Šikalího znalost západní civilizace zapadá do běžného modelu. O Ijádu Ismáílovi, jenž patřil ke skupině teroristů, která položila bomby ve Světovém obchodním centru, a nedávno byl vypovězen z Jordánska, jeho bratr řekl: „Miloval vše americké od kovbojek po hamburgery.“ Jeho sestra vzpomínala, jak měl rád americkou televizi, a reprodukovala jeho výrok: „Chci žít navždy v Americe!“ Jak poznamenala, rodina ho „vždy považovala za dítě Ameriky“. Jeho matka potvrdila, že „miluje Spojené státy“. Faktický vládce Súdánu Hasan at-Turábí, který stojí v pozadí nechvalně známých „domů duchů“ a brutálního pronásledování velké súdánské křesťanské menšiny, často vystavuje na odiv svou znalost Západu a francouzskému reportérovi sdělil, že většina militantních islámských vůdců pochází stejně jako on „z křesťanské, západní kultury. Mluvíme vašimi jazyky“. V prohlášení, které shrnuje celý tento názor, jistý islámský fundamentalista ve Washingtonu prohlásil: „Poslouchám Mozarta, čtu Shakespeara, dívám se na Comedy Channel v televizi a také věřím v plnění šarí´y (islámského Božího zákona).“
Tento model poukazuje na jistý paradox: titíž intelektuálové, kteří hodlají vrátit muslimský svět zpět do sedmého století, zároveň vynikají v západních způsobech a zdá se, že alespoň některé velice oceňují. Jak k tomu dochází? Naznačuje to něco o jejich současné síle a budoucím směrování?
Islámští vůdci bývají dobře obeznámeni se Západem, neboť tam žili, naučili se jeho jazyky a studovali jeho kulturu. Súdánský Turábí získal vyšší akademickou hodnost na Londýnské universitě a na Sorbonně; strávil také jedno léto ve Spojených státech a procestoval zemi díky programu financování z peněz daňových poplatníků a určenému zástupcům zahraničních studentů. Abbásí Madaní, vůdce Islámské fronty spásy (FIS), získal doktorát na Londýnské universitě. Jeho tuniský protějšek Rašid al-Ghannúší strávil rok ve Francii a od roku 1993 žije ve Velké Británii. Nedžmettin Erbakan, vedoucí turecký militantní politik, studoval v Německu. Músá Muhammad Abú Marzúk, hlava politického výboru hnutí Hamas, žije od roku 1980 ve Spojených státech, má doktorát z oboru strojírenství ze Státní university v Louisianě a od roku 1990 má trvalé bydliště v USA. Ačkoli se mu celá léta dařilo unikat právu, byl Abú Marzúk nedávno zatčen na letišti v New Yorku, když jel do Spojených států zapsat syna na americkou školu.
Zkušenost těch, kteří žili na Západě, tak skutečně často dělá z vlažných muslimů fundamentalisty. V diskusi o Mehdí Bazarganovi, íránském inženýru, který strávil léta 1928-35 ve Francii, Hamid Dabaší podrobně popsal proces, kterým mnozí muslimští studenti procházejí:
„Ačkoliv vycházejí z uvědomělého či neuvědomělého, vysloveného či tichého předpokladu, že by měli zůstat pevně spjati se svým islámským přesvědčením, začínají obdivovat úspěchy Západu… Zjišťují na straně Západu vyšší stupeň ideologického sebeuvědomění a to ztotožňují se zdrojem a příčinou jeho úspěchů. Poté se ohlédnou za svou vlastní společností, v níž se podobných technických úspěchů nedostává, a tuto skutečnost pak připisují absenci takového vyššího stupně ideologického sebeuvědomění.“
Klíčovou roli zde podle vysvětlení francouzského analytika Oliviera Roye hraje poněkud překvapivý názor, že ideologie představují „klíč k technickému rozvoji Západu“. Tento předpoklad vede fundamentalisty k tomu, aby „vytvořili moderní politickou ideologii založenou na islámu, již považují za jediný způsob, jak se vyrovnat s moderním světem, a nejlepší metodu, jak čelit cizímu imperialismu“.
