„Menstruace je obtížnější theologický problém než zlo,“ napsal Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí a svou myšlenku dokončil: „Buď je menstruační krev přijatelná (a potom ji nezamykejme do vložek), anebo jsme stvořeni nepřijatelným způsobem.“ Thema menstruační krve je vskutku jedním z klíčových pro pochopení postavení ženy, tedy člověka, ve světě. Kunderovský bon–mot, ač k této skutečnosti poukazuje, však svou povrchovostí může být docela dobře vnímán jen jako zástěrka, odpor, který nám brání roli krve opravdu do hloubky pochopit. Stejnou funkci mají jistě i rozličné “umělecké” exhibice a provokace, které menstruační krví například malují na plátno. Opravdu hluboké pochopení menstruační krve v našich životech však nemůže obejít skutečnost, že menstruační krev souvisí s lidskou sexualitou a nevědomím.
Inkvisice
Žijeme ve fantastické epoše. Zatímco armáda odporu, ony mocné zástupy neobehaviorálních kazatelů, pracně vytěsnila homosexualitu či pedofilii do jakéhosi genu, zatímco rozdrtila dědictví šedesátých let vysvětleními, že sexuální úchylky jsou vlastní tu čtyřem, tu dvěma, tu půl procentu rozených genetických deviantů, zatímco mocná hermeneutická zjevení Freudova byla definitivně zapečetěna do depositářů museí vědy, náhle se zcela mimo dozor této politicky korrektní inkvisice zrodila banalita banalit, mocná pavučina utkaná z nízkosti – World Wide Web. A zde se záliby půlprocent rozených deviantů vydaly na svá mocná tažení, zde denně vznikají nové a nové homosexuální, sadomasochistické, pedofilní či fetišistické stránky, denně je navštěvují stamilióny lidí. A co hlavně, rozdíl mezi těmito stránkami a stránkami s konvenční pornografií je stále více stírán. Pro některé je to snad jen téma k moralistickému úděsu, leč ve skutečnosti se před tímto nejpravějším a nejčistším obrazem vnitřní reality lidského rodu (odraz této reality se někdy z neznámého důvodu nazývá realitou virtuální) rodí budoucí bojovníci pro rozhodující střet naší epochy.
Teen Cocks
Již před dávnými pěti lety, v době kdy k Internetu měla pravidelný přístup sotva desetina české populace, za první tři měsíce roku 2000 navštívilo v České republice jednu jedinou konkrétní gay pornostránku (Boys only.cz) téměř dva milióny lidí. Byla to tehdy třetí nejnavštěvovanější stránka na českém webu. Hned na šestém místě této hitparády se tehdy umístilo další homosexuální porno s lehce pedofilní konotací ve svém názvu (Teen Cocks.cz). Představa, že čtyři (či podle některých dvě) procenta “rozených” homosexuálů od rána do večera soustavně klikají na tyto stránky, je bizzarní. Mimochodem, pro ty, co ještě dnes proroku Freudovi spílají, jak pansexuálně přecenil roli sexuality v lidském životě: Mezi prvními deseti ze zmíněného žebříčku bylo sedm ryze pornografických stránek. Tři zbývající byl emailový server, největší český vyhledávač a jeho zpravodajství. Kolik lidí však zabloudilo na emailový server jen kvůli založení fiktivní adresy pro internetovské sexuální dobrodružství? Kolik zavítalo na vyhledávač jen pro nalezení nejrychlejší cesty k pornografii? Kolik kvůli flirtu na chatu? O kolik více bylo věnováno thematu sexuality, partnerství a lásky ve zpravodajství zmíněného vyhledávače než v běžném zpravodajství novinovém či televisním? Je neuvěřitelné, že agentury odporu dosud před touto fascinující podívanou neresignovaly, že dnes stále ještě existují psychoterapeuti, kteří se svých pacientů neotáží na jejich sexuální život a vztah k rodičům, a že se ještě dnes najdou lidé, kteří jsou schopni sexuální perverse prohlásit za vrozené úchylky několika málo procent vyšinutých jedinců.
