O opravdu jiném
Diskutujeme zde na Sprše o mnohých tématech. Zdá se mi ale, že nakonec vždy vklouzneme do jedné a téže diskuse: diskuse o jiném. Která je nakonec stejně jenom variantou diskuse o našem, ne-jiném.
Kniha Oldřicha Krále, českého sinologa, profesora čínské a srovnávací literatury Čínská filosofie: Pohled z dějin (Maxima, 2005) by proto neměla ujít naší pozornosti. Uvádí totiž do myšlení které je opravdu jiné, hodně jiné.
Jsou totiž, myslím, dva stupně jiného:
- jiné, které sami dokážeme vymyslet a
- jiné, které je tak jiné že to snad ani není možné :)
Podobně jako nečekaný projev nevědomí může racionální člověk vnímat jako otevření brány do míst, která přece neexistují, tak čínské klasické myšlení se může západnímu vzdělanci zdát myšlením nemožným, ne-myšlením.
Filosof Miroslav Petříček v recenzi píše : "...čínská filosofie pro ni [moderní dobu] stále představuje obtížnou výzvu, kterou je existence takového myšlení, jež je zjevně jiné než západní racionalita. Znamená to snad, že existuje i nějaký jiný rozum? Na tuto otázku nelze odpovědět jinak než tím, že se s tímto myšlenkovým světem pokusíme vést rozhovor, abychom zjistili, v čem je jiný, pokud je jiný. Snad si přitom uvědomíme, že za exotické nejčastěji pokládáme to, co odporuje našim předsudkům."
Králova kniha, o které píši, je nejen hutným úvodem do čínského klasického myšlení a jeho dějin. Obsahuje totiž také úvodní kapitoly Úvodem o porozumění a O předpokladech, kterým se zde budu zejména věnovat. Popisují dějiny západního střetávání se s a (ne)porozumění čínskému klasickému myšlení a předpoklady z nichž toto myšlení vychází.
Následující text je povětšinou stručnou parafrází a heslovitým výpiskem hlavních myšlenek těchto úvodních kapitol Královy knihy - jsem si vědom, že se přitom jistě dopustím nejednoho zkreslení - chci zde hlavně obecenstvo upozornit na dílo které stojí za přečtení a promyšlení, ne je převyprávět.
Úvodem o porozumění
V prvé kapitole Úvodem o porozumění autor prochází dějinami evropského seznamování s čínským myšlením, které jsou, jak jinak, dějinami (vzájemného) zásadního neporozumění. Toto neporozumění ale není něčím, co by postupem doby ubývalo, nebo snad úplně mizelo.
Na konci 16. století, v počátcích vzájemných intelektuálních styků, jeden z velkých jezuitských misionářů působících na čínském císařském dvoře, Mateo Ricci, uvažoval o tom, že "...mají-li křesťanští misionáři Číňanům vysvětlit a předat křesťanství, musí jim nejprve vysvětlit jak se vůbec myslí, musí je prostě naučit myslet... jak se liší substance a jednotlivina... musí je naučit logice... ".
Podobně uvažoval i jeho současník, čínský filosof Li Zhi, který velmi ocenil Ricciho znalosti klasické čínské vzdělanosti, ale naprosto nechápal jeho misi, protože sama myšlenka že by někdo zvenčí mohl Číně nabídnout cosi, co již není součástí universálního učení konfucianismu, mu přišla naprosto absurdní.
Je myslím pro Královu knihu příznačné a ne náhodné, že tyto dvě anekdoty tvoří jakousi její závorku, jedna uvádí úvodní kapitolu a druhá uzavírá doslov.
Na evropské odmítavé nepochopení pak navázala stejně nechápající barokní sinofilie, ztělesněná například v Leibnizově obdivu ke Knize proměn, jejíž hexagramový kód považoval za binární systém analogický svému vlastnímu systému.
Podobně jako za časů jezuitské misie, i v moderní době bývá zpochybňováno, zda je "čínské klasické myšlení" opravdu systematickou reflexí, tedy protějškem či partnerem evropské filosofie. A pokud je mu přiznáno toto postavení, bývá buď trivializováno, svazováno do kazajky pojmů a systematiky západní filosofie a nebo zkreslováno vžitými představami/před-sudky a nedbalým čtením špatných překladů.