Některé vedoucí postavy do tohoto schématu zapadají. Egypťan Sajjid Kutb odešel do Spojených států v roce 1948 jako obdivovatel amerického způsobu života, poté se během dvou let, které tam strávil, „vrátil“ k islámu a stal se jedním z nejvlivnějších islámských myslitelů naší doby. Alí Šaríatí z Íránu žil pět let v Paříži (1960-65) a z této zkušenosti se zrodili klíčové myšlenky islámské revoluce. V dalších případech islámští myslitelé nežijí přímo na Západě, ale absorbují jeho způsoby na dálku prostřednictvím studia západního jazyka a tím, že se ponoří do západních myšlenek, jako například indickopákistánský žurnalista, myslitel a politik Sajjid Abúl A´lá al-Maudúdí (1903-79). V jiných případech spěje ke stejnému cíli četba západních děl v překladu. Mortezá Motahharí, přední stoupenec ajatolláha Chomejního, studoval marxismus tak důkladně, jak mu to jen perština umožňovala.
Společným jmenovatelem celé řady islámských intelektuálních kapacit jsou technické úspěchy. Erbakan se rychle dostal do čela technické profese v Turecku jako řádný profesor Vysokého učení technického v Istanbulu, ředitel továrny na dieselové motory a dokonce i jako hlava turecké obchodní komory. Jordánský buřič Lajs Šubajlát je zároveň předsedou Jordánské asociace inženýrů. Tito lidé jsou obzvláště hrdí na to, že jsou schopni čelit Západu v jeho nejsilnějším oboru.
Vědecky orientovaní bývají i samotní teroristé, i když ti nemají takovou kvalifikaci. Ramzí Júsuf, obviněný jako duchovní otec bombových útoků ve Světovém obchodním centru, je inženýr elektroniky a expert na výbušniny - diplom získal ve Velké Británii, Nidál Ajjád působil jako nadějný inženýr u Allied Signal a Ijád Ismáíl studoval počítače a techniku na Státní universitě ve Wichitě. Totéž platí pro Střední východ: Saláh Alí Usmán, jeden ze tří teroristů, kteří v červenci 1993 zaútočili v Jeruzalémě na autobus, studoval počítače na universitě v Gaze. Nejproslulejším protižidovským teroristou se v posledních letech stal Jahjá Ajjáš, známý pod přezdívkou „Inženýr“. Mnozí egyptští fundamentalisté, kteří se podílejí na násilí proti režimu, dosáhli akademických hodností v technických oborech. Islámští vůdci nejsou rolníci, kteří by snad žili v neměnné krajině, nýbrž moderní, zcela urbanizovaní jedinci a mnozí mají universitní vzdělání. Bez ohledu na veškeré jejich proslovy o znovuvytvoření společnosti proroka Muhammada jsou islámští fundamentalisté moderní lidé, kteří v přední linii čelí modernímu životu.
S takovouto znalostí západního života kontrastuje skutečnost, že se fundamentalisté vzdálili vlastní kultuře. V rozhovoru s francouzským reportérem Turábí přiznal: „Znám francouzské dějiny lépe než dějiny Súdánu, miluji vaši kulturu, vaše malíře, vaše hudebníky.“ Protože islám nalezli sami v dospělém věku, neznají mnozí fundamentalisté vlastní dějiny a tradice. Jak poznamenává Martin Kramer, mnozí z „nové generace jsou znovuzrození muslimové, kteří neznají dostatečně islámskou tradici“. Tuniský ministr náboženství Alí Šebbí jde ještě dále a tvrdí, že „neznají základní skutečnosti islámu“. Podle Sajjida Valí Rezá Nasra smíchají tito samoukové stejně jako Maudúdí od každého trochu:
„Maudúdího formulace neměla v žádném případě kořeny v tradičním islámu. Přejal moderní myšlenky a hodnoty, mechanismy, procedury a idiomy a vetkal je do osnovy islámu… Nechtěl vzkřísit atavistický řád, nýbrž zmodernizovat tradiční způsob islámského myšlení a života. Jeho vize se jasně rozcházela s tradicí islámu a představovala naprosto nový výklad islámu vycházející z moderního myšlení.“
Zvážíme-li okolnosti, neměli by nás tyto nedostatečné znalosti překvapovat. Fundamentalistům se dostalo moderní výchovy a hledají odpovědi na moderní problémy. Prorok je může inspirovat, ale přistupují k němu filtrem konce dvacátého století. Během tohoto postupu nahrazují mimoděk tradiční islám západními způsoby.
