Inkvizice
Žijeme ve fantastické epoše. Zatímco armáda odporu, ony mocné zástupy neobehaviorálních kazatelů, pracně vytěsnila homosexualitu či pedofilii do jakéhosi genu, zatímco rozdrtila dědictví šedesátých let vysvětleními, že sexuální úchylky jsou vlastní tu čtyřem, tu dvěma, tu půl procentu rozených genetických deviantů, zatímco mocná hermeneutická zjevení Freudova byla definitivně zapečetěna do depozitářů muzeí vědy, náhle se zcela mimo kontrolu této politicky korektní inkvizice zrodila banalita banalit, mocná pavučina utkaná z nízkosti - World Wide Web. A zde se záliby půlprocent rozených deviantů vydaly na svá mocná tažení, zde denně vznikají nové a nové homosexuální, sadomasochistické, pedofilní či fetišistické stránky, denně je navštěvují stamilióny lidí. A co hlavně, rozdíl mezi těmito stránkami a stránkami s konvenční pornografií je stále více stírán. Pro některé je to snad jen téma k moralistickému úděsu, leč ve skutečnosti se před tímto nejpravějším a nejčistším obrazem vnitřní reality lidského rodu (odraz této reality se někdy z neznámého důvodu nazývá realitou virtuální) rodí budoucí bojovníci pro rozhodující střet naší epochy.
Teen Cocks
Již před dávnými pěti lety, v době kdy k internetu měla pravidelný přístup sotva desetina české populace, za první tři měsíce roku 2000 navštívilo v České republice jednu jedinou konkrétní gay pornostránku (Boys only.cz) téměř dva milióny lidí. Byla to tehdy třetí nejnavštěvovanější stránka na českém webu. Hned na šestém místě této hitparády se tehdy umístilo další homosexuální porno s lehce pedofilní konotací ve svém názvu (Teen Cocks.cz). Představa, že čtyři (či podle některých dvě) procenta “rozených” homosexuálů od rána do večera soustavně klikají na tyto stránky, je bizarní. Mimochodem, pro ty, co ještě dnes proroku Freudovi spílají, jak pansexuálně přecenil roli sexuality v lidském životě: Mezi prvními deseti ze zmíněného žebříčku bylo sedm ryze pornografických stránek. Tři zbývající byl emailový server, největší český vyhledávač a jeho zpravodajství. Kolik lidí však zabloudilo na emailový server jen kvůli založení fiktivní adresy pro internetové sexuální dobrodružství? Kolik zavítalo na vyhledávač jen pro nalezení nejrychlejší cesty k pornografii? Kolik kvůli flirtu na chatu? O kolik více bylo věnováno tématu sexuality, partnerství a lásky ve zpravodajství zmíněného vyhledávače než v běžném zpravodajství novinovém či televizním? Je neuvěřitelné, že agentury odporu dosud před touto fascinující podívanou nerezignovaly, že dnes stále ještě existují psychoterapeuti, kteří se svých pacientů neotáží na jejich sexuální život a vztah k rodičům, a že se ještě dnes najdou lidé, kteří jsou schopni sexuální perverze prohlásit za vrozené úchylky několika málo procent vyšinutých jedinců.
