Masakr v „bezpečném útočišti“ OSN nebyl černobílou záležitostí píše Lewis MacKenzie
Kanadský generálmajor ve výslužbě Lewis MacKenzie byl prvým velitelem mírových sil OSN v Sarajevu.
Tento týden probíhá desáté výročí druhého největšího selhání OSN od jejího vzniku v r. 1945 – první je bezesporu genocida v Rwandě. S velkou fanfárou oslavy se zaměřily na masakr „až“ 8000 bosenských mužů a chlapců bosenskou armádou generála Ratko Mladiče v Srebrenici v červenci 1995.
Ve velké většině nedávných mediálních zpráv chybělo pozadí a zodpovědnost za katastrofu v Srebrenici. Přednost byla dávána jednoduchému vysvětlení: byla to černobílá záležitost, která byla jednoznačně zaviněna Srby.
Jako někdo, kdo hrál skromnou roli v událostech, které předcházely masakru, připomenu trochu pozadí, které této události poskytne potřebný kontext. V r. 1993, poté co jsem byl propuštěn z kanadské armády, byl jsem požádán, abych se zúčastnil několika schůzí výboru amerického kongresu, které se zabývaly Bosnou. Několik měsíců předtím, můj nástupce v Ochranné síle (Protection Force) OSN generál Philippe Morillon, přes rady svých šéfů v OSN – si násilně probil cestu (bullied his way) do Srebrenice v doprovodu malého oddílu kanadských vojáků, aby sdělil tamějším občanům, že se nyní nacházejí pod ochranou OSN. Funkcionáři OSN v New Yorku byli rozlíceni na gen. Morillona, ale dík tomu, že média byla na jeho straně, byli přinuceni zavést koncept „bezpečného útočiště“ pro šest enkláv Bosny, z nichž jedna byla Srebrenica.
Jeden americký senátor se podivoval tomuto konceptu a otázal se mě, kolik vojáků by bylo zapotřebí k obraně takového bezpečného útočiště. Odpověděl jsem: „Velmi přibližně tak 135 tisíc vojáků“. Tento počet musel být tak vysoký kvůli vzdálenosti dostřelu srbské artilerie. Nový velitel pozemních vojsk OSN v Bosně, belgický generál Francis Briquemont, tehdy souhlasil s mým odhadem, ale byl připraven pokusit se bránit enklávy s 65 tisícovou vojenskou posilou. Tehdejší hlavní sekretář OSN Boutros Boutros-Ghali předstoupil před Radu bezpečnosti a doporučil jako posilu 27 a půl tisíc vojáků. Rada bezpečnosti schválila posilu o síle 12 tisíc vojáků a, o šest měsíců později, měně než 2 tisíce vojáků posílilo oddíly UNPROFOR pro obranu tzv. bezpečných útočišť.
Poté Rada bezpečnosti změnila text své rezoluce o bezpečných útočištích z „OSN bude ochraňovat bezpečná útočiště“ na „svojí přítomností OSN odstraší (deter) útoky na bezpečná útočiště“. Jinými slovy, malý, symbolický a lehce vyzborojený kontigent OSN bude umístěn jako obětní beránek v Srebrenici k „zastrašení“ armády bosenských Srbů.
Bosenským muslimům netrvalo dlouho si uvědomit, že OSN nemůže v žádném případě dostát svému slibu „ochraňovat“ Srebrenicu. S trochou pomoci od externistů začali vyzbrojovat bezpečné útočiště pomocí několika tisíců bojovníků a dodávkou zbraní. Když bosenští muslimové byli lépe vyzbrojeni a připraveni, začali vyrážet do okolí Srebrenice, aby vypálovali srbské vesnice, zabijeli jejich obyvatele a poté se rychle stáhnuli do bezpečí poskytnutém bezpečnými útočištemi OSN. Tyto útoky dosáhly svého crescenda v r. 1994 a pokračovaly do počátečních měsíců r. 1995. V té době již kanadští pěšáci, kteří tam byli přiděleni na jeden rok, byli vystřídáni větší jednotkou holandských vojáků.
Bosenští Srbové sice měli zbraně nejtěžšího kalibru, ale bosenští muslimové se jim vyrovnali v pěšácké zdatnosti, která byla velmi žádoucí v náročném terénu kolem Srebrenice. Poté, co slezl sníh na jaře r. 1995, začalo být jasné veliteli bojovníků z řad bosenských muslimů Nasaru Oricovi, že armáda bosenských Srbů napadne Srebrenicu, aby tak zastavila útoky na srbské vesnice. Rozhodl se tedy s větším množství svých bojovníků nenápadně vyklidit město. Srebrenica byla ponechána bez obrany v rámci strategické úvahy, že srbský útok na neozbrojené město zajisté přiměje NATO a OSN k povolení oprávněných leteckých náletů NATO proti Srbům. A tak armáda bosenských Srbů vjela do Srebrenice bez nějakého vojenského odporu.
Co se stalo potom, lze diskutovat pouze uvažováním rozsahu. Muži a chlapci bosenských muslimů byli vyčleněni, zatímco starci, ženy a děti byli z enklávy vystěhováni ve směru Tuzly a bezpečí. Je to nechutné, ale musí být řečeno, že při páchání genocidy není radno nechat uniknout ženy, neb jsou to ony, díky kterým přežívá právě ta skupina, která má být zlikvidována. Mnoho mužů a chlapců bylo popraveno a pohřbeno v hromadných hrobech.
Svědectví, která byla uvedena před soudem válečných zločinů v Haagu, uvádí v hlubokou pochybnost počet „až“ 8 tisíc zavražděných bosenských muslimů. Toto číslo zahrnuje „až“ pět tisíc osob, které byly prohlášeny za nezvěstné. Víc než dva tisíce mrtvých těl bylo nalezeno v Srebrenici a okolí, a tato těla zahrnují oběti tříletých intenzivních bojů na tomto území. Výpočty prostě nedokládají uváděný počet 8 tisíců zabitých.
Nasar Oric, vojenský velitel bosenských muslimů v Srebrenici, je v současnosti souzen v Haagu za válečné zločiny spáchané během „obrany“ města. Z dosavadního svědectví vyplývá, že Oric je zodpověden za zabíjení mnoha srbských civilních osob přibližně ve stejném rozsahu jako je srbská armáda zodpovědna za masakr bosenských muslimů v Srebrenici.
Dvě zla se nikdy vzájemně nevyruší, ale tyto dějinné události, které nás všechny zahanbují naší lhostejností, by neměly být uvažovány v izolaci bez kontextu, který je vytvářel.
_____________________
Pozn. Anglický text článku je přístupný pouze abonentům novin. Pokud se vyskytne nějaká nejasnost v textu, rád uvedu původní anglické znění.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