Válku genetikům, mír psychoanalytikům
Snažím se popsat ono epochální pozadí proto, že menstruační krev je mimo jiné součástí té ohromné bitvy, která dnes před našimi zraky probíhá. Pro její přesnější popsání si dovolím ocitovat ještě pár řádků z jednoho románu. Jednoho z mnoha nevydaných románů dneška, nevydaných z toho důvodu, že naše doba si jejich vydání nezasloužila: Tak zhynul svět příčin a následků a kvantová fysika nám ten příběh brzy převyprávěla svými krásnými paradoxy ze světa nejmenších částic, které sice jsou částicemi, ale zároveň jimi nejsou. Svět Příčin prohrál se světem Smyslu. Od toho času svět příčin formuje zástupy k poslední bitvě. Jeho nejsilnější armageddonská brigáda se jmenuje genetika. V psychologii kdysi vstoupil Sigmund Freud na cestu, po níž se věda mohla vydat a konečně se odpoutat od příčin a stanout u smyslu. Freud sám si to plně neuvědomoval. Sám by dnes možná poklekl před těmi, kteří ho vyvracejí genetikou. Tam, kde příčinou neurosy je gen, už jím může být těžko Oidipovský komplex. Jenže Oidipovský komplex byl především smyslem neurosy, otevíral nám bránu k velkému civilisačnímu osvobození. Počínal drtit příčiny, neblahost, neblahé příčiny a jejich odstraňovače, počínal drtit vyřezávače nádoru, šlechtitele vyšších ras. Kdežto genetika je znovu vrací do hry, genetika je tou “zázračnou vůdcovou zbraní”, na niž čekali obžalovaní mágové v Norimberku, poslední nadějí všech Velkých hygieniků, zákonodárců železných dějin, hledačů očkovacích vakcín proti všemu, co nám bere klid na práci. Má–li mít naše hnutí nějaké esoterní zaříkávadlo, nechť zní: „Válku genetikům, mír psychoanalytikům!“
Tajemství prstu Frodo Pytlíka
Ve jménu této nepříliš artikulované bitevní vřavy dnešních časů je potřeba se zabývat i lidskou menstruační krví. Ve freudovské analýze snů menstruační krev tradičně značí peníze. To má velmi dobrý důvod. Leč není to ještě úplný klíč k tajemství menstruační krve. Mnohem více jsme mu na stopě, když si připomeneme, že manipulace s krví definuje jistou fasi libidinosního vývoje ženy. V této fasi holčička počíná realisovat libido ve vztahu k pouštění a zastavování krve a začíná ovládat svět kolem sebe právě svým drobným zraňováním se. Jakmile se holčička schválně zraní a oznámí tento úkon doprovázený slastí z bolesti svému okolí, toto okolí se dá okamžitě do pohybu, počne holčičce věnovat pozornost a potvrdí ji, že je středem Vesmíru. Klíčem k ovládnutí Vesmíru je tedy v jádru lidské imaginace menstruační krev. Krev je nevědomě representantem moci, a odtud i ono spojení s penězi v analyse snů. Kdo chce uvažovat o MOCI na tomto světě, nemůže se vyhnout thematu menstruace. Ano, onen prsten, který vládne všem (a všechny ostatní do temnoty sváže), symbol moci v Tolkienově Pánu prstenů není ničím jiným než symbolem poševního vchodu, prst navléknutý do sevření tohoto prstenu není ničím jiným než tamponem vyplňujícím prstenec vaginy. Od moci není oddělitelné ani thema sadomasochismu, které je sexuálně perversním vyjádřením thematiky skryté v příčce Jákobova žebříku, která se nazývá sadomasochistická fase libidinosního vývoje.