Válku genetikům, mír psychoanalytikům
Snažím se popsat ono epochální pozadí proto, že lidské hovno je mimo jiné součástí té ohromné bitvy, která dnes před našimi zraky probíhá. Pro její přesnější popsání si dovolím ocitovat ještě pár řádků z jednoho románu. Jednoho z mnoha nevydaných románů dneška, nevydaných z toho důvodu, že naše doba si jejich vydání nezasloužila: Tak zhynul svět příčin a následků a kvantová fyzika nám ten příběh brzy převyprávěla svými krásnými paradoxy ze světa nejmenších částic, které sice jsou částicemi, ale zároveň jimi nejsou. Svět Příčin prohrál se světem Smyslu. Od toho času svět příčin formuje zástupy k poslední bitvě. Jeho nejsilnější armageddonská brigáda se jmenuje genetika. V psychologii kdysi vstoupil Sigmund Freud na cestu, po níž se věda mohla vydat a konečně se odpoutat od příčin a stanout u smyslu. Freud sám si to plně neuvědomoval. Sám by dnes možná poklekl před těmi, kteří ho vyvracejí genetikou. Tam, kde příčinou neurózy je gen, už jím může být těžko Oidipovský komplex. Jenže Oidipovský komplex byl především smyslem neurózy, otevíral nám bránu k velkému civilizačnímu osvobození. Počínal drtit příčiny, neblahost, neblahé příčiny a jejich odstraňovače, počínal drtit vyřezávače nádoru, šlechtitele vyšších ras. Kdežto genetika je znovu vrací do hry, genetika je tou “zázračnou vůdcovou zbraní”, na niž čekali obžalovaní mágové v Norimberku, poslední nadějí všech Velkých hygieniků, zákonodárců železných dějin, hledačů očkovacích vakcín proti všemu, co nám bere klid na práci. Má-li mít naše hnutí nějaké ezoterní zaříkávadlo,nechť zní: „Válku genetikům, mír psychoanalytikům!“
Tajemství prstu Frodo Pytlíka
Ve jménu této nepříliš artikulované bitevní vřavy dnešních časů je potřeba se zabývat i lidským hovnem. Ve freudovské analýze snů výkal tradičně značí peníze. To má velmi dobrý důvod. Leč není to ještě úplný klíč k tajemství hovna. Mnohem více jsme mu na stopě, když si připomeneme, že manipulace výkaly definuje jistou fázi libidinosního vývoje člověka. V této fázi dítě počíná realizovat libido ve vztahu k zadržování a uvolňování výkalů a začíná ovládat svět kolem sebe právě svým posíráním. Jakmile se dítě posere do plínky a oznámí tento úkon doprovázený slastí z dráždění análu svému okolí, toto okolí se dá okamžitě do pohybu, počne dítěti věnovat pozornost a potvrdí mu, že je středem Vesmíru. Klíčem k ovládnutí Vesmíru je tedy v jádru lidské imaginace hovno. Hovno je nevědomě reprezentantem moci, a odtud i ono spojení s penězi v analýze snů. Kdo chce uvažovat o MOCI na tomto světě, nemůže se vyhnout tématu análu. Ano, onen prsten, který vládne všem (a všechny ostatní do temnoty sváže), symbol moci v Tolkienově Pánu prstenů není ničím jiným než symbolem análního otvoru, prst navléknutý do sevření tohoto prstenu není ničím jiným než hovnem vyplňujícím prstenec řiti. Od moci není oddělitelné ani téma sadomasochismu, které je sexuálně perverzním vyjádřením tématiky skryté v příčce Jákobova žebříku, která se nazývá anální fáze libidinosního vývoje.
Rouno a hovno
Přiznám se, že jedním z cílů tohoto článku je odhalit tajemství perverze, která se nazývá skatofilie, tedy erotizace lidského výkalu (na Internetu ji najdete pod hesly scat a kaviar). Některé perverze totiž na rozdíl od těch klíčových sexuálních metafor (narcismus, homosexualita, sadomasochismus, pedofilie, incest, exhibicionismus, voyerismus) budí svou obskurností a poměrně řídkým výskytem mezi populací dojem, že jsou skutečně jakýmisi odchylkami vlastními jen nepočetným subkulturám úchylů. Jenže tyto perverze jsou tím, čím jsou všechny perverze - všelidskými potencialitami, všelidskými sexuálními archetypy, které vyjadřují a hyperbolizují mocné zkoušky, které musí člověk na své cestě (vývoj libida, ega, duchovní cesta) absolvovat. Platí to i pro tak bizarní praktiku, jakou je kupříkladu erotický kanibalismus. Byla to slavná Freudova žačka Melanie Kleinová, která odhalila jádro této perverze v kanibalských fantaziích kojeného dítěte u prsu. Pokud přijmeme takovouto víru v hluboký smysl vesmíru a všech jeho zákoutí, pokud se upíšeme této ryze hebrejské představě, musíme se vydat na dobrodružnou cestu podobně jako Iáson a jeho argonauti - v tomto případě však nikoli za rounem, ale za čímsi zdá se mnohem podstatnějším: hovnem a jeho tajemstvím. Základ, který nám dal Freud, je dobrý. Ano, hovno souvisí s mocí, ale to je teprve začátek. Moc je energie, libido samotné, a hovno je tak reprezentantem právě libida, ba nejobecněji: obsahů nevědomí jako takových. Erotické pomazání se výkalem či jeho snědení je tedy jednou z nejhlubších a nejpůvodnějších reakcí člověka na fakt své konstituce: jde o akt plné a naprosté identifikace s nevědomím, s libidem.
