Rád bych vysvětlil, proč následující článek překládám. Mezi autory, kteří příspívali na Sprchu, se objevil dotaz, zda je na Sprše možno kritizovat vládu Izraele, aniž by byl kritik obviněn z antisemitismu. Jelikož, pokud vím, nikdo na tento dotaz neodpověděl, odpovídám já. Kritika minulé a současné politiky Izraele nepřichází pouze od nežidů, ale i od Židů samotných. Při četbě velmi obsáhlé, detailně dokumentované a snad i záměrně jednostranné knihy Noama Chomského: “Osudový trojúhelník” (The Fateful Triangle) jsem byl překvapen, že nejvíce informací pro jeho argumenty přišlo od izraelských žurnalistů, nezřídka z článků deníku Ha’aretz, kde se objevil i níže přeložený článek, který asi zaujal svou otevřeností nazývat věci pravým jménem, neb je u něho (dnes) 449 komentářů. Židovské autory těžko obvinit z antisemitismu, tak se pro kritiku jejich názorů používá ad hominem termín “sám sebe nenávidějící Žid”, v angličtině “self-hating Jew”.
Doufám, že na Sprše kritika (či chvála) Izraele podobně informovaným způsobem jako je článek Amiry Hass je nejen možná, ale i žádoucí. Rovněžtak žádoucí je nesouhlas s takovými názory. Knihy Noama Chomského kritizující politiku Izraele či USA jsou v hojné míře k dostání v každém větším severoamerickém knihkupectví. Chomsky je též vítaným hostem na akademické půdě, kde je mu nasloucháno často kriticky, ale vždy s respektem.
Na svahu židovské demokracie
Amira Hass
Ha'aretz, 21. července 2005
Premier Ariel Šaron nerozděluje Jeruzalém. Ani ministr Haim Ramon (bývalý ministr vnitra Izraele, v současnosti ministr bez portfeje, pozn. překl.). Pouze našli rychlejší a účinnější způsob než dosud, jak se zbavit desítky tisíců palestinských obyvatel Jeruzaléma – poté, co proces uloupení jejich půdy ve prospěch židovských obyvatel byl vyčerpán.
Počátkem tohoto týdne vláda se rozhodla urychlit stavbu separačního plotu na území Jeruzaléma, který též obklopí a uvězní obyvatele tří sídlišť Východního Jeruzalému: uprchlický tábor Shoafat a sídliště Salaam a Dar Khamis v Anatě. Víc než rok a půl, v první polovině doby od započatého projektu, stát nepospíchal se stavbou a též otálel s odpověďmi na petice, které předkládal advokát Danny Seideman jménem obyvatel sídlišť. Nyní, když veškerá pozornost je upřena na incidenty, které obklopují uvolnění (disengagement, proces oddělování Židů a Palestinců, pozn. překl.), stát se rozhodl postavit betonové zdi a hlídkové věže, pomocí kterých obyvatelstvo je odříznuto od jejich města a jejich celkového způsobu života.
Ministr obrany přislíbil, že projekt (route) je určován toliko bezpečnostními ohledy a že vezme v úvahu hlavní zájmy obyvatel. Ale Haim Ramon minulý týden prohlásil v izraelském radiu, aniž by si dával ubrousek před ústa: „[Rozhodnutí] vlády zajistit bezpečnost Jeruzaléma posiluje bezpečnost Jeruzaléma a též ho činí víc židovským. Vláda vnáší do města bezpečnost a učiní Jeruzalém hlavním městem židovského a demokratického státu Izrael“. Jinými slovy: Projekt je určován demografickým uvažováním – co nejvíce půdy v rukách Izraele, co nejméně Arabů.
Obyvatelé těchto čtvrtí nejsou první či jediní Palestinci, které Izrael uvěznil za ploty, hraničními přechody a pomocí byrokratických sítí propustek, což vše má zachovat územní zisky Šestidenní války v r. 1967. Je to běžné řešení, které se používá pro Západní Břeh a Pásmo Gazy. Zde však mluvíme o lidech, kteří mají izraelské občanské průkazy. Předchůdci takových uvězněných byli obyvatelé vesnic Kafr Akab a Samir Amis na jih Ramallah, které byly připojeny k Jeruzalému v r. 1967.
