Rozkolníci jsou trojího druhu: náboženští, političtí a rodinní. Dante si pro šiřitele rozkolů vybral příklady z dějin náboženství, antických dějin Říma, středověké Itálie, své rodné Florencie a trubadúrské Provence.
Dante, v souladu se středověkým křesťanským myšlením, zobrazuje zakladatele islámu Mohameda (Muhammeda) a jeho bratrance a zetě Aliho (Aliho ibn Abiho Taliba) jako šiřitele náboženského schizmatu. Dle tohoto středověkého názoru, islám nepředstavoval samostatné náboženství, ale schizmatickou úchylku od křesťanství, která bránila náboženské jednotě lidstva. Prorok Mohamed je v Dantově hrůzostrašném portrétu "od brady až kde bzdí se rozštípeny" (rotto dal mento infin dove si trulla) (BK, P, XXVIII, 24). Ali má stejně nelichotivě obličej "rozseknut od brady až po vrch kštice" (fesso nel volto dal mento al ciuffetto) (BK, P, XXVIII, 33).
Dle tradičních interpretací islám byl založen prorokem Mohamedem počátkem 7. století. Ali se oženil s Mohamedovou dcerou Fatimou Zahra a tak se stal Mohamedovým zetěm. Rozepře kolem Aliho nástupnictví v kalifátu vedly, po zavraždění Aliho v r. 661, k rozdělení muslimů na sunnity a šíity.
V Dantově době byly stále živé vzpomínky na křižácké výpravy 12. a 13. století, v kterých se evropská křesťanská vojska snažila vyhnat muslimy ze Svaté země, zejména z Jeruzaléma a jeho okolí. Svatá země je expresivní název pro starověký Izrael, zemi zaslíbenou, do které vstoupili Židé po čtyřicetiletém putování pouští.
Mohamed poskytne Dantovi proroctví o osudu Fra Dolcina Tornielliho z Novary, upáleného jako kacíře v r. 1307 (cf. 9. část článku). Fra Dolcino se opevnil se svými stoupenci na horách Piedmontu poblíže Novary, kde byl obléhán a byl hladem dohnán ke kapitulaci (BK, P, XXVIII, 55-60):
"Or dì a fra Dolcin dunque che s'armi,
tu che forse vedra' il sole in breve,
s'ello non vuol qui tosto seguitarmi,
sì di vivanda, che stretta di neve
non rechi la vittoria al Noarese,
ch'altrimenti acquistar non sarìa leve".
"Ať opatří se, pověz Fra Dolcinu,
ty, jenž snad záhy slunce spatříš v běhu,
nechce-li brzy pykat za svou vinu,
potravou, aby ani hojnost sněhu
zdar neposkytla Novařanu v boji,
jenž jinak nebude tak snadno jeho."
Mohamedovo proroctví upozorňuje na pokračování kacířství, schizmat a násilnických náboženských rozkolů v Itálii na počátku 14. století. Dolcinova sekta fraticellů, v počtu několika tisíců stoupenců, způsobila vážné společenské nepokoje v oblasti Piedmontu. Z tohoto důvodu Dante umístil Fra Dolcina mezi schizmatiky spíše než mezi kacíře v 6. kruhu, kde se nacházejí Farinata degli Uberti a Cavalcante de'Cavalcanti (cf. 12. část článku).
Politický svár velkých rozměrů je Dantem připomenut postavou Curia, bývalého římského tribuna a přívržence Pompeia, který se odebral k Caesarovi a nabádal ho, aby překročil Rubicon. Dle Lucanovy epické básně "Pharsalie" Curius měl říci Caesarovi: Tolle moras – semper nocuit differre paratis ("Pryč s oddalováním - to vždy škodí připraveným.")
Římský zákon zakazoval překročit Rubicon s vojskem. Když Julius Caesar, se slovy Alea iacta est ("Kostky jsou vrženy"), překročil Rubicon v r. 49 p.n.l., aby táhl na Řím, porušil tento zákon a vyvolal tak občanskou válku. V Dantově zobrazení Curius nemůže mluvit, neb má vyříznutý jazyk coby trest za svou chybnou radu Caesarovi.