Přední a zadní ďábel
I hermetické léčitelství, jehož nejsoučasnější podobu si můžeme ilustrovat například pracemi Thorwalda Dethlefsena, spojuje tlusté střevo a konečník s nevědomím. Dotýká se tím velmi podstatného tématu: archetypické topologie lidského těla. Tlusté střevo a konečník v ní patří k největším záhadám. Neexistuje orgán, který by odlišoval lidské tělo od těla zvířecího více než právě tlusté střevo. Lidské tlusté střevo není hladké jako u jiných živočichů, ale tajemně sevřené třemi svalovými pásy, které ho strukturují, vyčleňují v něm jakési sféry či říše. Tato zvláštní výsadnost naznačuje jeho archetypickou spjatost s tím, co člověka vytrhuje ze zvířecí říše v rovině psychiky: s nevědomím. Vyústění tohoto střeva, konečník, tento vchod do podsvětí, nám pak vnáší do hry nutně otázku ďábla a jeho bipolarity. Prst, který prostrkává Frodo Pytlík prstenem moci totiž není jen výkalem pronikajícím análním otvorem. Je to pochopitelně i falus pronikající do vagíny. Naše tělo má archetypicky své podsvětí, které se podivuhodně štěpí do dvou podob - přední a zadní. Přední ďábel se pak štěpí pohlavně. Existuje ďábel falický - to je ďábel chlípný, svůdnický, hadí, ohnivý, sexuální, mendéský kozel. Existuje k tomuto ďáblu polární a velmi tajemný ďábel vaginální - bakchantická temnota, pohlcující hlubina, černá matka, Hekate, adorovaná Příroda a feminní prasíla vyžadující krvavou (menstruační) oběť. A existuje ovšem i ďábel vytvářející s dvěma předchozími hermetický trigon, protipól obou předchozích: ďábel anální - pojmenovaný jistě již lidovým vypravěčstvím v podobě “umouněného” čerta, či Lutherem, který ďáblovu přítomnost cítil na záchodě (pomiňme, do jaké míry tím nevědomě “cítil” ďábla falického - masturbačního). Análního ďábla však zdaleka nejvíce pojmenovaly moderní horory - cizorodý (anál nevidíme) vetřelec obalený slizem (šlemem), stvůra z bažin a močálů, z temnot vesmíru. Právě tento ďábel byl objeven moderním hororem, neboť teprve novověk vypustil z lidské mysli MOC do světa v podobě neosobní, odcizující vědy a techniky. Filmoví Vetřelci, čerpající jinak svou podobu pochopitelně též z reptilní fyziognomie, která nejhlubší nevědomí, “ještěrčí praanarchii”, nutně reprezentuje, tak prozrazují, že naše technika se stala extenzí našeho nevědomí. Proto ji potřebujeme, a proto v nás vyvolává úzkost.