Tradiční islám - tato nesmírně prospěšná víra, již vyznává téměř miliarda stoupenců - vytvořil civilizaci, která déle než po jedno tisíciletí vnášela řád do života mladých i starých, bohatých i chudých, vysoce kultivovaných i nevzdělaných, Maročanů i Malajsijců. Zdá se, že fundamentalisté, kteří se této tradici vzdálili, jsou ochotni ji opustit v chimérické snaze o návrat k čistému a jednoduchému způsobu života podle Muhammada. Ve snaze navázat duchovně na počátky islámu, kdy prorok žil a víra byla nová, pokoušejí se skočit zpět o třináct století. Prorokovy časy jim připomínají i ty nejsvětštější věci. Tak jistý autor zobrazuje „taktiku přežití“, kterou používají muslimští studenti na amerických universitách, aby si zachovali islámskou identitu, a připodobňuje ji k „postupu raných muslimů v době hidžry (Muhammadovy emigrace z Mekky do Medíny)“.
Přesto si islámští fundamentalisté nejsou vědomi, že je váže tradice, a domnívají se, že podnikají něco zcela nového. Podle íránského duchovního vůdce ,Alí Hosejní Chamenejho „islámský systém, který vytvořil imám (Chomejní)…, do dosud v historii existoval pouze v počátcích (islámu)“. Podobně Ghannúší tvrdí, že „Islám je starodávný, ale islámské hnutí je současné“. Tím, že odvrhli celé tisíciletí, odhodili fundamentalisté velkou část vlastního společenství, od rozsáhlého souboru učení obsaženého v koránu až po propracovanou interpretaci práva.
Na druhé straně obdivují výkonné továrny a armády. Muslimský svět jim připadá zaostalý a naléhavě se jej snaží moderními prostředky zrenovovat. Když tento proces postupuje pomalu, obviňují Západ, že jim odpírá své technologie. Tak například íránský ultraradikál Alí Akbar Mohtašemí tklivě naříká, že „Spojené státy a Západ nikdy neposkytnou technologii“, kterou potřebují, aby mohli provozovat to, co kuriózně nazývají „vědou industrializace“.
Ukazuje se, že fundamentalisté neusilují ani o vpravdě islámský řád, nýbrž o islámskou verzi západní reality. To je obzvláště patrné ve čtyřech oblastech: náboženství, běžném životě, politice a právu.
Ačkoliv to jistě neměli v úmyslu, zavedli militantní muslimové ve svém islámu některé vysloveně křesťanské prvky. Tradiční islám se vyznačoval neformální organizací. Doslova každé důležité rozhodnutí - stanovení kanonického textu koránu, vyloučení filosofického zkoumání či výběr směrodatných náboženských badatelů - padlo neorganizovaným, konsensuálním způsobem. To byl génius tohoto náboženství, který způsobil, že se úsilí vládců o kontrolu nad institucí náboženství obvykle míjelo účinkem.
