Nevěřícně, se smíchem, jsem včera sledovala příhodu, které jsem byla svědkem. Promítl se do ní jeden z projevů, který je podle mne pro „českou povahu“ nejcharakterističtější. Jde o rovnostářství. To s sebou nutně nese i neúctu k autonomii ostatních jedinců. Tahle vlastnost musí být v naší povaze hluboce zakořeněná. Soudím tak podle obsahu českých pohádek. Morální poselství českých pohádek se většinou nezabývá ctí, vyzdvihováním pěkných vlastností, schopností, dovedností, statečnosti, nezabývá se přátelstvím, hrdostí, naplňováním ideálů, láskou až za hrob apod. České pohádky v podstatě nic jiného, než všeobjímající rovnost, neřeší. Ale dost o pohádkách a zpět k příhodě.
Abych nebyla příliš negativní, nemohu upřít, že příhoda ukázala i další, tentokrát pozitivní vlastnost, ve které Češi podle mne vynikají. Tím je smysl pro humor. Absurdita kafkovského rázu je vedlejším, nezamýšleným produktem.
Co se vlastně stalo?
Spořádaně vjíždíme s mm do areálu jedné velké nemocnice. Dostáváme bumážku s hodinou příjezdu. V pořádku. Za vjezd se platí. Po vyřízení všech záležitostí vyjíždíme z nemocnice druhým výjezdem, v dolní části nemocničního areálu. Tedy tam, kde se právě nacházíme. Nemusíme projíždět zpět celý areál a znova se proplétat mezi pacienty, zaměstnanci, sanitkami apod. U výjezdu čekáme, až se nás ujme někdo, komu zaplatíme a otevře nám závoru. Přichází paní vrátná a bere si podávanou bumážku: „Vy jste přijeli horem, že jo?“ Mm: „No, jo horem.“. Vrátná: „ A víte o tom, že když přijedete horem, musíte horem i odjet? Máte to tady napsaný na tom papíře“. …ukazuje do textu na bumážce. Mm zoufale zvedá obě ruce a nechá je ještě zoufaleji klesnout: „Aaháááá , …no to je teda věc … a nemohli bychom přeci jenom vyjet tudy, když už jsme tady?“ „Nešlo by to nějak?“ Vrátná na něj zkoumavě hledí, ve tváři jí hraje směsice přísnosti a smíchu: „Tak mi ukažte to ucho“ … slyším a nevěřím. Ale to už se do otevřeného okna hrabe její ruka a tahá, zcela konkrétně, silně a nesymbolicky magnuse za ucho: „Tak jeďte!“ …. Stačilo tak málo. Pro tentokrát se závora otevírá.
Ta historka je zvláštní. Na jednu starnu milá. O síle lidské komunikace, která nezná hranic. Na druhou stranu … je normální takhle flagrantně porušovat komunikační odstup? Nedotknutelnost druhého? Takhle to začíná. Ale kde to může skonči? Svědčí to o něčem? A o čem? Má ta historka nějakou vypovídací hodnotu o společnosti, ve které se udála, nebo ne? Nebo jenom o aktérech? Mohla by se ta příhoda stát i jinde? Kde? A proč? Pokud ne, proč ne?
Podle mne je tato banalita perfektním prostorem pro diskusi na téma, které nás tu pod článkem Proč už zase volíme socialisty a komunisty?
už nějakou tu dobu drží v diskusní pohotovosti.
