Možná vás zaujme povídaní o židovský škole, stejně jako mne. Možná vám to taky něco připomene. Je to výhoda nebo nevýhoda, že se neslyšíme, že každý za sebe a v tichosti(?), boucháme své myšlenky zuřivě do klávesnice? Co myslíte?
Pokud běžnému českému řediteli řeknete,že to v jeho škole vypadá jako ve škole židovské,patrně mu tím příliš nezalichotíte. Řeknete-li to samé člověku, který stojí v čele skutečné židovské vzdělávací instituce, s největší pravděpodobností se na vás usměje a řekne: “Že jo! A není to nádhera?“ Pořádek jako v židovský škole se totiž stal synonymem zmatkuvlastně omylem. Tato celkem roztomilá mýlka vznikla z nepochopení toho, co se děje v židovských školách při studiu textů. Zavítáte-li totiž do skutečné židovské školy a navštívíte-li v ní jakoukoliv hodinu Tanachu (hebrejské bible čili starého zákona) nebo Talmudu (kodexu židovského práva), záhy zjistíte, že zdánlivý chaos a poměrně vysoká hladina zvuku mají svůj smysl a řád.
Klasické židovské texty jsou často velmi zkratkovité a strohé a zároveň komplikované a nejasné. To platí zejména o textech talmudických, které tvoří podstatnou část klasického židovského
studia. Většina talmudických traktátů má formu rozhovoru mezi názory různých autorit na určitou otázku týkající se židovského života. Tyto výměny názorů ale postrádají úvod, který by studenta uvedl do probírané otázky. Talmud většinou předpokládá, že už toho o probíraném hodně víte, a proto hned zkraje začne probírat rovnou drobné detaily dané otázky. Podobá se to situaci, kdy si půjčíte zápisky z přednášky od někoho, kdo většinu toho, o čem přednášející mluvil, už znal. Proto si udělal jen pár heslovitých poznámek. Pro vás je pak ale takřka nemožné rozumět zápiskům bez znalostí studenta, který si poznámky zapsal. Zkratkovitost talmudických textů si můžeme ukázat na následujícím příkladu „jakotalmudického
kuchařského textu.“ Existoval-li by v Talmudu
traktát „Vaření gulášů“, jedna z jeho disputací
by mohla vypadat následovně: Helmut Kurt z Vídně říká, že správný mexický guláš se musí vždy připravovat alespoň dva dny před podáváním. Jeho bratr Jorg vysvětluje, že jinak maso neprokřehne. Žák Helmuta Kurta Johanes z Zurichu, ale namítá, že to odporuje hygienickým normám EU. Björn Joni z Osla na kuchařské konferenci v New Yorku v roce 1990 uvedl, že jednou nechal mexický guláš proležet pět dní, což mu teprve dalo tu
správnou chuť. Jeho bratr Alsi ale o rok později řekl v rozhovoru pro švédský deník Dagens Nyheter, že jeho dětem se po tom stejném guláši, který si všichni ostatní tak pochvalovali, udělala kopřivka na malíčku a ukazováčku levé ruky. Slavný kuchař moskevského hotelu Internacional Dimitrij Komba tvrdí, že mexický guláš, který se udělá víc jak jeden den před podáváním, už nelze za žádných okolností prodávat pod názvem mexický guláš. Velmi dobře. Jak ale podle takových poznámek
udělat guláš, když jste nikdy před tím guláš nedělali a navíc nemáte ani potuchy o tom,jaký je rozdíl mezi gulášem normálním a mexickým? Odpověď je jednoduchá: Studujte text „jako v židovský škole,“ studujte text v chavrutě. Když už si Židé vymysleli tak složité a nepřehledné texty, bylo nutné, aby si k nim dovymysleli také způsob, jakým je studovat. A tak vzniklo studium v chavrutě, studijní dvojici. Hebrejské slovo chavruta se dá volně přeložit jako „přátelské spojení“ nebo „spiklenectví“. Studenti, kteří studují v chavrutě, se v zápolení se složitostí textu jakoby semknou a společně se mu snaží porozumět. Podstatou chavruty je
společné pomalé čtení textu nahlas a důkladné debatování nad smyslem jeho jednotlivých vět a nad vývojem jednotlivých argumentů (Už začínáte tušit, odkud se vzalo naše úsloví o židovské škole?) Studenti se v chavrutě snaží rekonstruovat
záměr editora, který dané výroky učenců poskládal dohromady. Pokoušejí se zjistit, co se text snaží říci, v čem spočívá nesoulad jednotlivých citovaných názorů a jaký se dá
z tohoto rozporu udělat závěr. Proto se studenti chavruty musí naučit klást textu (sobě navzájem) účelné otázky a nacházet cesty, jak na tyto otázky odpovídat. Otázky, které by studenti
v chavrutě mohli položit našemu jakotalmudickému kuchařskému textu, by mohly vypadat následovně:
Co se učenci v této disputaci snaží zjistit? Mluví se tu o správné přípravě mexického guláše, o rozdílu mezi gulášem normálním a mexickým, nebo je hlavním cílem učenců zjistit,
jaké způsoby přípravy gulášů odporují normám EU? V čem spočívá rozdíl mezi mexickým a normálním gulášem? Jak se mexický guláš
připravuje? Jak se připravuje guláš normální? Platí daná norma EU už teď i u nás v Čechách? Jestli ano, jaká autorita nás může přinutit tuto normu dodržovat? Může být vyrážka Alsiho dětí