Islámští fundamentalisté, kteří tento odkaz neznají, zřídili strukturu připomínající církev. Tento trend vznikl v Saúdské Arábii, kde vládní orgány vybudovaly celou řadu nových institucí. Již v roce 1979 o vzniku „kněžské hierarchie se vším, co k ní patří“ Chálid Durán napsal:
„Vynořila se řada náboženských funkcionářů, jejíž funkce do té doby neexistovaly, například tajemník Muslimské světové ligy, generální tajemník Islámské konference, rektor Islámské university v Medíně a tak dále a tak dále. Poprvé v historii byl imám z Ka´by vyslán na cestu do cizích zemí, jako by to byl apoštolský nuncius.“
Íránská islámská republika brzy následovala příkladu Saúdské Arábie a podle Šahrúgha Achavího šla ještě dále, když zavedla kontrolu kněží v katolickém duchu:
„Centralizace, k níž došlo v íránské náboženské instituci, je bezprecedentní a byly podniknuty kroky, které připomínají model církevní tradice Západu. Tak například v roce 1982 se Chomejní zasadil, aby byl ,zbaven kněžství´ a ,exkomunikován´ jeho největší rival ajatolláh Muhammad Kazím Šari Atmadarí (zemřel v roce 1986), ačkoliv pro tento postup v islámu nikdy neexistovala potřebná mašinérie. Další trendy, například centralizovaná kontrola účtů, jmenování profesorů, stanovení učebních osnov v seminářích, vytváření náboženských milicí, monopolizace zájmů či zahájení Kulturkampfu na poli umění, rodiny a v dalších sociálních sférách, vypovídají o vzrůstající snaze vytvořit v Íránu ,islámský episkopát´.“
Ještě nápadnější podle Achavího je, jak ze sebe Chomejní udělal papeže:
„Chomejního zvyk vydávat autoritativní fatwy, jejíž uposlechnutí je povinné, se blíží stavu, kdy je vrchní právní teoretik nadán mocí, která není nepodobná moci papeže v katolické církvi. Vždyť v minulosti fatwy vydávané duchovními vůdci závazné nebyly.“
Tím, že vytvořili tuto kvazi-křesťanskou hierarchii, přiblížili se islámští fundamentalisté spíše západu než islámu.
Podobným způsobem přeměnili fundamentalisté pátek v sabat a dali mu nový význam. Tradičně byl pátek dnem, kdy se lidé scházeli k modlitbám, nikoli k odpočinku. Vždyť celý pojem sabatu je horlivě monoteistickému duchu islámu cizí, neboť představuje Boha, který potřebuje den odpočinku, islám považuje za scestně antropomorfickou. Namísto toho korán muslimy nabádá, aby „odložili práci“, pouze když se modlí, a až motlitbu ukončí, měli by se „rozejít po zemi a hledat Boží hojnost“ - jinými slovy zabývat se obchodem. Den odpočinku natolik zavání židovským a křesťanským zvykem, že některé tradiční islámské autority s pátečním volnem nesouhlasili. Na většině území a po většinu doby muslimové v pátek pracovali a práci přerušili jen na dobu společné bohoslužby.
V moderní době muslimské státy napodobily Evropu a den odpočinku převzaly. Osmanská říše začala v roce 1829 zavírat vládní kanceláře ve čtvrtek, tedy v nábožensky neutrální den. Křesťanští imperialisté zavedli ve svých koloniích jako den odpočinku neděli, což mnozí muslimští vládci přejali. Po dosažení nezávislosti doslova každá muslimská vláda zdědila nedělní odpočinek a zachovala jej. Přední badatel v tomto oboru S.D.Goiten poznamenává, že muslimské státy takto“reagovaly na požadavky moderního života a napodobily západní model“.
V poslední době, kdy nedělní sabat příliš připomíná Západ, upevnili muslimští vládci svou islámskou identitu tím, že za volný den prohlásili pátek. Zřejmě si neuvědomili, že tím zachovávají specificky židovsko-křesťanský zvyk. A jelikož se pátek proměnil ve sváteční den (vhodný pro rodinné výlety, účast na sportovních akcích atd.), napodobují muslimové západní weekend.
Snad nejpozoruhodněji se západní zvyky zavedené fundamentalisty vyjímají na poli ženské otázky. Ve skutečnosti si islámští fundamentalisté osvojili názor, který se daleko spíše než tradičnímu islámu blíží západnímu feminismu.
