První světová válka mne vždy přitahovala a fascinovala. Proto, když jsem v obchodě ve Virginii našel ve stojanu SMLE z roku 1916, tento work horse britské armády , dlouho jsem neváhal a ručnici si koupil. Také mne napadlo, že má pravděpodobně na kontě pár lidských životů a že docela dobře mohla v první válce střílet na některého mého předka. Jo, pane Vaněk, to jsou ty paradoxy.
Historie munice .303 British není bez zajímavosti a tak jsem pro potěchu P.T.sprchařů přeložil starší článek pana Charlie Haley.
Zaveden v roce 1888, náboj ráže .303 British se objevil uprostřed velkých změn ve vývoji lehkých zbraní. Svět se najednou zbláznil, sotva jste si zvykli na jednoranné zadovky v ráži .45 palce černého prachu (.450 Martini - Henry) a už se objeví opakovačky v ráži .30 s plášťovými střelami a bezdýmným prachem.
Kromě toho se rychlost střely začínala blížit a překračovat dva tisíce stop za vteřinu. V dobách černého střelného prachu to bylo téměř neuvěřitelné a otevřelo to dosud netušené možnosti v dostřelu a v křivce trajektorie střely. Co už tak vojáčkovi zbejvalo? Jako jedna z vojenských sil které hýbaly světem se britská armáda musela přizpůsobit a ráže .303 byl výsledek.
Velká Británie zavedla opakovací systém vyvinutý James Paris Leem spolu s hlavní s drážkováním podle Williama Metforda - odtud puška Lee - Metford. Na novém náboji byly dvě zajímavosti. Za prvé byla nábojnice falcovaná (falcem se rozumí vystupující osazení na spodku, za který zabírá při opakování vyhazovač) Samozřejmě falcované byly všechny předchozí náboje na černý střelný prach, ale 8mm nábojnice od Mauserů, vyvinutá také v roce 1888 už byla drážkovaná což se pro opakovačky hodilo mnohem líp. A za druhé byla nábojnice původně plněna černým střelným prachem. Všechny důležitější ozbrojené síly už začaly přecházet na bezdýmný prach, vynalezený francouzem Vielle. Francie - tradičně hlavní soupeř Velké Britanie - zavedla bezdýmný prach již v roce 1886. Každopádně Británie sice přijala za svou malou ráži, ale na bezdýmný prach přešla až počátkem posledního desetiletí devatenáctého století. Zdá se, že vývoj bezdýmného prachu byl v Anglii problematický a tak místo něj nacpali do nábojnice 70 grains černého prachu za 215 grains kulku s oblou špičkou. Jak to dokázali je u boha, protože je skoro fyzicky nemožné tam ten prach dostat, ale každopádně docílili úsťové rychlosti 1850 stop za sekundu, což v té době nebyl špatný výkon.
Výmětná slož ale byla časem stejně zaměněna za bezdýmný Cordite v roce 1891 nebo 1892 zavedením náboje Mark 1C (C znamená Cordite) a pár drobných změn pak vedlo k náboji Mark IIC. Kulka o váze 215 grains měla úsťovou rychlost 1970 stop za sekundu a zdálo se, že jsou všichni spokojeni.
Well, skoro všichni. Nespokojenci se našli hlavně mezi těmi, kdo museli nový náboj používat na bojišti. Přesnost, to ano. Plochá dráha letu také. Rychlost střelby na opakovačku skvělá. A rychlé opakování střelby bylo třeba, protože střelou zasažení to jaksi odmítali brát na vědomí a bylo třeba zásah několikrát opakovat než se přestali snažit vám přerovnat vnitřnosti za použití různých nepříjemně ostrých domorodých zbraní. Poslední desetiletí devatenáctého století zastihlo britskou armádu v celé řadě vojenských operací v oblasti Indie a Aghanistánu a neefektivnost nového střeliva byla skutečně na pováženou. Předchozí pušky Martini-Henry s měkkými olověnými kulkami o váze 480 grains se na bojišti osvědčily mnohokrát, ale nové zbraně vzbuzovaly při nejmenším rozpaky. A pro malý britský oddíl obklopený přesilou jedna ku deseti fanatickými útočníky kteří nežádali a nedávali žádnou milost to byla otázka života a smrti. Balistikou poranění se v té době nikdo pořádně nezabýval a ani úsťová rychlost 1970 stop za sekundu nebyla dostatečná aby projektil tak malé ráže, relativně těžký s oblou špičkou měl požadovaný efekt. Průbojnost byla skvělá - až po a včetně sloní lebky - ale na lidské cíle byla až moc dobrá a přenášela do těla jen velmi málo energie. Úsťové rychlosti pod 2000 stop za sekundu jsou příliš pomalé pro hydrostatický šok a britský voják to zjišťoval tím nejhorším způsobem - na bojišti.
