A co je to vlastně noblesa? Pro účely dnešního článku použiji výklad Slovníku cizích slov(nakl. Fin): ušlechtilost, jemnost, uhlazenost.
A protože nechci dělat stejné chyby jako Roger Scruton a opěvovat doby tak dávno minulé, že z nich do dnešních dní přetrvaly jen karikatury jako jsou klobouky v Ascotu, uvedu svou úvahu citátem z knihy prof. Charváta " Můj labyrint světa".
" Po každodenní přednášce odcházel Pelnář (přednosta interní kliniky v Praze, jeden z nejslavnějších předválečných lékařů a profesorů) na vizitu. Prošel celou kliniku poměrně rychle, ale přece jen si pacienty pamatoval, tu a tam nadiktoval dekurs a podepsal ho písmenem "P", těžší pacienty vždy sám také vyšetřil, s každým promluvil aspoň slovíčko". Pacienti měli jistotu, že je profesor viděl a ví o nich, a dělalo jim to dobře.".
Tento úryvek možná čtenáři bude připadat mimo téma, pro jasné a bezproblémové pochopení, o čem chci psát by bylo třeba přečíst knihu celou. Je z období první a druhé republiky, z dob, kdy muži nevycházeli neoholení a ženy bez klobouku. Tyto vnější atributy lidství, které nám dnes, v době mody neučesanosti, třídenního strniště a roztrhaných džín připadají přehnané s sebou ale přinášely i závazky. Určitým nepohodlím připomínaly, že je třeba se chovat slušně, že dámy musí sedět rovně a dávat pozor na to, co dělají, muži pak že by měli hovořit stejně škrobeně jako jsou tuhé jejich límečky, řečí kultivovanou a čistou. Konvence se dodržovaly někde možná naoko, kdo ale chtěl být pokládán za vzdělance a úctyhodnou osobnost, dbal i na své chování i vzhled a úzkostlivě se vyvaroval povýšené lajdáckosti.
Svou profesi brali zejména lékařští profesoři Karlovy university jako závazek nejen odborný, ale i lidský, pokládali si za čest být učiteli. A jejich žáci, i když se dokázali bavit nevázaně, ochotně zadarmo dělali pomvědy a zahajovali svou praxi neplacenými stážemi na klinikách, kde se učili nejen medicíně, ale i světonázoru a empatii. Dovedli diskutovat dlouhé hodiny o tématech, která je zajímala, citovat klasické autory v originále a stejně tak dobře hráli mariáš a třeba i jezdili na kanoi. A to vše je dovedlo až k stavu, kdy pro ně nikdo nebyl příliš bezvýznamý a aby měli právo ho přehlížet a nikdo příliš důležitý, aby zapomněli, co je jejich posláním.
Samozřejmě že takoví nebyli všichni. Ale norma byla právě taková. Cílem vzdělance bylo se jí přiblížit, nikoliv se odlišovat za každou cenu. Kdo dosáhl až na vrchol, leckdy si dopřál luxusu vlastních " much", kterými se třeba i zapsal do historie, ale podstata osobnosti byla jinde- v kvalitě těla i ducha.
A tak se dneska dívám na vysoce postavené lidi okolo sebe, zhusta neupravené ženské a vulgární chlapy, někdo zakrývá obhroublým chováním nedostatek sebevědomí, jiný zas luxusním zbožím nevzdělanost a přemýšlím, zda ty doby, kdy se s ušlechtilostí ducha pojila ušlechtilost zjevu a chování opravdu musely zmizet v propadlišti dějin.
