Vincentova přítelkyně Audrey se též po určité době probudila. Včera nešla ven, neb poslední dobou stonala. Aby mohla s přesností monitorovat své zdraví, nechala si do paže vsadit sadu mikrosnímačů, připojených k vysílači-přijímači, které se nacházely uvnitř kapsule velikostí rýžového zrnka. Snímače nepřetržitě a automaticky provádí malý check-up. Výsledky jsou pak uloženy v paměti kapsule, kde má Audrey svojí kompletní zdravotní dokumentaci. Poté jsou údaje přeneseny na její PDA, který je převede do písemné formy. Konečně jsou poslány do počítače v pracovně jejího lékaře. Pokud počítač shledá čísla alarmující, zburcuje přímo lékaře.
Vincent se nad šálkem kávy snaží rozpomenout, co dělal včera večer. Jeho vzpomínky jsou mlhavé, ale to nevadí, neb PDA, který má Vincent pověšený kolem krku, zaznamenal všechno na video. Mimoto, všichni pozvaní měli u sebe taktéž PDA. Snímky z večírku již kolují na internetu. Audiosoubory s nahranou konverzací mohou být snadno stáhnuty, několik surfovacích strojů je náležitě indexuje slovo po slově.
Po této úvaze Vincent nemá přílišný zájem vědět, co vyprávěl včera večer a poručí svému PDA najít na Netu video fotbalového zápasu hraného předevčírem v Brazilii. Jen co jej najde, přístroj převede obrázky na elektronický papír, který pokrývá kuchyňskou zeď a který se promění na ohromné plátno. V salónu Audrey dává přednost sledovat přímý přenos amatérského koncertu z malého auditoria v Tokiu, neboť tam je nyní večer. Dívá se na obrázky na pokojském stole, jehož plocha je plátnem: tyto nové stoly-plátna se nacházejí takřka všude, protože jsou lacinější než stůl z masivního dřeva. Audrey, která umí trochu hrát na kytaru, požádá hudebníky, zda se k ním může připojit a dochází k malé jam session.
Tak jako většina obyvatel bohatých zemí, Vincent a Audrey žijí částečně na Netu, ale toho již si nevšímají. Ať jdou kamkoliv, jsou obklopeni přístroji připojenými na síť dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Net splynul s městským dekorem a stal se jak neviditelný, tak i všudepřítomný. Pro širokou veřejnost Net nabyl formy lokální bezvláknové sítě velmi vysokého výkonu. V zákulisí funguje dík směrovacím robotům a milionům kilometrů optických vláken zakopaných do země nebo položených na dně oceánů, které usměrňují tok dat až k systémům bez místního vláknového rozvodu. Během své expanze spolykal v tichosti telefonní, radiové, televizní a bezpečnostně-udržovací sítě. Je používán jak pro spojení dvou strojů instalovaných ve stejné budově, tak i pro komunikaci s prostorovými motory.
Vincent jede do práce automobilem. Od chvíle, kdy sedí za volantem, palubní počítač mu osvětlí vzkaz od jeho mechanika, který přijímá v reálném čase přenesené údaje snímané tucty snímačů monitorujících stav automobilu: brzdní čelisti by měly být vyměněny, počítač garáže navrhuje schůzku na příští týden. Vincent, který pracuje pro architektonickou společnost, vstupuje do své kanceláře a pozdraví svých pět kolegů. Dva z nich jsou na svém místě, tři zbývající se nacházejí na jiném kontinentě, ale jejich obrazy jsou promítány ve velké velikosti na stěnu kanceláře. V poslední době časově přesně určené vizuální konference v předem stanovené době byly nahraženy "telepřítomností": členové týmu zůstávají online od rána do večera a rozmlouvají mezi sebou tak jako by byli na stejném místě. Dají se společně do práce na virtuální maketě budovy, která se vznáší uprostřed místnosti.
V poledne Audrey se rozhodne vyjít ven, neb by se ráda setkala s Vincentem. Aby ho nevyrušovala, požádá svůj PDA, aby ho diskrétně lokalizoval. Přístroj začne snímat detekční sítě složené z tisíců mikrokamer a bezvláknových snímačů zabudovaných po celém městě. V minutě objeví Vincenta v jedné pivnici ve středu města. Audrey napojí svůj PDA na videosystém restaurace a vidí, že Vincent sedí u stolu s nějakou neznámou ženou.
Několik okamžiků naslouchá jejich konverzaci a pochopí, že se jedná o jednu kolegyni z práce. Aby nabyla jistoty, telenabije virtuální navštívenku vyslanou jejím PDA a spustí vyhledávání na Netu: obdrží její firemní CV, výběr textů, na kterých je uvedena jako autorka, její fotografie z dovolené a zjistí, že se nachází v rozvodovém řízení, že má dvě děti a čistý rejstřík trestů, až na několik pokut za rychlou jízdu. Když zjistí s kým má tu čest, Audrey se rozhodne upozornit Vincentovo PDA, že se hodlá k ním připojit. Cestou učiní svou volbu z jídelníčku restaurace, který se objeví na její obrazovce, a objedná si jídlo.
