Po léta byla spojena se saxofonem Jindry Dolanského, který její nervní tempo sekal asi tak, jako nůž v profesionální ruce zmermomocňuje cibuli. Teď jsem UJD při vánočním průjezdu Čechami poprvé uslyšel v Lucerna Music Baru bez něj. Tedy ve složení dvě kytary, basa, bicí, občas klávesy. A saxofonová linka té masivní hudební hmotě jako by nechyběla. Něco se tam totiž hnětlo, něco vznikalo, až jsem pochopil: UJD právě konají na vltavském břehu své mystické dílo.
Obcházejí hromadu jílu, z níž má cosi vzniknout.
Pro ty, kdo muziku Už jsme doma neznají a obávají se, že hromada jílu je spíš v autorově hlavě: Při popisu jejich hudby musím být metaforický! Jinak bych se jí nedokázal ani přiblížit, protože se nejvíc podobá sobě samé. No dobře, alespoň něco konkrétního - UJD se vyznačují neustálou změnou rytmu. Jako byste tancovali a desetkrát během jedné písničky museli přeladit, a mělo by to smysl.
To je trhaný krok rabína a dalších chlapíků tam na břehu. Musejí se přece neustále ujišťovat, jestli se hromada jílu nepohnula.
A pasáže zalykavého hnětení se u UJD střídají s pasážemi čistě lyrickými. Navlečenými na jehle zpěvu frontmana Míry Wanka, odlétajícího mimo hudební kategorie. Ty lyrické pasáže znamenají samozřejmě ducha, kterého je nutno hromadě bláta vdechnout.
Pozoroval jsem tanečníky. Nejdřív postávali jak vrby na vltavském břehu. A Užjsmedomáci je vtáhli do dění, přeměnili v jíl, z nějž vzniká golem.
Tanec na hudbu UJD má daleko k obvyklému rockovému třeštění, které je demonstrací pospolitosti. Tady si tancuje každý sám za sebe. Lidé sekají nejroztodivnější figury. Moment extatického zapomnění, kdy už neposloucháte hudbu, ale hudba vás, se dostaví zrovna tak. Jenže u UJD má blíž k prozření než k otupění.
Nevidím jako rozpor, že pražského golema plácá kapela, která vzešla ze severočeských Teplic. I ty měly svou židovskou obec – právě odtamtud byl Hanuš Bonn, předválečný příslib české poezie… ale hlavně: Který pražský rabín by se dneska motal kolem beznadějného bláta někde na břehu?
