Na ty přednášky nikdy nezapomenu, jen málokdy se poštěstí zažít pád právě probírané teorie krátce po přednášce. Světlá budoucnost jaderné energetiky v táboře zvaném socialistický, jakož i v provincii zvané Československo, byla samozřejmostí. Fiasko A jedničky bylo zapomenuto a zpracováno v mravoučný příběh, kterak šlendrián český, mozek téhož původu porazil a náš bratr starší vše obětavě zachránil. K dokončení Dukovan mnoho nechybělo, ve výhledu byl Temelín a varovný rakouský příklad byl jen nekompetentním rozhodnutím žen v domácnosti, dezorientovaných zahnívajícím kapitalismem. Alespoň trochu koncepčně uvažující rudí bossové se těšili, že tak vyřeší katastrofální ekologickou situaci v republice, projevující i na první pohled nově vyholenými horskými hřebeny. Dokonce kalkulovali, že dojde ke snížení radiační zátěže obyvatelstva, protože příspěvek z tehdy katastrofálně vysokého popílkového spadu byl údajně podstatně větší. Zdálo se, že se blíží éra nové generace reaktorů a na dohled je zvládnutí termojaderné fúze.
Ale v půli letního semestru přišel Černobyl a zapečetěná laboratoř jaderné fyziky, pak glasnost, pěrestrojka a samet. Vyspělý svět, ale i české země snili, po porážce bolševismu, svůj tržně čistý sen momentálně uspokojeného konzumenta a dál spokojeně čerpali z prehistorické energetické spižírny.
Z růžových snů o využití mc2 nezbyl kámen na kameni a světem dále vládlo pálení starých organických zbytků. Přitom se najednou objevilo tolik „alternativních“, „bezpečných“ a „ekologických“ možností, až oči přecházely. „Alternativy“, dodnes bohatě dotované z peněz daňových poplatníků, mají ukonejší naše ekologicky citlivá srdce. Z problematiky se již dávno stal důležitý politický problém, na němž nejeden politik vybudoval svou kariéru, ale ke skutečnému řešení se nikdo nepřiblížil ani o krok. Předvojem takového ekologického, nic neřešícího populismu se stala Evropská unie. Napsat, kolik procent zdrojů má být alternativních se velmi lehce řekne, ale hůř udělá a občas se člověk té ekologické hysterii i zasměje. Vrcholem ekologického populismu je pak doposud platný plán Německa, odstavit všechny své jaderné elektrárny, vyrábějící asi 30% jeho spotřeby elektřiny, do roku 2020. Čím budou potom Němci svítit, když nebude foukat vítr a obloha bude zatažená, nevědí patrně ani představitelé strany Zelených.
Už delší čas pozoruji změnu. I nejzatvrzelejší mozky pomalu začínají připouštět, že globální oteplování je realita, a že člověk k němu výrazně přispívá (1, 2). Ropné studny frčí na plný výkon a nestačí, zvláště, když žíznivé „demokracie“ narazili v Iráku na jisté potíže, mediálně známé jako „vítězství“. Svět si zvyká na představu, že barel již za 25 USD asi nikdy nebude a Kjótskému protokolu (případně dalším obdobným dokumentům, které musí následovat) se nebudou moci dlouhodobě vyhýbat ani ty nejsilnější státy. Na dohled je doba, kdy nebude stačit exhibicionistický ekofanatismus ani zavírání očí před změnami klimatu a konečností zásob fosilních paliv. Místo volebního guláše bude nutné přejít k věcnému řešení problému.
Jako první jsem zaregistroval zprávu o plánech jaderné energetiky v Číně. Rudí diktátoři pochopili, že ukojení rostoucích energetických nároků další miliardy obyvatel planety pomocí fosilních paliv je neproveditelné, ale právě oni si mohli dovolit takové rozhodnutí jako první, aniž by se báli ztrát politických bodů. V krátké době následoval Bush, také s požadavkem na rozvoj jaderné energetiky. Pomalu se objevují články, všímajících si slábnoucího občanského odporu k jádru či pozitivní názory odborníků . Obojí je projevem měnícího se klimatu ve společnosti, které, jak se domnívám, je tvořeno médii. Jaderné elektrárny nejsou ekologičtější než byly před pěti či deseti lety a přesto se názory prostých občanů mění bez toho, aniž by se o této problematice dozvěděli cokoli nového. Zdá se, že názor globálních politických elit se výrazně změnil a ty se ho nyní snaží prosadit u veřejnosti.
Nedávno přišla naprosto zásadní zpráva, o významném kroku na cestě k využití energie termonukleární fúze. Ač paradoxně téměř všechna doposud využívaná energie má svůj původ v jaderné syntéze, napodobení tohoto procesu na Zemi i pro běžného člověka dost těžko představitelný problém. Obrysy možného řešení, dokonce v principech shodného s výše jmenovaným pokusným reaktorem, byly součástí kurzů jaderné fyziky již za mého mládí a tehdy se nám zdály být na dosah. Podrobnosti o zařízení, ve kterém bude možno tento úžasný proces realizovat (již desítky let známé pod názvem tokamak), je možné získat na stránkách projektu.
Zdá se, že ledy se hnuly a politické blokování pokroku bylo překonáno tlakem nouze. Otázka zda ano, je zodpovězena, zbývá odpovědět na otázku kdy. Věřme, že nám nebude těch 20 let přešlapování chybět a souboj s časem neprohrajeme, zvláště když i zapálení nadšenci odhadují potřebnou dobu vývoje komerční realizace na 50 let, čehož se většina z nás už nedožije. Přesto nechci v záplavě protiteroristických poplachů, zpráv o katastrofách a vojenských dobrodružstvích bláznivě sobeckých velmocí propást možná největší technický zlom počátku 21. století. Propást projekt, který má ambice radikálně změnit tvář a směřování celé naší civilizace.