Rouno a menstruce
Přiznám se, že jedním z cílů tohoto článku je odhalit tajemství perverse, která se nazývá red shower, tedy erotisace lidské menstruační krve (na Internetu ji najdete pod heslem period–porn). Některé perverse totiž na rozdíl od těch klíčových sexuálních metafor (narcismus, homosexualita, sadomasochismus, pedofilie, incest, exhibicionismus, voyerismus) budí svou obskurností a poměrně řídkým výskytem mezi populací dojem, že jsou skutečně jakýmisi odchylkami vlastními jen nepočetným subkulturám úchylů. Jenže tyto perverse jsou tím, čím jsou všechny perverse – všelidskými potencialitami, všelidskými sexuálními archetypy, které vyjadřují a hyperbolisují mocné zkoušky, které musí člověk na své cestě (vývoj libida, ega, duchovní cesta) absolvovat. Platí to i pro tak bizzarní praktiku, jakou je kupříkladu erotický kanibalismus. Byla to slavná Freudova žačka Melanie Kleinová, která odhalila jádro této perverse v kanibalských fantasiích kojeného dítěte u prsu. Pokud přijmeme takovouto víru v hluboký smysl Vesmíru a všech jeho zákoutí, pokud se upíšeme této ryze hebrejské představě, musíme se vydat na dobrodružnou cestu podobně jako Iáson a jeho argonauti – v tomto případě však nikoli za rounem, ale za čímsi zdá se mnohem podstatnějším: krví a jejím tajemstvím. Základ, který nám dal Freud, je dobrý. Ano, menstruační krev souvisí s mocí, ale to je teprve začátek. Moc je energie, libido samotné, a menstruační krev je tak representantem právě libida, ba nejobecněji: obsahů nevědomí jako takových. Erotické pomazání se menstruační krví či její vypití je tedy jednou z nejhlubších a nejpůvodnějších reakcí člověka na fakt své konstituce: jde o akt plné a naprosté identifikace s nevědomím, s libidem.
Přední a zadní ďábel
I hermetické léčitelství, jehož nejsoučasnější podobu si můžeme ilustrovat například pracemi Thorwalda Dethlefsena, spojuje dělohu a pochvu s nevědomím. Dotýká se tím velmi podstatného thematu: archetypické topologie lidského těla. Děloha a vaječník v ní patří k největším záhadám. Neexistuje orgán, který by odlišoval lidské tělo od těla zvířecího více než právě děloha. Lidská děloha menstruuje. Na rozdíl od jiných živočichů je hladká, je tajemně sevřená třemi svalovými pásy, které ji strukturují, vyčleňují v ní jakési sféry či říše, což ví každý, kdo kdy prohmatával nějakou krávu. Tato zvláštní výsadnost naznačuje její archetypickou spjatost s tím, co člověka vytrhuje ze zvířecí říše v rovině psychiky: s nevědomím. Vyústění tohoto traktu, pochva, tento vchod do podsvětí, nám pak vnáší do hry nutně otázku ďábla a jeho bipolarity. Prst, který prostrkává Frodo Pytlík prstenem moci totiž není jen výkalem pronikajícím análním otvorem, jak se mylně domníval Stern. Je to pochopitelně i falus pronikající do vagíny. Naše tělo má archetypicky své podsvětí, které se podivuhodně štěpí do dvou podob – přední a zadní. Přední ďábel se pak štěpí pohlavně. Existuje ďábel falický – to je ďábel chlípný, svůdnický, hadí, ohnivý, sexuální, mendéský kozel. Existuje k tomuto ďáblu polární a velmi tajemný ďábel vaginální – bakchantická temnota, pohlcující hlubina, černá matka, Hekaté, adorovaná Příroda a feminní prasíla vyžadující krvavou (menstruační) oběť. A existuje ovšem i ďábel synthesující, vytvářející s dvěma předchozími hermetický trigon, pravý pól obou předchozích: ďábel uteridální – pojmenovaný jistě již lidovým vypravěčstvím v podobě “umouněného” čerta, či Lutherem, který ďáblovu přítomnost cítil na záchodě (pomiňme, do jaké míry tím nevědomě “cítil” ďábla falického – masturbačního). Uteridálního ďábla však zdaleka nejvíce pojmenovaly moderní horory – cizorodý (dělohu nevidíme) vetřelec obalený slizem (šlemem), stvůra z bažin a močálů, z temnot vesmíru. Právě tento ďábel byl objeven moderním hororem, neboť teprve novověk vypustil z lidské mysli MOC do světa v podobě neosobní, odcizující vědy a techniky. Filmoví Vetřelci, čerpající jinak svou podobu pochopitelně též z reptilní fyziognomie, která nejhlubší nevědomí, “ještěrčí praanarchii”, nutně reprezentuje, tak prozrazují, že naše technika se stala extensí našeho nevědomí. Proto ji potřebujeme, a proto v nás vyvolává úzkost.