Tradiční muslimové zcela jistě nebyli hrdí na svobodu a nezávislost svých žen tak jako fundamentalisté. Ahmad al-Banná, vůdce egyptských Muslimských bratří, si osvojil feministické stanovisko, pod jehož vlivem převyprávěl muslimské dějiny podle západních měřítek. „Muslimky byly svobodné a nezávislé patnáct století. Proč bychom se měli řídit příkladem západních žen, které jsou na svých mužích po materiální stránce tak závislé?“
Tradiční muslimové byli hrdí na to, že jejich ženy zůstávaly doma - v zámožných rodinách téměř nevycházely ven. Hasan at-Turábí má však jiný názor:
„V Súdánu jsou dnes ženy v armádě, v politice, na ministerstvech, všude, ve stejném postavení jako muži.“ Turábí hrdě prohlašuje, že islámské hnutí pomohlo „osvobodit ženu“. Podle rčení, že „nejlepší mešitou pro ženy je vnitřní část domu“, se tradiční muslimky modlily doma a části mešit vyhrazené ženám se zmenšovaly, islámské fundamentalistky se však pravidelně účastní veřejných bohoslužeb, a v nových mešitách je proto ženám přidělen daleko větší prostor.
Po staletí nosila žena závoj především proto, aby jí pomohl uchovat si ctnost, dnes pomáhá feministkám budovat kariéru. Muslimkám, které nosí „islámský šat“, se podle jistého západního analytika dostalo „obvykle dobrého vzdělání, často na nejprestižnějších universitních fakultách, např. lékařské či na technice, a jejich oděv naznačuje, že ačkoliv jsou vzdělané a budují kariéru ve veřejném sektoru, jsou to jenom ženy nábožensky založené a morální. Zatímco ostatní ženy jsou ve veřejném sektoru často napadány, fundamentalistky jsou ctěny a dokonce obávány. Koncem osmdesátých let se islámský oděv stal normou pro ženy ze střední třídy, které veřejnou činností nechtějí ohrozit svou pověst. Obchody nabízejí pařížskou módu uzpůsobenou islámským měřítkům skromnosti.“
Zavedení islámského pořádku v Íránu snad ironií osudu poskytlo zbožným ženám řadu příležitostí mimo dům. Pracují jako dělnice a, jak známo, slouží v armádě. Jistý parlamentní vůdce se nikoli bezdůvodně pyšní tím, že Írán dosáhl v oblasti feminismu nejlepších výsledků na Středním východě, a poukazuje na počet studujících žen. V souladu s tímto přístupem studovala jedna Chomejního vnučka práva a poté žila s manželem, srdečním chirurgem, v Londýně, další vnučka organizuje ženské sportovní akce.
Jestliže kdysi závoj symbolizoval nekontrolovatelnou (a tudíž destruktivní) sexualitu ženy, militantním muslimům signalizuje její schopnosti. Turábi prohlašuje: „Jsem pro rovnoprávnost obou pohlaví,“ a dodává: „Žena bez závoje není rovna muži. Nepohlíží se na ni tak jako na muže. Dívají se na ni, zda je krásná, zda je žádoucí. Když má závoj, je považována za lidskou bytost, nikoli za nástroj rozkoše nebo erotický symbol.“
Je zvláštní, že pro některé fundamentalisty závoj nereprezentuje kariéru a rovnost, ale něco zcela jiného, a to vyloženou sexualitu. Podle britského spisovatele Shabbira Akhtara závoj „vytváří skutečnou erotickou kulturu, v níž se člověk obejde bez umělého vzrušení, jež mu poskytuje pornografie“. Není třeba vysvětlovat, že tradiční muslimové v závoji náhradu za pornografii neviděli.
Tradiční islám klade důraz na vztah člověka k Bohu a bagatelizuje jeho vztah ke státu. Z jeho pohledu je právo nesmírné, politika malá. Po celá staletí se zbožní muslimové stranili vlády, která pro ně neznamenala téměř nic jiného než potíže (daně, odvody, nucené práce). Na druhé straně se velice snažili žít podle šarí´i.