Nejdůležitější bojiště tohoto období bylo v Indii a tak byl problém řešen v místě jehož jméno pak bylo zneužito a citováno jako málokteré jiné v historii palných zbraní. Šlo o indickou zbrojnici v Dum-Dum. Tady byl celoplášťový projektil změněn obnažením olověného jádra na špičce střely. Střela s měkkou špičkou pak při zásahu expandovala tak jako to bylo obvyklé u předešlých kulek z pušky Martini-Henry - a její efektivnost se velice zvýšila. Každému lovci, který kdy zažil rozdílný účinek celoplášťových a poloplášťových střel na lovné zvěři je ten rozdíl jasný. .303 a .450 Martini- Henry jsou téměř identické pokud jde o úsťovou energii, ale .303 v úpravě arsenálu Dum-Dum byla teď schopna lépe předat energii cíli. Nechvalně proslulá kulka Dum-Dum byla na světě a v boji se ukázalo, že je daleko efektivnější než neupravená Mark 2. Vojáci na odlehlých bojištích si často střely upravovali sami do podoby “Dum-Dum" jednoduchým opilováním hrotu. V tomto období byla indická část britské armády výrazně samostatná ve výzbroji a vybavení a tak zatímco se kulky s měkkou špičkou používaly všude v Indii, zbytek britské armády je do výzbroje nikdy nezavedl ale vyřešil problém střelou s dutou špičkou Mark 3, později vylepšené a vyráběné ve velkých množstvích v roce 1897 jako Mark 4 a poté velmi podobný Mark 5 v roce 1899. (Je nutno zdůraznit, že označení Mark 2, Mark 3 se zde týká výlučně vývoje munice a nikoliv britských vojenských pušek)
Někdy v této době se ale Británie začíná dostávat do politických problémů kvůli expandujícím kulkám. Zatímco v odlehlých koutech světa, se jejich použití pokládalo za OK, a to i proto, že v těch krajích by nepřítel nerozeznal válečné konvence ani kdyby se mu omotaly kolem nohou a kously ho. Použít tuto munici v "civilizované" válce se začalo považovat za nevhodné.
Z hlediska toho, co Tomíky a vůbec všechny vojáky světa čekalo v několika letech v první světové válce je otázkou co to vlastně civilizovaná válka je - dle mého názoru jde o protimluv. Ale hodně státníků - ovšemže ne britských - na těchto "nehumánních střelách" nasekalo politický kapitál a skončilo to podpisem dohody v Haagu v roce 1899 (nikoliv v Ženevě, tato dohoda se týkala jiných záležitostí, ale záměna je celkem běžný omyl). Dohoda z Haagu krom jiného zavazovala národy aby v případě války nepoužívaly projektily, které "expandují nebo se lehce zploští v lidském těle...." a tato část dohody se týkala především měkkých střel a střel s dutou špičkou.
Británie by se byla mohla v této věci více angažovat, ale vzhledem k vlekoucí se búrské válce si to rozmyslela. Búrové rozhodně nevedli válku barbarsky nebo nelidsky a použít proti nim expandující střely se nedalo zdůvodnit žádným způsobem. Co s tím? Británie stáhla veškeré střelivo s dutou špičkou z Jižní Afriky a vrátila se ke kreslícím prknům. Cílem bylo střelu předělat aby vyhovovala Haagské smlouvě pro použití v Evropě pokud bude někdy nutno jí tam použít, ale na druhou stranu aby zasažený nepřítel i na méně civilizovaných bojištích o tom věděl, že je zasažen.
Krátkodobý flirt s modelem Mark 6 trval v roce 1904 jen pár měsíců - Mark 6 měl tenčí opláštění ale to problém v žádném případě nevyřešilo. V roce 1905 ale udivili Němci celý vojenský svět zavedením revoluční střely pro armádní pušku 8mm Mauser. Lehká střela s ostrou špičkou vážila jen 154 grains s úsťovou rychlostí téměř 2900 stop za sekundu. Vysoká rychlost a skvělé balistické vlastnosti vedly k většímu dostřelu a ještě plošší dráze letu. Tato německá “Spitzgeshoss” přežívá v dnešních střelách "spitzer". Británii rozhodně výhody “Spitzgeshoss” neušly.
Vysoká rychlost dávala nejen plochou dráhu letu ale střela měla daleko důraznější účinek na zasaženou osobu. Lehké a špičaté kulky byly méně stabilní a měly snahu se v ráně deformovat ale předaná hybnost poškozovala tkáň do určité vzdálenosti od vstřelu a tam kde kulka tělo opoustila se objevovaly veliké, ošklivé rány. I když v té době nebyla příčina přesně známa, toto byl důsledek hydrošoku. Vlastností vody je nestlačitelnost a nárazová vlna se ve vodě velmi rychle šíří (jak můžeme pozorovat na rybníce, když do něj hodíme šutr, půlcihlovku, psa nebo cokoliv jiného) A lidské tělo je z největší části voda a tak se i v něm nárazová vlna velmi rychle šíří. Toto je přesně princip, který má ve zvířecím těle za následek zhmožděné maso podél vstřelu. Druhý důsledek, kterého si britská armáda rozhodně neopomněla všimnout byl, že ten kdo dostal takovouto střelou zásah o tom zcela jistě věděl a výrazně mu to ubralo na útočném elánu.