Vláda přislíbila, že rychle učiní něco, co neudělala 37 let ve Východním Jeruzalému: Během několika měsíců vybuduje zlepšený systém služeb, takže nebude nutno pro obyvatele chodit do středu města. Tento slib ukazuje, co si vládní ministři myslí o soudcích Vrchního soudu (High Court), kteří mají diskutovat petici proti současnému projektu: Nyní si ve vládě myslí, rok poté, co přestal viset meč Mezinárodního soudu spravedlnosti v Haagu nad jejich hlavami, že mohou uspět s jakýmkoliv vysvětlením či slibem u Vrchního soudu.
Vláda nyní věří, že soudci Vrchního soudu jsou neddělitelnou částí jejich židovsko-demokratické společnosti. A tato společnost nebyla nikdy vyvedena z míry režimem strukturální diskriminace, který vytvořil chudobné, přelidněné a zanedbané čtvrti Východního Jeruzaléma.
Židovsko-demokratická společnost nebyla příliš pobouřena, když vlády Izraele a Jeruzalémská radnice vyvlastnily velké neobydlené palestinské oblasti za účelem vybudování prostorných čtvrtí pouze pro Židy. Ve stejné době nová administrativní opatření zabránila Palestincům stavět na území se soudní pravomocí Jeruzaléma, jejich města. Tak byli přinuceni buď stavět bez povolení nebo bydlet mimo hranice města. Tato strukturální diskriminace byla nevyhlášeným, ale průhledným způsobem, jak vyhnat co největší množství Palestinců ze „sjednoceného“ města.
V letech 1995-1996 Ministerstvo vnitra začalo politiku „tichého odsunu“ („quiet transfer“): masové rušení rezidence pro obyvatele Jeruzalému, kteří buď dlouhodobě pobývali v cizině či kteří byli přinuceni bydlet mimo městské hranice. V té době byl ministrem vnitra Haim Ramon.
V té době vláda Izraele začal otevřeně porušovat slib daný Palestincům, když oni - a jejich půda – byli připojeni k hlavnímu městu Izraele. Bylo tehdy slibováno, že coby obyvatelé Jeruzaléma, kteří si nezvolili bydlet uvnitř hranice Izraele, ale které se Izrael rozhodl připojit, budou mít práva obyvatel a jejich status obyvatel Jeruzaléma bude respektován. Politika tichého odsunu byla částečným fiaskem v důsledku vzájemného potýkání Izraelců, Palestinců a mezinárodní komunity a zejména dík tomu, že mnozí Palestinci se rozhodli žít ve strašně stísněných podmínkách uvnitř městských hranic Jeruzaléma.
Tak si postavili své domy na okrajích uprchlického tábora Shoafat a v sídlišti Salaam (což znamená „mír“) čtvrti Anata. Bez stavebních plánů, bez infrastruktury, bez povolení, bez služeb, mezi hromadami odpadků a v krátké vzdálenosti od zelených zahrad a širokých ulic židovské čtvrti Pisgat Ze'ev, která je postavena na půdě ukradené z Anaty, Shoafatu a Hizmehu.
Nyní přichází další fáze – pod pláštíkem bezpečnostních opatření – pochodu na kluzkém svahu národnostní diskriminace, která „poopravuje“ to, čeho „tichý odsun“ nedosáhl. I když vláda postaví nádherné školy a kliniky v Anatě do dvou měsíců, zdi vytvoří ohromné vězení ve velmi blízké vzdálenosti od slávy židovské kultury – Hebrejské univerzity.
I když velmi rafinovaný a uživatelsky přívětivý (user-friendly) přechod bude postaven coby součást zdi, zkušenost učí, že tisíce lidí bude odříznuto od svých rodin a přátel na druhé straně zdi, od příležitostí vydělat si na živobytí a studium, od kulturních a náboženských institucí, od dětských jeslí a škol. Aniž by byli vystěhováni ze svých domovů, budou vyhnáni z jejich města. A to vše v zájmu židovsko-demokratického hlavního města.