Naproti tomu islámští fundamentalisté založili svůj program na politice. Na islám nepohlížejí ani tak jako na strukturu, v níž žijí jednotlivci, jako spíše na ideologii vhodnou pro řízení celých společností. Prohlásili, že „islám je řešení“ a společně s íránským Chameneím jsou toho názoru, že „oplývá pokyny pro řízení státu a hospodářství, vytváření společenských pojítek a vztahů mezi lidmi a pokyny pro vedení rodiny“. Pro fundamentalisty islám představuje cestu k moci. Jak poznamenává vysoký egyptský vládní úředník, „v islámu nespatřují přikázání a bohoslužbu, nýbrž systém vlády“. Olivier Roy zjišťuje, že je daleko spíše než věci duchovní inspirují věci světské: „Mnozí z nich se k náboženství vrátili díky svým zkušenostem z politiky, a nikoli v důsledku náboženské víry.“
Na to poukazuje i skutečnost, že militantní muslimové nesrovnávají islám s jinými náboženstvími, nýbrž s ideologiemi. „Nejsme socialisté, nejsme kapitalisté, jsme pravověrní muslimové,“ říká Anwar Ibrahim z Malajsie. Egyptští Muslimští bratři tvrdí, že nejsou socialisté, ani kapitalisté, nýbrž „muslimové“.
To se může zdát přehnané - socialismus a kapitalismus jsou universální, zatímco militantní islám se omezuje na muslimy - ale tak tomu není, protože militantní muslimové přenášejí svou ideologii i na nemuslimy. Jako nápadný příklad takového chování může sloužit dopis, který Chomejní v lednu 1989 poslal Michailu Gorbačovovi a němž uplatňoval univerzální povahu islámu. Zaznamenal zhroucení komunistické ideologie a apeloval na sovětského prezidenta, aby nehledal náhradu na Západě, ale v islámu.
„Naléhavě Vás žádám, abyste, až zbouráte zdi marxistických iluzí, neupadl do vězení Západu a Velkého satana… Obracím se na Vás, abyste vážně prostudoval a prozkoumal islám… Otevřeně sděluji, že Islámská íránská republika může jako největší a nejmocnější základna islámského světa snadno pomoci zaplnit ideologické vakuum Vašeho systému.“
Podle výkladu jistého vysokého íránského vládního činitele měl tento dopis „skoncovat… s názorem, že o islámském světě pouze mluvíme. Mluvíme za celý svět“. Je dokonce možné - Chomejní to pouze naznačuje - že se pro něj islám natolik oddělil od víry, že předpokládal, že nemuslim Gorbačov přijme islámský způsob života, aniž by se stal muslimem.
Militantní muslimové sice vzdávají hold islámskému svatému právu, ale zároveň je přeměňují v kodex v západním stylu, takže šarí´a pozbývá tří svých charakteristických rysů: „toho, že ji vypracovali nezávislí učenci, své nadřazenosti nad státními zájmy a aplikace na osoby spíše než na území.
Po staletí právní teoretici sepisovali a vykládali islámské právo sami a vláda je téměř nekontrolovala. Hned na počátku tito juristé dosáhli toho, že se zodpovídali Bohu, nikoli vládci. Význačný badatel v této oblasti Joseph Schact vysvětluje: „Ačkoli byl chalífa jinak absolutním vládcem muslimské komunity, neměl legislativní pravomoc a mohl pouze vydávat administrativní rozhodnutí s ohledem na hranice určované svatým právem.“ Přesto se vládci pokoušeli nadiktovat své podmínky juristům, ovšem bez úspěchu - v letech 833-849 čtyři po sobě následující chalifové předepsali své chápání koránu (podle nich byl stvořen Bohem, zatímco náboženští badatelé tvrdili, že existoval odedávna), ale jejich energické úsilí (včetně bičování jisté velice významné autority) se minulo účinkem a s ním i snaha politiků definovat obsah islámu.