Příkladem ze současnosti je Královi např. nedávno vyšlá kniha Heidegger a zen a její zmatení taoismu, zenu (ne že by tam nebyly souvislosti) a desinterpretace a neadekvátní domýšlení klasického taoistického textu Tao-te-ťing.
Odmítavý i obdivný přístup k jednotlivým aspektům a projevům klasického čínského myšlení mají podle Krále stejného jmenovatele, totiž nepochopení kontextu; resp. nepochopení rozsahu toto kontextu.
Od filologie k filosofii
Západní vědecké myšlení, jehož mezníkem je založení první katedry sinologie 11. prosince 1814 v Paříži, se nejprve soustředilo na hledání adekvátního překladu kanonických děl a zkoumání literátské čínštiny jako jazyka. Toto zkoumání postupně vedlo k položení již filosofické otázky: co je to za myšlení, písmo, civilizaci, kulturu? Je to vůbec myšlení, civilizace, kultura?
Filosofická reflexe, souběžná s filologickými zkoumáními, byla zpočátku pouze okrajová a vycházela stále z problému překladu. Uvědomíme-li si, že jakékoliv vyjadřování je metaforiské samou svojí podstatou, otázka náhle stojí takto: lze vůbec adekvátně přeložit text zaznamenaný v jiném metaforickém systému? Jiném již v tak základních ohledech jako je role jednotlivého člověka ve společnosti (právo i etika) a vzájemné vztahy lidstva a .... toho ostatního - Kosmu, řekli bychom po našem.
Nejen prvé překlady vycházely z představy univerzálnosti našich metafor a proto používaly pro jednotlivé pojmy čínských klasických textů pojmy jako Nebe, Bůh, Pravda... a nacházely např. pojem Trojice i v Tao-te-ťingu. Když se ukázala neadekvátnost takových překladů bylo reakcí popření samotné možnosti že je v tom podivném jazyce a myšlení vůbec nějaký systém pojmů ekvivalentní co do modu západnímu vědeckému či filosofickému systému.
Čínský jazyk a písmo: ty jsou za lidský jazyk a "písmo" uznávány již všeobecně, ale jejich objevení a opravdové chápání (ne jejich zařazování do škatulek tehdejší představy o tom, co to je gramatika a písmo) bylo pro Západ nelehkým problémem ke strávení. A co teprve si uvědomit jak se možná hluboce liší, a co znamená proces "psaní" v evropském a čínském kontextu 1 ? Přitom obojí, myšlení a jazyk, kterým je artikulováno, spolu nepochybně úzce souvisí.
Podobně přijetí čínské klasické myšlení za "filosofii" (za mod myšlení ekvivalentní západní filosofii) ve skutečnosti znamená zásadní přehodnocení universality zakládajícího mýtu západní filosofie: Platónova mýtu o jeskyni2.
Oldřich Král ve shrnující zkratce charakterizuje rozdíl mezi evropským a čínským myšlením jako rozdíl mezi myšlením s dominantně kauzálními/analytickými/teoretickými mody na straně evropské a dominantně analogickými/korelativními/empirickými mody na straně čínské. Obojí podle něj představuje stejně legitimní řady strategií lidského ducha, kterými se člověk vyrovnává se světem jej obklopujícím a se sebou samým jakožto v něm existujícím.
Oldřich Král se pak ptá, co je tím klíčem, chceme-li klasickému čínskému myšlení naslouchat, chceme-li poznat co to je filosofie v Číně? Klíči jsou řeč, způsob vedení řeči, rozpravy, je jím i písmo.
O přepokladech
V druhé kapitole, O přepokladech, se autor zaměřuje na okolnosti v jakých čínské filosofické myšlení vznikalo a rozvíjelo se.
Jsou jimi např. chápání Číny sama sebe jako dostředivé kontinentální mocnosti, jako "toho, co je uvnitř čtyř moří" - dostředivě v protikladu k středomořskému pojetí moře jako spojnice mezi městy a civilizacemi.
Je jím autochtonní původ čínské civilizace.
Je jím její zemědělský základ, založený na masivním zavlažování.
Je jím chápání postavení člověka v přírodě jak její nedílné součásti (nikoli ale v evropském romantickém smyslu lásky k přírodě, ale spíše v sedláckém zakotvení vzájemného ovlivňování). Podobně je Číňan zakotven v celém světě, jež je po vertikální ose tvořen trojicí nebe-země-člověk. Řád a jeho proměny, obojí tak důležité pro usedlého zemědělce, nejsou cosi vnějšího člověku, on je jejich součástí: podílí se a jejich obnovování a proměnách. Neexistuje nějaký ideální vnější svět ideí.