Vyvstaly dva problémy. .303 nábojnice nebyla tak velká jako 8mm Mauser a také závěr pušky Lee Metford nebyl tak masivní jako Mauser a nesnesl by tak vysoké tlaky. Kromě toho Britové nechtěli lehčí střelu než 175 grains a Lee jí bezpečně vystřelila s úsťovou rychlostí pouhých 2440 stop za sekundu - což sice pořád ještě stačilo na hydrošok, ale tento nebyl tak výrazný jak v případě Mauser. Britská armáda, pod vlivem problémů s Mark 2, cítila že by to chtělo trošku víc. Trošku víc spatřilo světlo světa v podobě Mark 7 spitzer zavedené v roce 1910.
Zvenčí vypadal Mark 7 jako normální celoplášťová střela vážící 174 grains. Ovšem první dojem by byl klamný; pod pláštěm se skrývala radikálně nová koncepce. Pokud byste střelu rozřízli, zjistili byste, že její plná přední třetina je hliníková a zbývající dvě třetiny jsou olověné. Tak byla střela na svou váhu dlouhá, což se hodí z hlediska dostřelu a účinnosti na větší vzdálenosti, ale hlavně bylo takto těžiště střely posunuto více dozadu a činilo jí při nárazu nestabilní a s náchylností k převalování. Tato změna velice zvýšila zraňující účinnost střely, ale střela to byla celoplášťová a tak byla pro politiky v pořádku. Kulka byla daleko ničivější než originální "dum dum", v těle sice neexpandovala, ale zato si prorvala cestu bokem jako pila. Lekce z praktické politiky, nicméně údiv není očekáván.
Účinnost střel mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, viděl jsem důsledky při pitvách. Typicky se střela rozdělí a hliníková špička na rentgenovém snímku je neklamným znamením, že jde o .303. Špička ale nemusí být vždy hliníková. Patholog Sir Sidney Smith, který se věnoval i pokusům v oblasti balistiky měl příležitost vidět hodně poranění způsobených .303 v průběhu nepokojů a násilností v Egyptě v dvacátých letech dvacátého století. Zjistil, že některé kulky měly špičku ze dřeva a napsal o tom zprávu pro ministerstvo o třech bodech:
a) Někteří výrobci munice používali dřevo namísto hliníku.
b) Dřevěná špička slouží účelu stejně dobře jako hliník.
c) Nebylo by levnější užívat pouze dřevěné špičky?
Ministerstvo války odpověď zněla že se dřevěné špičky střel ve výrobě používaly v období první světové války, kdy byl hliníku nedostatek. Ale dřevo ve výrobě nebylo levnější, neboť tato špička musela projít řadou sterilizačních procesů aby v ráně nedocházelo k infekcím. Nutno říci, že Sir Sidney byl překvapen - stejně jako já - jak velice se ministerstvo války stará o blaho obětí.
Střela Mark 7 .303, která má, jak nyní víme, uměle vestavěnou nestabilitu při dopadu, získala nezaslouženě špatnou pověst jako lovecký náboj. Její předchůdce, pomalejší a s kulatou špičkou byl proslulý svou průbojností a hodně profesionálních lovců slonoviny začínalo s puškou Lee z armádních přebytků a bednou munice Mark 2. Střela Mark 7 má průbojnost horší a výsledky nebyly uspokojivé ani u větší lovné zvěře natožpak u slonů. Pochopitelně stačilo přizpůsobit munici okamžité situaci a problém neexistoval, ale nadbytek munice Mark 7 vedl k tomu, že to málokdo dělal a tak vznikla ona nezasloužená špatná pověst.
Náboj .303 byl standardní pro britskou armádu až do roku 1958, kdy byl nahrazen 7.62 mm NATO v puškách S.L.R. Je neuvěřitelné, že vydržel v užívání tak dlouho, neboť byl zastaralý již když se prvně objevil. Samozřejmě byly pokusy jej nahradit modernějším nábojem, ale drobné komplikace - jako světové války například - tomu vždy zabránily. Až vlastně na konci té druhé drobné komplikace započal proces, který trval třináct let a na jeho konci byl náboj .303 stažen. Bylo by chybou se domnívat, že miliony nábojů ráže .303 zmizely přes noc; ještě mnoho let se používaly pro vojenské účely v mnoha zemích celého světa.
V dnešní době je jich více v soukromém vlastnictví než kdekoliv jinde. Velký výprodej Lee-Enfields z armádních přebytků způsobil, že je to jedna z nejpoužívanějších pušek světa. Náboj .303 je navzdory ofalcované a konické nábojnici jedním z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších nábojů všech dob. Přes sto let starý a pořád ještě fukční a široce používaný. Není důvod proč by se neudržel dalších sto let.
Poznámka: úmyslně jsem jednotky nepřeváděl, ale pro představu:
174 grains = 11.275 gramů,
1000 fps = 304 metrů za sekundu
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