Dalším hříšníkem politických svárů je Mosca de’Lamberti, který přesvědčil váhající příbuzné zavraždit mladého Buondelmonteho dei Buondelmontiho (cf. 1. část článku) za to, že Buondelmonte nedodržel zásnuby s dcerou Lambertuccia degli Amidei. Tato událost stála u počátků dlouholetých krvavých bojů mezi guelfy a ghibelliny ve Florencii.
Posledním zmíněným hříšníkem v tomto zpěvu je slavný provensálský šlechtic trubadúr Bertrand de Born (1140 – 1207). Bertrand rozséval rozbroje mezi anglickým králem Jindřichem II. a jeho synem Jindřichem z Cornwallu a mezi králi anglickým a francouzským. Dante ho vidí přicházet s uťatou hlavou, kterou drží za vlasy a nese ji jako lucernu (BK, P. XXVIII, 118-126):
Io vidi certo, e ancor par ch'io 'l veggia,
un busto sanza capo andar sì come
andavan li altri de la trista greggia;
e 'l capo tronco tenea per le chiome,
pesol con mano a guisa di lanterna;
e quel mirava noi e dicea: "Oh me!".
Di sé facea a sé stesso lucerna,
ed eran due in uno e uno in due:
com'esser può, quei sa che sì governa.
Já zřel, a je mi, že jej zřím i nyní,
trup bez hlavy, an klidně tudy jde si,
jak v smutné tlupě té jdou také jiní.
Uťatou hlavu držel za pačesy,
ta na nás hleděla a řekla "Běda!",
když jako svítilnu tak v ruce nes ji.
Jak lucernu sám sebe sobě zvedá:
tak jeden ve dvou, v jednom dva se chvějí,
jak, to ví ten, jenž chce to, vše tak veda.
V dřívějším spisu De vulgari eloquentia (cf. 5. část článku) byl Bertrand de Born Dantem chválen jako největší básník vojenské tématiky (zachování života a statečnosti ve zbrani). I když Betrand byl velkým básníkem a chrabrým válečníkem, je Dantem odsouzen za své morální selhání (BK, XXVIII, 139-142):
Perch'io parti' così giunte persone,
partito porto il mio cerebro, lasso!,
dal suo principio ch'è in questo troncone.
Così s'osserva in me lo contrapasso".
Že lidi blízké rozvedlo mé štvaní,
oddělen mozek od trupu, ó běda,
který je zdrojem jeho, nosím v dlani.
Tak odveta se na mně tajit nedá."
Zde je další příklad toho, co Dante nazývá contrapasso (trest, který odpovídá zločinu). V Dantově "Pekle" hříšníci jsou trestáni nějakým způsobem, který odpovídá povaze jejich přečinu. Trest může připomínat původní hřích, např. v případě Bertranda či Kaifáše (cf. 23. zpěv, 14. část článku). Jindy může contrapasso představovat opak původního přečinu; např. lichotníci jsou ponořeni do záchodových kalů (cf. 18. zpěv, 13. část článku) a falešní proroci a věštci mají hlavy otočené dozadu (cf. 20. zpěv, 13. část článku).
29. zpěv
Dante pláče lítostí nad tolika dušemi a takovým množstvím rozličných zmrzačení těch, kteří se nacházejí pod nimi. Vergil praví Dantovi, že obvod 9. příkopu má 22 mílí (asi 16,5 km), takže množství hříšných duší je obtížné spočítat (BK, P, XXIX, 7-9):
Tu non hai fatto sì a l'altre bolge;
pensa, se tu annoverar le credi,
che miglia ventidue la valle volge.
Tak nečinils to v jiných žlebech bolů.
Však pomni, míníš-li je spočítati,
že míle dvacet dvě má kruh ten v dolu.