Sprcha a červené víno
Menstruační krev je jeden z ústředních symbolů lidských dějin, jeden ze základních stavebních kamenů lidské imaginace a kreativity. Je však obalena takovou vrstvou odporu, který nevědomky pojmenoval v úvodu našeho článku Milan Kundera, že zřídkakdy může vystupovat ve své naturalistické podobě. Vtěluje se tedy do zástupců. Co je vlastně tak erotického na zápasech žen ve sprše? Co na sebe stříkají pornoherci v podobě tekutin, především však jistěže červené víno? Mimochodem, je zjevné, že nezadržitelná konotace červeného vína k erotismu v naší kultuře není způsobena jen jeho nasládlou chutí (je dokázáno, že sladká chuť je universálně s láskou spojena – holčičky, které pociťují nedostatek lásky, si to kompensují konsumací sladkostí, podobně jako holčičky s nedostatkem vápníku olizují zeď), ale jistě i barva červeného vína spolupůsobí v této symbolisaci. Erotisace sprchy či červeného vína v pornografii otevírá zajímavé a neprozkoumané téma sémiotické struktury pornografie. Jádrem lidské sexuality je perverse a sémiotickým klíčem ke každé pornografii je tedy kód perversí. Konvenční pornografii tak ovládají různé typy zástupnosti – i sebenevinnější porno je analysovatelné jako poukaz k některé z perversí. Modelka posující pro fotografa takto poukazuje k exhibicionismu, souložící pár nevnímající kameru nabízí voyeristické vzrušení a řada erotisací očištění nebo znečištění těla (u mnohých přírodních národů se realisuje magicky) – klasicky oním pitím či jídlem (de facto krví před vstupem do koloběhu) – zastupuje sadistické vzrušení. Ale není tomu tak vždy. Například erotisace znečištění těla vaječnými žloutky a bílky zastupuje celkem logicky poskvrnění spermatem, voda (wetlook fetish) nebo šampaňské mnohdy zastupují moč.
Moč (nejen) Anni Geislerové
Mimochodem, odbočka k moči není od věci, neboť ostatně fenomén praktiky dohledatelné v soudobé internetovské pornografii jako pissing je zcela mimořádný. Ani tak faktem své existence, jako spíše snadnou integrací této praktiky do v zásadě konvenční pornografie, což by nám dokázal rozbor papírových hard–core pornočasopisů na našem trhu 90. let. Tato integrace perversí do pornografického mainstreamu je zcela nutná a zákonitá, odráží klíčový proces “kolektivní individuace” soudobé západní civilisace, která navzdory spánku sexuologů a biologů odhaluje jaksi odspodu tajemství sexuality. Snadnost průniku pissingu do hlavního porno proudu je však pozoruhodná. Obecně není nalezení klíče k erotisaci moči nijak složité. Pochopitelně jako u každé perverse leží tento klíč v infantilní sexualitě. Holčička naprosto “jednoznačně cítí”, že její genitál je orgán mimořádný. Že je s ním spojeno nejen kulturní tabu, ale že je obsazeno mnohem hlubším a nevyhnutelnějším tajemstvím. Přitom však holčička díky své životní empirií ví, že z genitálu vychází jen a pouze moč. Odtud se moč stává mocným infantilním sexuálním objektem. Pissing je zkrátka revokací této logické infantilní sexuální theorie. Zmíněná snadnost proniknutí této praktiky do konvenční středněproudové pornografie naznačuje cosi o poměrně malé barriéře, kterou kultura vůči moči jako zdroji slasti vystavěla – jistě ji nezbořila močící Anna Geislerová ve filmu Jízda. Ve chvíli jejího výtoku moči na jihočeskou silnici již tato barriéra musela být de facto v troskách. Televisní reklama prostatického léku GS Triomen, která si dovolila proud (dokonce mužské) moči zobrazit, je toho dostatečným důkazem.