Bahno a čokoláda
Hovno je jeden z ústředních symbolů lidských dějin, jeden ze základních stavebních kamenů lidské imaginace a kreativity. Je však obaleno takovou vrstvou odporu, který nevědomky pojmenoval v úvodu našeho článku Milan Kundera, že zřídkakdy může vystupovat ve své naturalistické podobě. Vtěluje se tedy do zástupců. Co je vlastně tak erotického na zápasech žen v bahně? Co na sebe matlají pornoherci v podobě jídla, především však jistěže čokolády? Mimochodem, je zjevné, že nezadržitelná konotace čokolády k erotismu v naší kultuře není způsobena jen její sladkou chutí (je dokázáno, že sladká chuť je univerzálně s láskou spojena - děti, které pociťují nedostatek lásky, si to kompenzují konzumací sladkostí, podobně jako děti s nedostatkem vápníku olizují zeď), ale jistě i barva čokolády spolupůsobí v této symbolizaci. Erotizace bahna či čokolády v pornografii otevírá zajímavé a neprozkoumané téma sémiotické struktury pornografie. Jádrem lidské sexuality je perverze a sémiotickým klíčem ke každé pornografii je tedy kód perverzí. Konvenční pornografii tak ovládají různé typy zástupnosti - i sebenevinnější porno je analyzovatelné jako poukaz k některé z perverzí. Modelka pózující pro fotografa takto poukazuje k exhibicionismu, souložící pár nevnímající kameru nabízí voyeristické vzrušení a řada erotizací znečištění těla (u mnohých přírodních národů se realizuje magicky) - klasicky oním bahnem či jídlem (de facto hovnem ve stavu před strávením) - zastupuje skatofilní vzrušení. Ale není tomu tak vždy. Například erotizace znečištění těla vaječnými žloutky a bílky zastupuje celkem logicky poskvrnění spermatem, voda (wetlook fetish) nebo šampaňské mnohdy zastupují moč.
Moč (nejen) Anni Geislerové
Mimochodem, odbočka k moči není od věci, neboť ostatně fenomén praktiky dohledatelné v soudobé internetové pornografii jako pissing je zcela mimořádný. Ani tak faktem své existence, jako spíše snadnou integrací této praktiky do v zásadě konvenční pornografie, což by nám dokázal rozbor papírových hard-core pornočasopisů na našem trhu 90. let. Tato integrace perverzí do pornografického mainstreamu je zcela nutná a zákonitá, odráží klíčový proces “kolektivní individuace” soudobé západní civilizace, která navzdory spánku sexuologů a biologů odhaluje jaksi odspodu tajemství sexuality. Snadnost průniku pissingu do hlavního porno proudu je však pozoruhodná. Obecně není nalezení klíče k erotizaci moči nijak složité. Pochopitelně jako u každé perverze leží tento klíč v infantilní sexualitě. Dítě naprosto “jednoznačně cítí”, že jeho genitál je orgán mimořádný. Že je s ním spojeno nejen kulturní tabu, ale že je obsazeno mnohem hlubším a nevyhnutelnějším tajemstvím. Přitom však dítě díky své životní empirií ví, že z genitálu vychází jen a pouze moč. Odtud se moč stává mocným infantilním sexuálním objektem. Pissing je zkrátka revokací této logické infantilní sexuální teorie. Zmíněná snadnost proniknutí této praktiky do konvenční středněproudové pornografie naznačuje cosi o poměrně malé bariéře, kterou kultura vůči moči jako zdroji slasti vystavěla - jistě ji nezbořila močící Anna Geislerová ve filmu Jízda. Ve chvíli jejího výtoku moči na jihočeskou silnici již tato bariéra musela být de facto v troskách. Televizní reklama prostatického léku GS Triomen, která si dovolila proud (dokonce mužské) moči zobrazit, je toho dostatečným důkazem.