Měsíc se nachází pod nohami poutníků, což znamená, že na zemi je poledne. Dante se domnívá, že ve tmě viděl jednoho svého předka. Vergil odvětí, že to je Geri de Bello, příslušník florentské guelfské rodiny a Dantův příbuzný, který byl bratrancem Dantova otce. Geri zahynul v bitce s rodinou Sacchetiů a jeho smrt zůstala dlouho nepomstěna. Proto je nyní tak rozzloben, že hrozí Dantovi a odmítá mluvit.
Dante lituje svého předka, ale spolu s Vergilem pokračuje k 10. příkopu, "poslednímu okruhu Žlebů Zlých" (l'ultima chiostra di Malebolge) (BK, P, XXIX, 40-41). Z příkopu zaznívají strašlivé nářky. Dante cítí puchy "jako když z údů shnilých táhnou smrady" (tal puzzo n'usciva qual suol venir de le marcite membre) (BK, P, XXIX, 50-51).
Poutníci přijdou k místu, kde mohou lépe pozorovat na dnu příkopu padělatele, kteří jsou trestáni neomylnou spravedlností (BK, P, XXIX, 53-57):
e allor fu la mia vista più viva
giù ver lo fondo, la 've la ministra
de l'alto Sire infallibil giustizia
punisce i falsador che qui registra.
a živě se můj pohled na dno točí,
kde vznešeného Pána služebnice,
nemylná spravedlnost, trestá vinu
těch, kdo šli světem, věci falšujíce.
Většina hříšníků leží groteskně nakupena na sebe, zatímco ostatní se bezmocně plazí po čtyřech. Dante zpozoruje dva nešťastníky, kteří si navzájem nehty strhávají strupy, jako by oškrabávali rybí šupiny. Vergil se zeptá stínů, kdo jsou a jaké jsou jejich příběhy. První se představí jako alchymista Griffolino z Arezza, kterého nechal upálit Albero ze Sieny. Griffolino byl upálen, protože nesplnil slib, že naučí Albera létat jako Daidalos Ikara (BK, P, XXIX, 112-117):
Vero è ch'i' dissi lui, parlando a gioco:
"I' mi saprei levar per l'aere a volo";
e quei, ch'avea vaghezza e senno poco,
volle ch'i' li mostrassi l'arte; e solo
perch'io nol feci Dedalo, mi fece
ardere a tal che l'avea per figliuolo.
Kdys řek jsem – a žertem tak se stalo -
že v letu bych se uměl vzduchem nésti;
leč on, jenž zvědav byl, však moudrý málo,
hned v umění tom zkusit chtěl své štěstí;
že nezvolil jsem si ho za Daidala,
svým otcem dal mě na hranici vésti.
Druhý zchřadlý stín pochází rovněž ze Sieny. Je to Capocchio, alchymista, který byl upálen v Sieně r. 1293 za falšování kovů (BK, XXIX, 136-139):
sì vedrai ch'io son l'ombra di Capocchio,
che falsai li metalli con l'alchìmia;
e te dee ricordar, se ben t'adocchio,
com'io fui di natura buona scimia".
I uvidíš, že jsem Capocchia stínem,
jenž alchymií kovy padělával,
a vzpomeneš si snad, jak v světě jiném
jsem na opici přírody si hrával."
30. zpěv
Dante začne 30. zpěv zmínkami o antických Řecích, kteří pozbyli rozumu. Zmíněna je Juno, která zanevřela na všechny Thébany, když její manžel Jupiter jí byl nevěrný s dcerou thébského krále Kadma Semele. Dle Ovidiových "Proměn", Juno dohnala Semelina švagra Athamanta k šílenství, v kterém zabil svého synka. Poté Semelina sestra Ino spáchala sebevraždu a utopila se s druhým synem. Další šílená byla Hekuba, dcera trojského krále Priama. Přišla o rozum po zavraždění své dcery Polyxeny Achillovým synem Pyrrhem a zabití svého syna Polydora thráckým králem Polynestorem. Dle Vergilovy "Aeneidy", Hekuba zešílela a začala štěkat jako fena.