Na počátku byla menstruační krev
Ale zpět k menstruační krvi. Nelze pochopit roli krve v lidské psychice a lidských dějinách bez pochopení jejího vztahu k půdě a hlíně _ (Blut und Boden)_. Holčičky, které jedí hlínu (a dětští psychologové vědí, že nejde o výjimečné případy), jsou jakýmisi kulturními sublimacemi těch výjimečných holčiček, které jedí krev – ať svou či zvířecí. U hlíny jistě vzniká podezření, že její funkce je podobná jako u zdi v již zmíněném případu holčiček s nedostatkem vápníku. Ale není tomu tak, chuť zakousnout se do kypré a mazlavé hlíny je zcela universální a vůbec nesouvisí s posvátným vztahem přírodního člověka k půdě, dárkyni života. Hlína jistěže zastupuje krev, s nímž má lidský rod přeci jen o něco dávnější zkušenost než se zemědělstvím. Nejdřív byla menstruační krev, tento definiční znak člověka, a pak teprve půda. Tato these je klíčem k pochopení epochálního vynálezu hnoje v lidských dějinách. Napadlo vás někdy, jak naši předci přišli na to, že půda bude úrodnější, když se zušlechtí? Špinavými, smrdícími pozůstatky menstruce naházenými na naši budoucí potravu? Jak asi tento vynález napříč kulturami probíhal? Co všechno naši předci vyzkoušeli, než dospěli k empirickému poznatku, že právě hnůj je nejvhodnější k posvěcení pole? Kdepak, nevyzkoušeli nic – šli na jisto. Šlo o nevědomě podmíněný rituál. Naši předci nežili v souladu s přírodou, naši předci žili nevědomí, místo aby ho analysovali. Díky tomu museli na svá pole nastříkat krev – to nejposvátnější, co měli. Symbol moci, síly a plodnosti. Mohli by je postříkat jistě i spermatem, ale toho nebyl nikdy v dějinách zas takový nadbytek. Ostatně kvůli obavám z jeho plýtvání zakazovaly mnohé národy, zvláště ty s pouštní mentalitou, i homosexualitu. Nejdříve byla krev, pak teprve půda, neboli poznání toho, co je úrodné a co ne, se rodilo v karnevalu styčnosti magického myšlení, nikoli empirií – za úrodnou byla prohlášena ta půda, která se nejvíce podobala krvi. A toto její vyvolení bylo posléze posvěceno “vynálezem hnoje”. Avšak všimněme si podivuhodné věci: proč lidé nezačali využívat jako hnůj především svou vlastní krev? Proč zbytky nesnědených zvířat? Byl to výsledek hlubokého pocitu viny – lidé cítili, že jejich vlastní menstruční krev je znečištěna pojídáním masa, k němuž se v temnotě dávnověku lidé uchýlili. Jako posvátný hnůj tak byly zvoleny zbytky vegetariánských zvířat. Pocit viny za pojídání masa (jehož smysl vždy byl a stále je ryze rituální) je dosud jeden z nejméně prozkoumaných agregátů kolektivního nevědomí.
Rudé oblečení
Připomeňme si znovu náš klíčový objev podstaty sadismu: identifikace s menstrační krví je identifikací s nevědomím jako takovým. Je důležité to pochopit při dobrodružství hledání významu rudé barvy v kultuře a dějinách. Sadismus vlastně není erotismem, je to demonstrace jádra erotismu. Sadista pomazaný menstruční krví přestává být sexuálním aktérem a stává se sexualitou samotnou. Ta tak přestává být de facto vzrušující a stává se čistou magií – menstruční krev je jistě prvním a nejpůvodnějším lidským fetišem v magickém slova smyslu. Existují v lidských dějinách (a lidském hemžení vůbec) síly a postavy, které napodobují tento pradávný a univerzální sadistický obřad, a skrze zástupnou symbolisaci rudé barvy přestávají být lidmi hledajícími a stávají se nevědomím samotným. Uveďme si dva příklady. Hlubinní psychologové prokázali, že lidé, kteří ve svém oblékání začnou náhle preferovat rudou barvu, velmi často tímto způsobem oznamují organickou nemoc, která brzy propukne naplno v těle. Každá nemoc má jakýsi svůj vzorec či obraz v nevědomí. Pomiňme neinspirativní diskusi typu „zda bylo dříve vejce nebo slepice“, tedy zda existuje nejprve psychická “příčina”, která vstoupí do nevědomí a odtud propadne do těla a vyvolá somatický symptom, anebo je kausalita obrácená a organické procesy zformují jakousi strukturu v psýché. Ať tak či tak, psychologie se blíží zřetelně objevu, že organická nemoc má v nevědomí svůj obraz (a ovlivňováním tohoto obrazu lze zřejmě jistým způsobem působit na nemoc) – odtud rozličná „sugestivní“ vyléčení rakoviny a jiných chorob, která tak miluje boulevard a "pánské" časopisy. Člověk, který se náhle začne oblékat do rudého oblečení, dělá to, co sadista: plně se identifikuje se svým nevědomím, které bylo aktivováno obrazem organické choroby. Namísto analysy nastupuje nevědomý rituál, namísto naslouchání nevědomí nastupuje dětinské „poslouchání“ nevědomí – maximální poslušnost, maximální ztotožnění.