Na počátku bylo hovno
Ale zpět k výkalu. Nelze pochopit roli hovna v lidské psychice a lidských dějinách bez pochopení jeho vztahu k půdě a hlíně. Děti, které jedí hlínu (a dětští psychologové vědí, že nejde o výjimečné případy), jsou jakýmisi kulturními sublimacemi těch výjimečných dětí, které jedí výkaly - ať své či zvířecí. U hlíny jistě vzniká podezření, že její funkce je podobná jako u zdi v již zmíněném případu dětí s nedostatkem vápníku. Ale není tomu tak, chuť zakousnout se do hnědé, kypré, mazlavé hlíny je zcela univerzální a vůbec nesouvisí s posvátným vztahem přírodního člověka k půdě, dárkyni života. Hlína jistěže zastupuje výkal, s nímž má lidský rod přeci jen o něco dávnější zkušenost než se zemědělstvím. Nejdřív bylo hovno, a pak teprve půda. Tato teze je klíčem k pochopení epochálního vynálezu hnoje v lidských dějinách. Napadlo vás někdy, jak naši předci přišli na to, že půda bude úrodnější, když se zušlechtí výkaly? Špinavými, smrdícími výkaly naházenými na naši budoucí potravu? Jak asi tento vynález napříč kulturami probíhal? Co všechno naši předci vyzkoušeli, než dospěli k empirickému poznatku, že právě výkaly zvířat jsou nejvhodnější k posvěcení pole? Kdepak, nevyzkoušeli nic - šli na jisto. Šlo o nevědomě podmíněný rituál. Naši předci nežili v souladu s přírodou, naši předci žili nevědomí, místo aby ho analyzovali. Díky tomu museli na svá pole naházet hovna - to nejposvátnější, co měli. Symboly moci, síly a plodnosti. Mohli by je postříkat jistě i spermatem, ale toho nebyl nikdy v dějinách zas takový nadbytek. Ostatně kvůli obavám z jeho plýtvání zakazovaly mnohé národy, zvláště ty s pouštní mentalitou, i homosexualitu. Nejdříve bylo hovno, pak teprve půda, neboli poznání toho, co je úrodné a co ne, se rodilo v karnevalu styčnosti magického myšlení, nikoli empirií - za úrodnou byla prohlášena ta půda, která se nejvíce podobala výkalu. A toto její vyvolení bylo posléze posvěceno “vynálezem hnoje”. Avšak všimněme si podivuhodné věci: proč lidé nezačali využívat jako hnůj především své vlastní výkaly? Proč hovna zvířat? Byl to výsledek hlubokého pocitu viny - lidé cítili, že jejich vlastní hovna jsou znečištěna pojídáním masa, k němuž se v temnotě dávnověku lidé uchýlili. Jako posvátný hnůj tak byla zvolena hovna vegetariánských zvířat. Pocit viny za pojídání masa (jehož smysl vždy byl a stále je ryze rituální) je dosud jeden z nejméně prozkoumaných agregátů kolektivního nevědomí.
Hnědé oblečení
Připomeňme si znovu náš klíčový objev podstaty skatofilie: identifikace s hovnem je identifikací s nevědomím jako takovým. Je důležité to pochopit při dobrodružství hledání významu hnědé barvy v kultuře a dějinách. Skatofilie vlastně není erotismem, je to demonstrace jádra erotismu. Skatofil pomazaný výkalem přestává být sexuálním aktérem a stává se sexualitou samotnou. Ta tak přestává být de facto vzrušující a stává se čistou magií - hovno je jistě prvním a nejpůvodnějším lidským fetišem v magickém slova smyslu. Existují v lidských dějinách (a lidském hemžení vůbec) síly a postavy, které napodobují tento pradávný a univerzální skatofilní obřad, a skrze zástupnou symbolizaci hnědé barvy přestávají být lidmi hledajícími a stávají se nevědomím samotným. Uveďme si dva příklady. Hlubinní psychologové prokázali, že lidé, kteří ve svém oblékání začnou náhle preferovat hnědou barvu, velmi často tímto způsobem oznamují organickou nemoc, která brzy propukne naplno v těle. Každá nemoc má jakýsi svůj vzorec či obraz v nevědomí. Pomiňme neinspirativní diskusi typu „zda bylo dříve vejce nebo slepice“, tedy zda existuje nejprve psychická “příčina”, která vstoupí do nevědomí a odtud propadne do těla a vyvolá somatický symptom, anebo je kauzalita obrácená a organické procesy zformují jakousi strukturu v psýché. Ať tak či tak, psychologie se blíží zřetelně objevu, že organická nemoc má v nevědomí svůj obraz (a ovlivňováním tohoto obrazu lze zřejmě jistým způsobem působit na nemoc) - odtud rozličná „sugestivní“ vyléčení rakoviny a jiných chorob, která tak miluje bulvár a ženské časopisy. Člověk, který se náhle začne oblékat do hnědého oblečení, dělá to, co skatofil: plně se identifikuje se svým nevědomím, které bylo aktivováno obrazem organické choroby. Namísto analýzy nastupuje nevědomý rituál, namísto naslouchání nevědomí nastupuje dětinské „poslouchání“ nevědomí - maximální poslušnost, maximální ztotožnění.
