Kdo by neznal ten úlevný pocit. Nějaká věc není na svém místě, například druhá ponožka (a při velkém zobecnění se dá říct, že celý život se skládá z okamžiků, kdy něco není tam, kde by mělo být - anebo je tam naopak něco úplně jiného. Třeba ponožka z jiného páru). V takové chvíli to v nitru zabouří a na povrch náhlého vulkánu se úlevně vyhrne zaklení! Domnívám se, že tento mechanismus je ještě posílen za dlouhodobého pobytu v cizině. A že souvisí s úsilím zůstat sám sebou.
Zaklení v mateřském jazyce, vyslovené v cizojazyčném prostředí, přece není jenom zaklením. Ze prvé: jeho vulgárnost je oslabena, protože okolí mu stejně nerozumí. Za druhé: jeho vulgárnost se proměňuje. Přestává být záměrnou zradou, páchanou na vštípené kultuře. Stává se naopak potvrzením, přiznaným copyrightem oné mateřské kultury. Emigrant si při klení nejen hořce říká, že svět znovu potvrdil svou zrádnou povahu. Zároveň si potvrzuje, že on sám zůstává stejný. Jinými slovy: že on se navzdory uprchlé věci nezměnil. Nadávka je tak přísahou věrnosti, vyslovovanou vlastní minulosti.
Vulgarismy mají podivuhodnou vlastnost setrvávat v emigrantově slovníku, i když jiná slova mateřštiny povážlivě erodovala. To je přímý důkaz, že souvisejí s podstatnými vrstvami emigrantovy osobnosti.
Další přímé důkazy se týkají klení v přijatém jazyce. Lze je získat při pozorování imigrantů - mužů, kteří žijí v Čechách. Jejich prvotní kontakty s českým prostředím obvykle probíhaly po hospodách. Sebenetrpělivější Čech se totiž v nálevně dostává do stavu nirvány, kdy je ochoten navazovat vztahy se sebekoktavějším cizincem. Mladí cizinci tedy nabyli základů češtiny v putykách. Na jejich slovní zásobě, obratech a celkovém projevu se to odrazilo nepřehlédnutelným způsobem. Mluví češtinou čtvrté cenové skupiny, v níž izolovaně čnějí výrazy z univerzitního světa. Nahrává tomu samozřejmě skutečnost, že mluvená čeština se od spisovné zásadně liší. (A celá věc se ještě vyostří, když přejdou do rodného jazyka. Rázem jsou z nich uhlazení vzdělanci, pronášející vybroušeným jazykem sofistikované soudy.) Vulgarismy jsou pro ně něco jako nýty, přitlačující je ke kultuře, do které chtějí proniknout. Jsou přísahou na budoucnost, již jsem si zvolil!
Jak je vidět, vulgarismy zřejmě leží blízko jádru jazyku. Možná se podobají prvotním zvukům, kterými se častovali neandrtálci. Možná mají podivuhodnou vlastnost být výmluvnou zkratkou: zahrnují v sobě zkondenzovanou zkušenost s bytostnou nespolehlivostí světa. Možná jsou základními kameny řečové zkušenosti, protože mají blízko k nejzákladnějším emocím: k vzteku, ke strachu, k údivu, k radosti.
Možná bychom měli zkoumat to, nakolik se podobají modlitbě. Některé jsou jakousi modlitbou naruby. Přivoláváním ďábla tam, kde bůh nestačí - aby ďábel potvrdil boží existenci.
A jaký mají blahodárný vliv na koronární systém! Kdo by neznal ten pocit, když jadrná nadávka vrátí světu všechnu nespravedlnost i s úroky. Žaludeční šťávy zesládnou a srdce začne znovu pravidelně bít.
Proto, když jste osiřeli s jedinou ponožkou, řekněte si tu svou oblíbenou. Ať už žijete v Popovicích nebo na Barbadosu. Na příkladu emigrantů a imigrantů jsme totiž nahlédli do mechanismu, který je patrně univerzální.
Kleju, když je svět silnější než já. Kleju, když mi svět dává bez obalu najevo, kdo jsem. Kleju, tedy jsem.
A s pocitem výhry si natahuji dvě nesouvisející ponožky. Protože jsem zůstal sám sebou. Ať si svět trhne (bosou) nohou!
