Je to rabínský výroků, který jsem se jako jeden z mála osobně naučil na zpaměť. Hebrejsky je – הוא היה אומר אם אין אני לי מי לי וכשׁאני לעצמי מה אני׃ „On také říkal: Jestliže já nejsem pro sebe, kdo je pro mě? A když jsem jenom pro sebe, co jsem? A jestliže ne nyní, pak kdy?“ Je to výrok rabína Hilela, který je obsažený v traktátu Pirkej Avot. Pirkej Avot se překládá jako Výroky otců. A je součástí Babylonského talmudu. Doufám, že zamyšlení samotné nebude bez zajímavosti i pro vás, vážení čtenáři, pro které je náboženství přežitek minulosti.
Jak jsem už napsal výrok se připisuje rabimu Hilelovi, který žil zhruba okolo roku 50-130 n.l. Často bývá spojován s rabi Šamajem. Zatímco o rabim Šamajovi se tradovalo, že byl přísný. O Hilelovi se můžeme dočíst, že vynikal velikou skromností a láskou k lidem. Byl uveden do čela Sanhedrinu s titulem nasi (kníže).
V komentářích k tomuto výroku můžeme najít poučení o třech věcech:
– náprava člověka záleží pouze na něm samotném a na úsilí, které vynakládá na své já
– avšak člověk, který se stará pouze o sebe a ne o své bližní nemá žádnou hodnotu
– člověk žije v určitém čase a prostoru a byla mu dána možnost rozhodování, jak s nimi naložit
Vím, že je tento moudrý výrok „nasměrován“ především k synagoze. Ale já si jako křesťan myslím, že se stejně tak může týkat i mne. Došel jsem totiž k závěru, že tohle rabínské přísloví je univerzální svým charakterem. I když, vážení čtenáři, nejste v žádném smyslu věřící, tak se přesto může týkat i vás.
První část tohoto výroku: „Jestliže já nejsem pro sebe“ – jestliže na sobě nepracuji a neusiluji o zdokonalení. Jednoduše, jestli na sobě nepracuji, nikdo jiný to za mě neudělá. Ať už se jedná o morální kvality nebo sebevzdělávání. V kontextu judaismu jde samozřejmě především o naplňování micvot - přikázání.
„…kdo je pro mě?“ – kdo se bude starat o mě samotného a o mou nápravu? Odpověď je jednoduchá. Nikdo! Tato část rabínského výroku je pokračováním první části, jejím logickým vyústěním. Klade se tady důraz na zodpovědnost samotného člověka. Abych to, co mám uloženo vykonal sám, protože nikdo jiný to za mě neudělá.
„…když jsem jenom pro sebe, co jsem?“ – starám-li se jenom sobecky o sebe a nedělám nic pro druhé, jaký má smysl všeho toho, co konám a oč se tak snažím, lopotím? Zase je zde jednoduchá odpověď. Nemám žádnou hodnotu, nejsem žádným přínosem, pro společenství, ve kterém žiji. Ať je to synagoga, církev, škola nebo obecně společnost. V prvé řadě jsem jistým způsobem povinován svým rodičům. Především jim mám být vděčný za jejich starost a péči o mě. V této části přísloví jistě Hilel myslel synagogu, jako místa shromáždění židovského lidu. Ale dle mého soudu jsem zodpovědný už společnosti, ve které žiju. Například za vzdělání, které do mě investovala. Tady Hilel asi odkazuje mimochodem k židovskému vzdělávání. S tím vysvětlením, že to, co se naučíš, zase předáš svým žákům. A tvé vzdělání tak dostane smysl.
„…jestliže ne nyní, pak kdy?“ – jestliže neudělám hned to, co mám udělat, kdy to udělám? Každý okamžik totiž nenávratně zanikne a kdo ví, zda budu mít ještě dostatek času vykonat vše tak, jak jsem zamýšlel. Jsme omezeni v prostoru a čase, a tak je v této poslední části moudrého přísloví apel na "nepromrhání" každého okamžiku, který můžeme využít. Samozřejmě v linii předcházejích myšlenek, které Hilel řekl. Dá se tento výrok převyprávět takto: "Jestliže nyní nejsem pro sebe, kdo je pro mě?..."
Věřím, že je tento výrok „nadčasový“ a mohu jej vztáhnout na kohokoliv, kdo je ochotný naslouchat. I přes propast mnoha staletí, nám může toto Hilelovo doporučení pomoci obstát v tomto světě plném zmatku a chaosu.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