Rudé košile
Nejzřetelnější analogický příklad historický, tedy příklad, kdy se nevědomí stalo historickou postavou, nám poskytuje devatenácté století v podobě risorgimenta – tedy hnutí rudých košil. Rudé košile italského obrození jsou jasným signálem, že toto hnutí přestalo s nevědomím zápolit, a uteklo od tohoto zápasu k infantilnímu, přesněji sadistickému podvolení se nevědomí, k plné identifikaci s ním. Proto nacionalismus nezná dobro a zlo, neboť to jsou kategorie vědomí (přesněji Superega), nikoli nevědomí, jímž se nacionalisté stali. Nacionalistický magismus, brilantně popsaný Bergierem a Pauwelsem v Jitru kouzelníků, tak rozkrývá svou podstatu (infantilní), stejně jako ji náhle a jasně rozkrývá nacionalistický sadismus – neboť nacionalismus je hnutím plně a čistě sanguinálním, nacionalismus bez „sadistických excesů“ identifikace nepřítele válkou nemůže existovat. Válka samotná je jen metaforou osvícenské efektivity, ale nacionalismus do něj nutně přidává infantilní sadistickou hru – Piere Paolo Pasolini se nám právě to snažil sdělit ve svém kontroversním filmu Salò aneb 120 dní Sodomy.
Abú Graibh
Krámy se v lidské kultuře pochopitelně prosazují především jako vulgarismus, který se nutkavě, díky svému hlubokému významu, tlačí do naší řeči. I tento článek si snad přečte více lidí než mé předchozí články právě jen díky tomu, že je o menstruaci. Přesto tabuisace přímého pojmenování krámů není vůbec universálním a zákonitým jevem. Slavný dánský lingvista Louis Hjelmslev napsal: „Nejznámějším příkladem tabu je fakt, že se považuje za nevhodné nazývat jevy týkající se pohlavního života nebo zažívacího procesu jejich jménem. Toto tabu není, jak by se snad mohlo myslit, obecně lidské. Je vázáno na určitá společenství a v mnohých společenstvích mimo současnou Evropu je nenacházíme. V starověkém Řecku bylo neznámo.“ Takové zjištění je pochopitelně obrovskou výzvou pro každého psychoanalytika. Je zjevné, že naše kultura na sebe prozrazuje ve své řeči a jejích tabuismech kód své kolektivní neurosy. Ano, jsme civilisací bytostně krvavou, nacismus to na nás křičel, kommunismus se z tohoto prokletí nedokázal vymanit. Jsme civilisací zakletou do moci a násilí, submisivně–dominantních vztahů (proto máme stále kapitalismus, nikoli kvůli lidské „přirozenosti“). Čím nepřípustnější je vyslovit slovo "krámy" v našich televisních zprávách, tím častěji se v nich budeme muset dívat na mučení a šikanu v Abú Graibh a jiné euroamerické zábavy. Slovní fetiš “freedom” v každé druhé Bushově větě tuto sadomasochistickou podstatu naší kultury nemůže zažehnat.
Je pozoruhodným výsledkem odporu, že se krámy staly v řeči též synonymem prázdnoty. Jde o zastření, že je zjevně artefaktem k prázdnotě zcela inversním. Až budete tedy sledovat nebo číst nějaký „neotřelý pohled na naši současnost” a budete mít tendenci konstatovat, že „jsou to jen krámy“, pamatujte, že menstruaci velmi křivdíte. Kdyby to opravdu bylo o krámech, mohli bychom si my i autor gratulovat.