Během oběda Audrey obdrží vzkaz z počítače jejího doktora: poslední check-up provedený snímači implantovanými v její paži není uspokojivý, je nutno, aby si odpočinula. Rychle opouští restauraci. Je zbytečné žádat o oddělené účty, detekční systém restaurace je napojen na implantát vložený do její paže, který obsahuje též její bankovní souřadnice. Suma za jídlo bude odečtena z jejího bankovního konta.
Po návratu domů Audrey se rozhodne trochu číst. V počítači vyhledá svůj oblíbený časopis a najde v něm článek o románu, který se jí zdá být zajímavý. Spustí vyhledávání a o minutu později kniha je koupena a telezaslána. Když se jí román bude líbit, rozešle ho zdarma několika přátelům. Tak jako většina obyvatelstva, Audrey praktikuje směsici žánrů. Pravidelně si stahuje pirátské kopie knih, hudby a filmů, do té míry, že její počítač nyní obsahuje miliony děl. Ve skutečnosti je ani nepotřebuje, s vyjímkou toho, že může dovolit jiným osobám, aby si posloužily její sbírkou: v této době nejhromadnější výměna je činěna mezi přáteli a sousedy pomocí přímého lokálního spojení. Ale navíc se Audrey často snaží kupovat díla svých preferovaných umělců, především těch, kteří rozšiřují svá díla autodistribucí, která obchází tradiční zprostředkovatele.
Ve skutečnosti je pro ni obtížné tyto znovu nalézt, neb miliony tvůrců nabízejí svá díla zdarma online a opouštějí pravní ochranu autorských práv a copyrightu, která již neodpovídá stavu technologie. Tato tendence, započatá koncem 20. století autory zdarma nabízených počítačových programů (open source), se rozrostla na začátku 21. století banalizací pirátství, odumřením editorů a distributorů zapletených do nekonečných válek proti jejich vlastní klientele a došlo k explozi hnutí Open Content: dnes cíl mladého tvůrce je nechat o sobě vědět po celém světě difuzí své práce na Netu, s nadějí přilákání soukromých sponzorů, státních podpor, darů přicházejících od fan-clubs a od veřejnosti, získání pozvánek na honorované akce...
Audrey ráda vidí a dotýká se skutečných papírových knih, ale používání Netu je velmi svůdné, neb od nedávna integrální obsah všech světových knihoven je očíslován, zaindexován a dostupný zdarma online. V tento okamžik objevuje současnou korejskou literaturu: po desítiletích neplodných zkoušek se konečně podařilo vytvořit počítačový program pro účinné instantní překlady. Mimoto si zvykla číst na obrazovce obohacené a interaktivní překlady, které nabízejí nepřebernou hloubku a rozmanitost informací.
Každé slovo každého díla je zaindexováno, takže je možno dělat výzkumy zahrnující celé dědictví světové literatury či kompletní souhrn technické dokumentace pro určitý námět. Každá citace může být dána do svého původního kontextu a její autor může být identifikován a kontaktován, pokud je ještě na živu. Je možno též si vyžádat pomoc inteligentních motorů, které jsou schopny porozumět orientaci výzkumu, rozpoznat množinu již sepsaných anotací vztahujících se k textu a vytvořit nezávislým způsobem rešerše, soubory komentářů, bibliografie, seznamy definicí...
Tento nový vesmír se zrodil v technické revoluci spuštěné diskrétně v době kolem r. 2000, která se rozprostřela po dvě desítiletí. Od konce 20. století počítačoví výzkumníci pochopili, že systémy nazývané peer-to-peer, vytvořené mladými autodidakty pro výměnu hudby, představují nejrobustnější část Netu dík jejich horizontální a decentralizované struktuře, a též nejúčinnější, neboť vytvářejí racionálním a dynamickým způsobem potřebné zdroje v paměti a v živých pruzích. To byl též nejvíce rovnostářsky a nejvíce tvůrčí sektor, protože všichni uživatelé byli zároveň konzumenti a dodavatelé obsahu. Na této bázi bylo vytvořeno konsorcium univerzit a amerických laboratoří, které spustilo program pokřtěný IRIS (Infrastructure for Resilient Internet Systems). Tento program měl za cíl podstatně přeměnit infrastrukturu Netu, tak aby z něho vznikla integrální síť peer-to-peer.
Dnes centrální servery, které skladují velké množství informací, postupně zanikají: obsah Netu je rozptýlen fluidním a neviditelným způsobem v paměti miliard strojů připojených do sítě, aniž by to jejich vlastníky nějak znepokojovalo.
