Toto mě zvedlo z postele. Šel sem si zapálit na lačno na chodbu. Přitom je to evidentně triviální pravda, kterou se každodenně zaštiťuji (když to vyhovuje), jen ty důsledky, ty důsledky.
Tak jako jsme schopni a ochotni vydržet vlastní prdy, byť by byly nejsmradlavější, tak když se snažíme rozumět skutečnosti, nutně vycházíme z faktu vlastního středobodu.
Jsme středobodem, ústředním faktem, kolem kterého se vše točí, a které všemu dává smysl. Neexistuje objektivní fakt smradlavosti. Vždy jde o náš postoj.
No a mě napadla (došla mi) ta trivialita, že TEN DRUHEJ je nezávislým středobodem. Nezávislým na mým středobodu.
Každá bytost (každé stvoření) mi vlastně permanetně staví před oči zrcadlo. Středobod nemusí být středobodem.
Jednou jsem v jedné povídce napsal: Sněží. Za každou vločkou padá další noc. Proto dnešní noc není placatá.
Už trošku víc rozumím tomu, co jsem tím chtěl napsat.
Jde to, vůbec, milovat bližního, jako sebe samého? Jde se ke skutečnosti postavit tak, aby mi prdy mého bližního smrděly míň, než moje vlastní? Lze darovat středobod?
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.