Jaké to místo, kde stařenky, které sedí vedle tebe v letadle letícím pryč z města, si stěžují na svou cukrovku, zatímco pojídají plné hrstě, jednu za druhou, pražené kukuříce obalené karamelem. „Je to těžké, moc těžké, milánku“, postěžují si na svou nemoc a pak jdou domů a omastí železnou pánvičku tukem ze slaniny, protože jaký by to byl život bez teplé topinky z kukuřičného chleba?
Jaké to místo, kde v nejchudších hřbitovech nejchudší muži a ženy staví staniolové pomínky dětem ztraceným v „poli hrnčířově“ (angl. potter‘s field, hřbitov pro pohřbívání neznámých osob. Cf. Nový zákon, Matouš, 27,7: „Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců“. Pozn. překl.). Jen o několik bloků hřbitova dále bohatší rozloží sendvič s ústřicemi „po'boys” (angl. oysters po'boys; jižanská specialita, smažené ústřice v bagetě; pozn. překl.) a vychlazené „kořenové pivo“ (angl. root beer, sladký, nevalně chutnající nealkoholický šumivý nápoj z kořenů a bylinek; pozn. překl.) a poobědvají, ve stínu rodinné krypty, se svými předky a cementovými anděly v městě zemřelých.
Jaké to místo, tak v pohodě bezprostředně v blízkosti smrti, kde jsem jednou za pochodu byl téměř přinucen tancovat při jazzovém pohřbu pro nárožního kejklíře zvaného Muž Kuře (Chicken Man). Ten byl dobrovázen ke svému místu odpočinku dechovkou hrající v rytmu „hot step“ (tj. v rytmu „horkého kroku“ tradiční cajunské hudby; pozn. překl.) a doprovázen procesím truchlících, kteří pili pivo z lahví s dlouhým hrdlem a hlasitě se smáli, zatímco pohřební vůz projížděl kolem dveří, v kterých stáli muži a ženy tleskající do rytmu.
Nyní nám, kteří jsme si vypůjčili tohoto ducha a kteří prožili tuto lásku a poté se odstěhovali, připomíná posledních pár ošklivých dnů stráž u umírajícího v nemocnici – což se v tak mnoha případech skutečně stalo. A díváme se do hloubky televizní obrazovky na vodu, která vždy vzbuzovala představu ještě jedné čarodějnice, ještě jednoho strašidelného příběhu, který nás přenese do teplejšího a hlubšího spánku. Tentokráte se nám však zdá, že té vody a té smrti je přeci jen příliš.
Od doby, kdy mi bylo ztěží dvacet jsem toto město miloval, způsobem jakým někteří muži milují ženy, chci říci nerozumně. Zamiloval jsem se ve stejnou noc zároveň do něho a do posluchačky 2. ročníku (angl. sophomore; pozn. překl.) Lousiánské státní univerzity, kdy jsme jedli garnáty ve Čtvrti připravené na sedm různých způsobů, nechali se převést trajektem přes černou, černou řeku, nad kterou ohňostroj osvětloval oblohu u Algiers Point. Vypil jsem takové množství rumu, že bych mohl spát ve stoje opřený o zeď. Posluchačka 2. ročníku mě s úsměvem opustila, ale město nikdy ne.
Nemožno někomu, kdo zde nikdy nežil, vysvětlit, proč se každý den zdál být jako podmíněné propuštění. Pokaždé, kdy jsem vystrčil nohy zpod prošívané přikrývky a položil chodidla na borovicová prkna podlahy mého pokoje v dvojdomku zvaném "brokovnice" (angl. shotgun. Jedná se o architekturu jižanských domů zvaných "brokovnice", v kterých několik pokojů bylo spojeno v přímé čáře přes celý dům, takže střela vystřelená skrz přední dveře by mohla proletět celým domem, aniž by narazila na nějakou překážku; pozn. překl.), zdálo se mi, že jsem z něčeho vyváznul.
Jak dlouho bude nyní trvat než tramvaje budou řinčet po St. Charles Avenue a korále se budou motat do 200 let starých stromů (korále jsou důležitou součástí oslav Masopustního úterý – Mardi Gras – v New Orleansu, pozn. překl.). Jak dlouho bude trvat než Dunbar postaví svá kuřata a dušené zelí na plotnu, či upracované prodavačky upraví ústřice „po'boy” v Domilisie‘s na Annunciation Street, nebo polední pijáci naleznou cestu zpět k Frankie a Johny‘s na Arabella Street? A stojí ještě můj starý dům na ulici Joseph? Je to nahoře, na vršku mísy (New Orleans leží v prohlubni ve tvaru mísy; pozn. překl.) a odtamtud můžete zasáhnout řeku Mississippi stříbrným dolarem při druhém hodu.
Nemohu se smířit s myšlenkou, že nejde spravit to, co je rozbito (narážka na americký bonmot: „když něco není rozbito, nespravuj to“ - If it ain't broke, don't fix it; pozn. překl.). Dívám se na muže, kteří se sekerami probíjejí do sto let starých domů, aby zachránili obyvatele, kteří tam byli uvězněni povodňovou vodou. Uvědomuji si, že to bude zápas na život a na smrt po dlouhou, dlouhou dobu. Ale též nemohu nepřemýšlet, co příjde později.
Má žena, tak jak to manželky dělají, vyřkla to, co většina z nás se obává říci.
„Jsem ráda, žes mě tam vzal,“ řekla. „Před tím.“
Byli jsme tam na naší svatební cestě.
Jen před několika týdny jsem tam strávil týden, chodil jsem po Magazine Street (ulice je 1O km dlouhá a je známa svými obchody a restauracemi; pozn. překl.), procházel jsem se Čtvrtí, nedbal jsem vedra, protože to přichází od ďabla. Vedro a voda pomáhá docenit vůni drcených třešní a whiskey na balkonu hotelu Columns, pomáhá chuti grilovaných garnátů, pomáha slyšet, skutečně slyšet, zvuk otlučené trumpety 12 letého kluka, který si může úsilím vyfouknout vlastní srdce a který má před sebou papundeklovou krabici plnou mincí.
Jak dlouho bude trvat než se toto město reformuje? Někteří říkají, že nikdy.
Ale já jsem viděl ty lidi tancovat a smát se při pochodu až k okraji hrobu.
Věřím, že nyní ti samí lidé budou tancovat v opačném směru.
Rick Bragg je autor a žurnalista.
Originál článku v angličtině.