Každý nový soubor je označen unikátním a definitivním kódem, který slouží k okamžitému začlenění a trvalému vyhledání souboru, či k určení, kde má být uložen. Tudíž pro publikování dokumentu není již potřeba webová stránka či blog: dokument je vložen do planetární banky dat, která je představována komunitou vzájemně propojených strojů.
Další výhoda spočívá v tom, že nezáleží na tom, kdo vytvoři databázi, fórum, platformu pro dialogy, prodejnu online či internetové TV. Každý z nich může využít infrastukturu Netu, aniž by musel potřebovat techniku v licenci či specifický počítačový program. Rovněžtak firma chtějící provést velmi náročnou počítačovou zakázku si nemusí pronajmout superpočítač: nová architektura firmě dovolí mobilizovat k svému prospěchu na několik minut robustní sílu nevyužité výpočetní schopnosti milionů počítačů.
Pravidlo rozdělení je tak vnuceno spojením: každý přístroj připojený na síť je zasazen do řídícího relé pro systémy vyskytující se v okolí. Jakmile Audrey zavolá Vincentovi, tok údajů z jejího PDA není již posílán na fixní anténu, která pak přesměruje tento tok do centrály. Namísto toho se stane tento tok základní úlohou pro počítače několika desítek obyvatel města, kteří se v tomto okamžiku nacházejí na příznivé trajektorii. Každé spojení vzbudí dočasný a dynamický vznik sítě ad hoc, která je poskytnuta uživatelskou komunitou.
Po práci chce Vincent na čerstvý vzduch. Zatímco se prochází po ulici, jeho PDA ho informuje, že v jeho čtvrti probíhá demonstrace odborářů. Žádá o poskytnutí detailnějších informací: zakrátko je bombardován vzkazy stovek demonstrantů, které ho vyzývají, aby se připojil. Ale vzápětí nato obdrží oficiální oznámení policie připomínající, že byl vydán rozkaz k rozehnání demonstrace...
Když se odtamtud vzdálí, jeho PDA mu sděluje, že jeden jeho přítel se nachází na sousední ulici. Dva kamarádi se sejdou a rozhodnou se navštívit centrum imerzních her –jedná se o systém, který byl realizován v Japonsku kolem r. 2005 a který dobyl celá svět.
Každý si pronajme jednu „jeskyni“, krychlovou místnůstku, v které šest vnitřních ploch jsou trojrozměrné obrazovky. Vincent je plně ponořen do realistické výzdoby hry a pustí se do komplikovaného dobrodružství ve společnosti svého přítele, který je zavřen v sousední jeskyni. Střetnou se s týmem v jiném hráčském centru, které se nachází ve vzdáleném městě s neznámým názvem.
Náhle je v jeskyni slyšet hlas Audrey. Několik minut se zúčastnila Vincentových hrdinských činů na svém PDA, ale nyní chce, aby se vrátil domů. Je pro něho nejvyšší čas se přenést na okamžik do skutečného světa. Tento večer Vincent a Audrey budou spát pod širým nebem: Audrey nastavila svůj PDA tak, aby vysílal na stěnu jejich pokoje venkovskou kulisu.
Zdroje
Tento článek science fiction byl sepsán dík volné inspiraci ze setkání, které byly poskytnuty deníku Le Monde různými specialisty internetu. I když nutně nevyjadřuje jejich názory, jsou to zejména :
Vint Cerf, průkopník internetu, viceprezident americké telekomunikační společnosti MCI, Ashburn, Virginie, USA.
Douglas Van Houweling, profesor na Michiganské univerzitě v Ann Arbor a hlavní ředitel konsorcia Internet 2, USA.
David Karger, profesor na Massachusetts Institute of Technology (MIT), Cambridge, Massachusetts (USA), spoluzodpovědný za program Infrastructure for Resilient Internet Systems (IRIS).
Scott Schenker a Ion Stoica, profesoři informatiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley, USA.
Larry Smarr, ředitel California Institute for Telecoms and Information Technology, Kalifornská univerzita v San Diegu, USA.
Frode Hegland, vedoucí pracovník projektů Liquid Information a Hyperword, Uclic, Londýnská univerzita, Velká Britanie.
Ted Nelson, průkopník internetu, tvůrce projektu Xanadu, profesor na stáži na Oxfordské univerzitě, Velká Britanie.
Blake Ross, student, ředitel firmy, spoluautor navigačního počítačového programu Firefox. Stanford, Kalifornie, USA.
Susan Vojcicki, ředitelka Google Print, oddělení firmy Google, které se zabývá numerizací knihoven. Mountain View, Kalifornie, USA.
Rob Conant, viceprezident společnosti Dust Networks, specializované na miniaturní bezvláknové snímače, Hayward, Kalifornie, USA.
Text článku ve francouzštině je zde.
