismu šel tak daleko, že v 1840s zrušil sabbat (místo něj zavedl neděli), košer jídla a obřízku. Omezil roli hebreštiny ve prospěch němčiny a Německo prohlásil za nový Sión. Židé se již neměli modlit za návrat do Jerusaléma, aby nebyli vlastizrádci. Nežijí totiž v exilu, nýbrž jsou hrdými občany své nové vlasti. Synagogy (= modlitebny) byly přejmenovány na chrámy a po 1800 letech byla obnovena zpívaná bohoslužba.
Cílem toho všeho bylo ukončit judaismus jakožto ethnické náboženství a dát mu čistě universální charakater. Tím byl byl ukončen rozpor mezi Jahvem jako Bohem Židů a Jahvem jako Bohem všech lidí, který vznikl v babylonském zajetí (597 – 538 př. n. l.). Sakrálním úkolem Židů je podle reformních judaistů být strážci monotheismu mezi góji.
Německé konservativní vlády však liberalisaci židovství bránily. Proto se po roce 1848 centrum reformního judaismu přeneslo do USA, přičemž se oprostilo od liturgického radikalismu. Nicméně nezávaznost 613 mictvot zůstala a přibylo faktické dědění židovství též po otci.
Konservativní obrat nastal po sto letech v 1940s, čím de facto reformní judaismus skončil. Reformní judaisté se stali sionisty, byla obnovena sobota, zvýšena role hebrejštiny, obnoveno studium Talmudu a dodržování košer zásad. Officiální vyhlášení dědění židovství též po otci v roce 1983 bylo posledním výronem reformního judaismu, ale spásu mu nepřineslo. Reformní judaismus jako sakrální výraz židovské assimilace je mrtev. Smíšené sňatky jsou povoleny a využívá toho polovina reformních židů. Mnoho z nich už pak nejsou Židé.