Hnědé košile
Nejzřetelnější analogický příklad historický, tedy příklad, kdy se nevědomí stalo historickou postavou, nám poskytuje dvacáté století v podobě nacismu - tedy hnutí hnědých košil. Hnědé košile nacistického hnutí jsou jasným signálem, že toto hnutí přestalo s nevědomím zápolit, a uteklo od tohoto zápasu k infantilnímu, přesněji skatofilnímu podvolení se nevědomí, k plné identifikaci s ním. Proto nacismus nezná dobro a zlo, neboť to jsou kategorie vědomí (přesněji Superega), nikoli nevědomí, jímž se nacisté stali. Nacistický magismus, brilantně popsaný Bergierem a Pauwelsem v Jitru kouzelníků, tak rozkrývá svou podstatu (infantilní), stejně jako ji náhle a jasně rozkrývá nacistický sadismus - neboť nacismus je hnutím plně a čistě análním, nacismus bez „sadistických excesů“ koncentračního tábora nemůže existovat. Koncentrák samotný je jen metaforou osvícenské efektivity, ale nacismus do něj nutně přidává infantilní sadistickou hru - Piere Paolo Pasolini se nám právě to snažil sdělit ve svém kontroverzním filmu Saló aneb 120 dní Sodomy.
Abu Graibh
Hovno se v lidské kultuře pochopitelně prosazuje především jako vulgarismus, který se nutkavě, díky svému hlubokému významu, tlačí do naší řeči. I tento článek si snad přečte více lidí než mé předchozí články právě jen díky tomu, že je o hovně. Přesto tabuizace přímého pojmenování lidského výkalu není vůbec univerzálním a zákonitým jevem. Slavný dánský lingvista Louis Hjelmslev napsal: „Nejznámějším příkladem tabu je fakt, že se považuje za nevhodné nazývat jevy týkající se pohlavního života nebo zažívacího procesu jejich jménem. Toto tabu není, jak by se snad mohlo myslit, obecně lidské. Je vázáno na určitá společenství a v mnohých společenstvích mimo současnou Evropu je nenacházíme. V Starověkém Řecku bylo neznámo.“ Takové zjištění je pochopitelně obrovskou výzvou pro každého psychoanalytika. Je zjevné, že naše kultura na sebe prozrazuje ve své řeči a jejích tabuismech kód své kolektivní neurózy. Ano, jsme civilizací bytostně anální, nacismus to na nás křičel, komunismus se z tohoto prokletí nedokázal vymanit. Jsme civilizací zakletou do moci a násilí, submisivně-dominantních vztahů (proto máme stále kapitalismus, nikoli kvůli lidské „přirozenosti“). Čím nepřípustnější je vyslovit slovo hovno v našich televizních zprávách, tím častěji se v nich budeme muset dívat na mučení a šikanu v Abu Graibh a jiné euroamerické zábavy. Slovní fetiš “freedom” v každé druhé Bushově větě tuto sadomasochistickou podstatu naší kultury nemůže zažehnat.
Je pozoruhodným výsledkem odporu, že se hovno stalo v řeči též synonymem prázdnoty. Jde o zastření, že je zjevně artefaktem k prázdnotě zcela inverzním. Až budete tedy sledovat nebo číst nějaký „neotřelý pohled na naši současnost” a budete mít tendenci konstatovat, že „je to o hovně“, pamatujte, že hovnu velmi křivdíte. Kdyby to opravdu bylo o hovně, mohli bychom si my i autor gratulovat.