Kolektivní, sociální, charakter čínského myšlení (opět související s charakterem čínského zemědělství), důraz na vztahy mezi lidmi, na společnost spíše než na individuum. Zde je příznačné, že ani klasické čínské právo neznalo (a ani nyní na ně neklade důraz) subjektivní práva (viz. nadávno vyšlá kniha Dějiny čínského práva).
Zatímco západní filosofie hledá Pravdu emancipovanou od evidentní skutečnosti, čínské myšlení hledá cestu evidentním světem.
Samozřejmě je významným formujícím/formovaným prvkem jazyk a písmo, integrační role písma v prostoru i čase. Jazyk/písmo "literatury" se postupně odpojili od hovorové řeči. Čínské myšlení tedy je více psané (to znamená, díky charakteru čínského písma i jazyka, něco jiného než západní zapisované). Významným literárním i myslitelským útvarem je v klasické Číně komentář k literárnímu dílu.
Pokud jde o pojem Pravdy v čínském klasickém myšlení, zde se přiznám že jsem příslušné partie knihy zatím nepochopil natolik, abych je zde mohl nějak přetlumočit... zjevné ale je, že tam je nějaký dost podstatný rozdíl mezi aristotelovským a čínským pojetím :)
V Číně také již před začátkem historie v podstatě vymizela, či se ani nevyvinula, sofistikovaná religiozita a mytologie pohanského (řecko-římského) i žido-křesťaského (a tedy i islámského) typu s transcendentním bohem nebo podobnou autoritou.
Další kapitoly pak už zevrubně popisují a komentují vývoj čínského filosofického myšlení, od známých zakládajích Mistrů a děl: Knihy proměn (Yijing), Konfuciových Hovorů (Lunyu) a Daodejing Starého Mistra (Laozi) přes jejich následovníky, příchod buddhismu do Číny až po konec poslední císařské dynastie počátkem minulého století.
Poznámky a závěr
Co napsat závěrem? Myslím, že to je kniha která mluví o zkušenosti cizího myšlení zažité celoživotním studiem. A proto by jí měli věnovat pozornost nejen ti kdo se zajímají o čínské myšlení, ale i ti, kdo se obecně zajímají o myšlení.
Knihu vřele doporučuji. Musím upozornit, že se nečte lehce. Palčivě jí chybí rejstřík. Troufám si tvrdit, že by jí pomohla trocha redakce, směrem k lepší srozumitelnosti, ale je to možná moje neodstatečná sběhlost ve filosofii a literárních vědách, která mi k tomu vede.
Další recenze vyšly na Psu (totéž i v Respektu), Lidových novinách, v MF Dnes...
PS: Mimochodem, co si autor myslí o střetu kultur? "....jenom mediálně prodejný thriller obcházející nutnost otevřené mysli..."
_______________
Poznámky:
Pozn. 1: Vzpomínám si na historku kterou mi povídal kamarád ze studií. Jel jednou vlakem s nějakými studentkami z Honkongu a dostali se v řeči i k čínskému písmu. Dozvěděl se od nich, že v Honkongu se píše čísnkými znaky, ale občas když je to jen neformální poznámka, tak jsou některé moc složité znaky nahrazeny "evropskými znaky". Když se ptal co to přesně znamená, jestli jako foneticky přepíší čínské slovo latinkou? Prý chvíli trvalo než pochopily co myslí a že prý ne. Prostě místo znaku pro "pes" napíší latinkou "dog", ale když to čtou, neřeknou "dog", ale čínsky "pes".
zpět
Pozn. 2: Autor podává zajímavé vysvětlení původu západního přesvědčení o vlastní universalitě: po velmi dlouhou dobu totiž, při vší pestrosti vyspělých kultur Evropy a tehdy Západu známých oblastí Asie a Afriky, se totiž Evropané střetávali pouze s kulturami s víceméně indo-evropskými kořeny. Navíc v této oblasti vždy probíhala kulturní výměna která vedla k určité homogenizaci "vzdělaneckého" myšlení. To vedlo k mylnému dojmu že společný základ který byl k vidění "všude", byť v různě exotických kulisách, je universální a že také existuje universální jazyk vypovídající o světě - např. filosofie.
zpět
