Poprvé je to v podstatě bez vašeho souhlasu a vy naprosto netušíte proč. Dotáhnou Vás v parádním zábalu kamsi do studeného úřadu, neznámí lidé otravně hlučí a chápavě snaží se přehlédnout váš nespokojený řev. I když jim jasně dáte na srozuměnou, co si o nich - otrapech myslíte, cvakají vám fotoaparáty před nosem, culí se a snaží se vás obloudit hrkačkou. Za 18 let, kdy si jdete poprvé něco samostatně vyřídit na tentýž úřad je pro vás situace daleko horší, již nemůžete ani řvát, ani úředníka beztrestně pozvracet, jako se vám to povedlo minule. Jak vypadá křest nového plnoletého občana českým úředním šimlem popisuje následující příběh, jazykem starců převyprávěný podle skutečného zážitku jednoho mladíka.
Získat řidičský průkaz není v dnešní době nic jednoduchého. No, odjezdit jízdy je bez problémů, auta jsou určitě lepší než za tvých časů. Horší je to s testy, které je problém udělat na poprvé a potom je nejlépe na ty našprtané zbytečnosti rychle zapomenout, ale budiž. Nejhorší je takový řidičák fyzicky získat. No nesměj se, já vím, že ty jsi si na zkoušky vzal 20 Kč na kolek, zkoušku složil ve dvě odpoledne a papíry dostal o půl páté. Jenže doba se změnila, pokrok se nedá zastavit. Takže test uděláš na magistrátu města, kde jsi chodil do autoškoly, a protože je to v jiném městě než tvé bydliště, pošlou ti to tak do týdne poštou. Pak musíš to lejstro vzít a jít na městský úřad kam patříš a do 20 dní si pro můžeš pro řidičák přijít.
No a mě přišly výsledky zkoušek v pátek. Proto jsem o víkendu vlezl na internet a zkoumal, kde to vůbec je. Bylo to jasné, dopravní odbor městského úřadu, adresa, mapka … V pondělí po škole jsem vyrazil meziměstskými přibližovadly a za chvíli suverénně vstoupil do budovy úřadu. Hledám na cedulích, dopravní odbor nikde. No, nevadí, zeptám se. K tomuto účelu je zde na chodbě instalován koutek s pultem, telefonem a vyschlou čtyřicátnicí, zvaný informace. Přistoupím k pultu, pozdravím a rozpačitě čekám. Paní informace pevně svírá sluchátko, je zcela pohlcena rozhovorem a očima těká po všech možných místech s výjimkou mé osoby. “ ...no a na té dovolené jste byli? ... služebním autem nebo ...?, jo to je jasný a jak bylo … , neříkej ...“ Po dvou minutách už toho mám dost a zdvořile přednáším svůj dotaz. Tváří se dotčeně, volnou rukou zakrývá mikrofon a kvapně odpovídá: „To musíte na dopravní odbor,“ a pokračuje v hovoru. „To vím, ale kde to je?“. „… pod Vesmírem“, odpovídá a nenechá se vyrušit. Odpouštím si vtip o tom, že všechno okolo je vesmír, ale nenechám se jen tak lehce odbýt. Nakonec mi milosrdně a opět s rukou na mikrofonu věnuje dvě vysvětlující věty. No potěš, je to tak kilometr a půl odtud. Proč to proboha nedali na ten web?
Po krátké procházce jsem skutečně našel jmenované kino a kousek za ním, ze svahu dolů, i dopravní odbor. Velká místnost, asi tak 8 přepážek, k nim dvě živé úřednice a pár netrpělivých lidiček. Zdá se, že dialog klienta a úřednice má standardní průběh. Nejprve klidný hovor, potom vzrušené hlasy a nakonec rozzuřený klient odchází. Po 20 minutách jsem na řadě. „Dobrý den, potřebuji řidičský průkaz, tu jsou papíry o zkouškách, co pro to mám udělat.“ „No to máte dávno vědět, je vám 18 nebo ne?“, zaskočí mne úřednice protiútokem . Nakonec dostanu jakési poměrně jednoduché lejstro s nápisem žádost, vyplním jej a dávám úřednici. “Ještě razítko“, a vrací mi to zpět. „Jaké razítko, to tam přece musíte dát vy“, odpovídám víc překvapeně než naštvaně. „Ne, já žádné nemám, to musíte na městský úřad a tam vám ho na informacích dají“, triumfuje úřednice.
Studený vzduch mi udělá dobře, a já ostrou chůzí překonávám tu poctivou míli k městskému úřadu. Moje oblíbenkyně ještě pořád drží v ruce telefon a nepřítomně se usmívá do stropu. Podle kontextu to je pravděpodobně pořád ten samý hovor. „Potřebuji razítko“, vypálím bez zdvořilosti, bez čekání a dostatečně nahlas. K mému překvapení se paní informace, bez toho aniž by o mne byť jediným pohledem zavadila, shýbla pod pult, předložený papír orazítkovala a nerušeně pokračovala v hovoru.
Cesta zpět na dopravní odbor byla příliš krátká na to, abych dostatečně vychladl. „Je to všechno?“, ptám se, když na mne zase zbude volné okénko. „Ano, dejte mi 50 Kč a občanský průkaz. ... ale, já nemám drobné, nemohu vám to rozměnit“, a mává mojí dvoustovkou. Upozorňuji ji, že v otevřené pokladničce na stole má plno padesáti a sto korun. „Já tu nejsem od toho, abych vám dělala pokladní“, ukončuje hovor.
Svět má červeno-růžovou barvu a já slyším již ve druhém obchodě to samé. „Já vím, že je tam jsou krávy, ale tu, nezlobte se, jsou vás denně desítky a já už toho mám tak akorát dost“. Až vedle v restauraci má pro mě blonďatá servírka na rozměnění. O 15 minut později mám v ruce potvrzení o zaplacení a pocit dobře vykonané práce. Náladu mi kazí jen fakt, že za tři týdny mne čeká další dobrodružství, budu sem muset znovu - pro ten řidičák...
Je to opravdu záslužné, když státní úředníci hned na začátku ukáží novému občánkovi, kde je jeho místo a jaké důležité místo na úřednickém žebříčku hodnot zaujímá. Jinak by chudák dál chodil po světě s mylnou představou, že úředníci jsou tu proto, aby občanovi pomáhali nebo jen prostě normálním, rozumným a pro občany účelným způsobem plnily své povinnosti. Je mu třeba vytlouct z hlavy, než se dopustí nenapravitelných chyb, třeba nemístným obtěžováním, požadavkem na nějakou činnost, na zdravý rozum či jen obyčejnou lidskou slušnost. Je mu třeba vysvětlit, že státní správa velmi často rozděluje národ na arogantní, tupé úředníky-polobohy a štvanou, bezbrannou zvěř jménem občan. Je mu třeba objasnit, že úřad je místo, kde se proklamovaná demokracie mění v byrokracii, zákon v buzeraci a logika v trestný čin.