způsobena jen studeným severským podnebím? Převáží autorita Dimitrije všechny ostatní názory jen proto, že je nejstarší a že je učitel (nebo jen proto, že je z Moskvy?) atd. Poté, co studenti položí textu otázky, snaží se na ně nalézt odpovědi. Díky studiu ve dvojici se velmi často stává, že na otázku jednoho studenta chavruty dokáže odpovědět student
druhý. Pokud na otázky nedokáží nalézt odpovědět s pomocí svých znalostí, začnou je vyhledávat v knihách, ve kterých se píše o stejném tématu. Studenti našeho kuchařského textu by se
nejspíše podívali do mexické kuchařky, do maďarské kuchařky, do průvodce Mexikem, do zákonů EU týkající se podávání teplých jídel ve veřejných restauracích, atp. Studenti skutečných
židovských textů by pak určitě otevřeli hebrejskou bibli (Tanach), nalistovali by další místa Talmudu, kde se „o guláších“ píše, vyhledali by si středověká amoderní rabínská responza týkající se gulášů a podívali by se do nějaké
knihy slovníkového nebo encyklopedického typu, která by jim řekla, které názory odborníků citovaných v našem talmudickém traktátu jsou současnými autoritami považovány za závazné
a proč. Když se daná chavruta při svém společném studiu dostane do slepé uličky a už neví jak dál ani s pomocí knih, obrátí se o pomoc na jinou chavrutu popřípadě si danou otázku poznačí
a počká s jejím řešením do hromadné diskuse, která následuje po studiu v chavrutě. Při této diskusi, kterou vede učitel daného předmětu, si všechny chavruty navzájem porovnávají, na co
při studiu přišly a snaží se společně uzavřít odpovědi na otázky, které textu během studia v chavrutě položily. Ze svých odpovědí vyvodí závěr, který pak často znovu zpochybní nebo
rozvinou o další otázku. Učitel pak pro příští hodinu najde text, který se touto další otázkou zabývá a studium může pokračovat. V našem gulášovém případě by to po uzavření studia tohoto traktátu mohlo vypadat následovně: Studenti při studiu v chavrutě a společné diskusi ve třídě zjistili, že daný text je
jedním z výsledků dlouhodobé debaty o „nazývání věcí pravými jmény“ týkající se vstupu nových zemí do EU. Vědí, jak se dělá normální guláš a jak se dělá guláš mexický. Vědí, co říkají hygienické normy EU o vaření gulášů, vědí, že platí i u nás již čtyři roky, ačkoliv členem EU jsme o dva a půl roku méně. Při studiu se ale dozvěděli z článku z MF Dnes z 1. 6. 2003, že v Horních Kozatajovicích na Pobrdsku je Hospoda
Na Palouku, ve které místní hygienik kvůli tradici místního uleželého guláše udělal výjimku, ale konzumenti před jeho požitím musí podepsat, že ho jedí na vlastní nebezpečí. Dále
všichni studenti vědí, že v textu zmíněný Björn Joni se narodil v Rejkjavíku, že je to slavný šéfkuchař v současnosti působící v hotelu „En Makrelo“ ve Stockholmu, a že jeho doporučení jsou závazná pro všechny restaurace v oblastech,
kde je v létě průměrná venkovní teplota nižší než 16,5° C. Podobné vědomosti mají také o ostatních v textu zmíněných šéfkuchařích. Protože zjistili, že mezi Alsim a Björnem existuje
velká rivalita, a že vyrážka Alsiho dětí je jediný
znamenaný případ takovéto reakce na mexický guláš, usoudili, že jde z Alsiho strany patrně o nekalý konkurenční boj. Dále vědí, že názor Dimitrije o nepřípustnosti názvu mexický guláš za určitých podmínek je z úcty k jeho osobě a věhlasu vždy citován, když se omexických guláších mluví, ale v praxi se nedodržuje. Po tomto studiu mají studenti následující otázky:
Platí doporučení Björna i v zemích, kde je průměrná letní teplota přesně 18,5° C? Mohou některé státy, ve kterých je průměrná teplota vyšší, povolovat ve svých restauracích, aby se drželi tohoto severského pravidla? Za jakých podmínek? Existuje podobná diskuse o španělských ptáčcích? Atd. Aby studenti přišli na všechny tyto odpovědi a otázky, potřebovali se nad textem poradit a soustředěně ho prodiskutovat. Potřebovali si
text číst nahlas, aby se jim lépe sledovala argumentace
textu. Možná se nad textem potřebovali rozčílit nebo pohádat. To vše se potichu dělá jen velmi těžko. Není náhodou, že židovské texty se většinou studují v knihovně. Židovské knihovně se říká bejt midraš, což volným překladem znamená „místo, kde se věci probírají a vysvětlují“. Jak jsme viděli, studium židovských textů spočívá hlavně v tom, že se nad nimi diskutuje. A tak není divu, že to ve většině
bejt midrašů spíše než jako ve studovně Klementina vypadá jako na pražském Wilsonově nádraží. Anení divu, že jsou na to židovské školy patřičně hrdé.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