Juristé si podrželi plnou kontrolu nad islámským právem až do 19. století, kdy Britové, Francouzi a další evropští vládci šarí´u kodifikovali jako evropský soubor státního práva. Nezávislé muslimské státy, například Osmanská říše, se zachovaly podle evropského vzoru a rovněž šarí´u kodifikovaly. Když přišla nezávislost, ponechali si všichni muslimští vládci evropský zvyk, podle nějž bylo právo v moci státu, takže v šedesátých letech bylo autonomní už jen v Saúdské Arábii.
V roce 1969 Muammar al-Kaddáfí odstartoval v Libyi novou vlnu rozšiřování státních zákonů v rámci šarí´e (např. v oblasti trestního práva). Postupoval tak jako vládce a pomocí státního aparátu donutil právníky, aby se řídili jeho pokyny. Islámští fundamentalisté v mnoha zemích poté Kaddáfího napodobili a když rozšiřovali nařizovací část šarí´e, zároveň ji podřídili státní moci. Nikterak neusilovali o návrat k starodávnému právu juristů, ale pokračovali v praxi zavedené evropskými mocnostmi.
Když fundamentalisté přece jen při některých příležitostech proti takovému ovládání práva státem protestují, nezní to přesvědčivě. Turábí poznamenává, že: „Islámská vláda není totalitní, protože totalitní způsob života představuje samotný islám, a pokud jej zredukujete na vládu, byla by vláda všemocná, což islám není.“ S ohledem na Turábího obrovskou moc v Súdánu však není snadné brát tuto kritiku vážně. Islámští fundamentalisté přijímají západní způsoby, protože znají imperiální systém daleko lépe než tradiční systém muslimský, a zachovávají proto jeho zvyky. Návrat k tradičním muslimským způsobům by navíc podle Ann Mayerové z Wharton School „vyžadoval, aby se vlády vzdaly moci, jíž nabyly nad právním systémem v době, kdy bylo původně přijato kodifikované právo podle evropského vzoru“.
Získá-li stát kontrolu nad právem, vždy to přináší problémy. V tradičním uspořádání juristé svou nezávislost při interpretaci práva žárlivě střežili. Trvali na tom, aby Boží přikázání měla absolutní prioritu nad příkazy vládců. Činnosti jako motlitba, půst v měsíci ramadánu nebo pouť do Mekky neměly podle nich podléhat rozmarům despotů. Dosáhli svého, protože žádný král ani prezident, dokonce ani tak horlivý sekularista, jakým byl turecký prezident Kemal Ataturk, si netroufal protivit se Božím přikázáním.
Ajatolláh Chomejní si však troufal. V lednu 1988 vydal edikt, který rezolutně popřel tuto starobylou islámskou zásadu. V pozoruhodném, i když nepříliš známém dokumentu prohlásil, že „vláda je jednostranně oprávněna… zabránit čemukoli, duchovnímu či materiálnímu, co by ohrozilo její zájmy“. To znamenalo, že „v islámu požadavky vlády nahrazují jakákoli pravidla, včetně motlitby, půstu a poutě do Mekky“. Podřízení těchto činností zájmům státu byla šaría okleštěna k nepoznání.
Chomejní - učenec, jemuž se dostalo klasického vzdělání, autorita v oboru islámského práva a význačná náboženská postava - odůvodnil tento edikt tvrzením, že zájmy islámské republiky jsou totožné se zájmy samotného islámu. To však stěží vysvětluje tak radikální a bezprecedentní krok. Skutečný důvod spočívá v tom, že se podobně jako nesčetní jiní vládci 20. století snažil ovládnout duchovní život své země. Chomejní snad vypadal jako středověká postava, byl to však člověk své doby a silně ho ovlivnily totalitní myšlenky přicházející ze Západu.
V tradičním islámu (stejně jako v judaismu) se zákony vztahují na jednotlivce, nikoli (jako na Západě) na oblasti. Nezáleží na tom, kde muslim žije, zda ve vlasti nebo v diaspoře, vždy musí dodržovat šarí´u. Nemuslim žijící v muslimské zemi se jejími direktivami řídit nemusí. Tak například muslim nesmí pít whisky, ať žije v Teheránu nebo v Los Angeles, zatímco nemuslim může popíjet v obou městech. To vede ke složité situaci, kdy se jeden soubor pravidel vztahuje na muslima, a jiný na soubor na křesťana, který okrade křesťana, a tak dále. Klíč spočívá v tom, kdo jste, nikoli kde jste.
Evropská představa práva se naopak zakládá na teritoriálním uplatňování zákonů. Spácháte-li zločin v jednom městě nebo státu, dostanete určitý trest, v jiném městě za hranicí jiný trest. Svá vlastní pravidla mají dokonce i dálnice. Důležité je, kde jste, nikoli kdo jste.
Protože islámští fundamentalisté nejsou obeznámeni s duchem šarí´e, zavádějí ji po teritoriální, nikoli po personální linii. Turábi prohlašuje, že islám „přijímá teritorium jako základ jurisdikce“. Následně se vynořily rozdíly mezi jednotlivými státy. Libyjská vláda dává zmrskat všechny cizoložníky. Pákistán dává zmrskat neženaté provinilce a kamenovat ženaté. Súdán některé vězní, jiné věší. Írán má ještě více trestů, včetně oholení hlavy a ročního vyhnanství. V rukou islámských fundamentalistů se ze šarí´y stává pouhá varianta západního teritoriálního práva.
Tento nový výklad nejdramatičtěji zasáhl nemuslimy, kteří po tisíciletí šarí´e nepodléhali - nyní musejí žít jako skuteční muslimové. Umar Abd ar-Rahmán, egyptský šejk držený v americké věznici, je v této věci neoblomný: „Je velice dobře známo, že žádná menšina v žádné zemi nemá vlastní zákony.“ Saúdský náboženský vůdce Abd al-Aziz Ibn Báz apeluje na nemuslimy, aby se v měsíci ramadánu postili. V Íránu nesmějí cizinky mít nalakované nehty s odůvodněním, že by pak nebyly čisté pro (islámskou) motlitbu. Při vstupu do země dostanou hadr namočený v benzínu, aby si nehty odlakovaly. Jedna islámská strana v Malajsii hodlá regulovat dobu, kterou spolu mohou o samotě strávit Číňané a Číňanky, pokud nejsou v příbuzenském poměru.
Tento nový výklad islámského práva s sebou nese obrovské problémy. Oproti tradičnímu islámu, který si nemuslimů většinou nevšímal, zasahuje islámský fundamentalismus do jejich života, vyvolává nesmírný odpor a někdy vede k násilnostem.
Palestinští křesťané, kteří pěstují prasata, nacházejí svá zvířata záhadně otrávená. Jeden nebo dva miliony křesťanů žijících v severní, převážně muslimské části Súdánu se musí podřídit skutečně všem nařízením šarí´y. V jižním Súdánu převažuje islámské právo na územích ovládaných ústřední vládou, avšak některé příkazy šarí´y se zde neuplatňují. Kdyby vláda dobyla celý jih, vstoupila by pravděpodobně v platnost veškerá ustanovení - tento předpoklad do značné míry udržuje při životě již čtyřicetiletou občanskou válku.
Proti vlastní vůli jsou islámští fundamentalisté lidmi Západu. I když Západ zavrhují, přijímají jej. Ať už má islámský fundamentalismus jakkoli reakční cíle, importuje moderní a dokonce západní instituce. Islámský sen o vymazání západních způsobů z muslimského života zkrátka nemůže uspět.
Výsledný hybrid je odolnější, než se zdá. Oponenti militantního islámu jej často bagatelizují jako zpátečnický pokus, jak se vyhnout modernímu životu, a utěšují se předpokladem, že s postupem modernizace zanikne. Zdá se však, že toto očekávání je mylné. Tím, že se obrací nejpřímější cestou na muslimy, kteří se potýkají s úkoly moderní doby, vzrůstá potenciál islámského fundamentalismu stejně jako počet jeho přívrženců. Současné trendy naznačují, že si silnou pozici zachová i v budoucnu.
Daniel Pipes
Dodatek: A 11. září 2001 toto očekávání jenom potvrdilo