Po této předmluvě Dante začne líčit surové zuřivce 10. příkopu (BK, P, XXX, 22-30):
Ma né di Tebe furie né troiane
si vider mai in alcun tanto crude,
non punger bestie, nonché membra umane,
quant'io vidi in due ombre smorte e nude,
che mordendo correvan di quel modo
che 'l porco quando del porcil si schiude.
L'una giunse a Capocchio, e in sul nodo
del collo l'assannò, sì che, tirando,
grattar li fece il ventre al fondo sodo.
Však v thébské ani v trojské zuřivosti,
když na zvíře šla nebo na člověka,
nebylo tolik prudké divokosti,
v jaké dva stíny zhléd jsem zpovzdaleka,
jež hnaly se a kousaly, jak prase,
když z chlívka pustí je, se rve a vzteká.
Z nich jeden, za Capocchiem přižena se,
za hrdlo popad ho a vlekl v prachu,
až drsné dno břich drásalo mu v pase.
Zbylý Aretinec (alchymista Griffolino) objasní, že dva stíny, které surově zaútočily na Capocchia jsou Gianni Schicchi a Myrrha. Gianni, který zemřel kolem r. 1280, pocházel z florentské rodiny Cavalcantiů. Kdysi se přestrojil za právě zemřelého boháče Buosa Donatiho, aby mohl nadiktovat falešnou závěť, v které jako by odkazoval své jmění synu Simonovi. Za odměnu dostal nejlepší kobylu ze stáda. Myrrha, dcera kyperského krále Kineira, se převlékala za jinou ženu, aby se mohla oddat krvesmilné lásce k svému otci. Gianni a Myrrha přebývají v části Pekla vyhrazené těm, kteří se vydávají za někoho jiného, což je další hřích Podvodu.
Poté, co tyto stíny zmizí, Dante pohlíží na další hříšné duše 10. příkopu. Vidí Mistra Adama z Brescie, který na hradě Romeně v Casentinu, v horním povodí Arna, padělal florentské florény s hlavou sv. Jana Křtitele a byl upálen na hranici v r. 1281. Je mučen vodnatelností končetin a věčnou žízní, která je ještě stupňována vzpomínkou na potůčky Casentina (BK, P, XXX, 64-75):
Li ruscelletti che d'i verdi colli
del Casentin discendon giuso in Arno,
faccendo i lor canali freddi e molli,
sempre mi stanno innanzi, e non indarno,
ché l'imagine lor vie più m'asciuga
che 'l male ond'io nel volto mi discarno.
La rigida giustizia che mi fruga
tragge cagion del loco ov'io peccai
a metter più li miei sospiri in fuga.
Ivi è Romena, là dov'io falsai
la lega suggellata del Batista;
per ch'io il corpo sù arso lasciai.
Potůčky, které ze zelených svahů
Casentinských se dolu k Arnu lejí
a svěžest břehům dávají i vláhu,
ne darmo se mi před očima skvějí,
neb jejich obraz víc mě vysušuje
než nemoc, pro níž chřadnu v obličeji,
a spravedlnost, jež mě pokutuje,
z míst, kde jsem hřešil, příležitost shání,
kterou mé vzdechy ještě rozmnožuje.
Tam Romena je, kde jsem k padělání
penízů s hlavou Křtitelovou sedal,
proto mě upálili bez váhání.
Hrabě Guido z Romeny a jeho dva bratři Aghinulfo a Alessandro najali Adama jako penězokazce. Za pohled na tyto tři hříšné duše v Pekle by Mistr Adam obětoval utišení své věčné žízně ve Fonte Branda (dle dantologů buď fontána v Sieně či potůček v Casentinu).
Dle Mistra Adama obvod 10. příkopu má 11 mil (polovičku obvodu 9. příkopu, cf. 29. zpěv) a půl míle napříč.
Mistr Adam ukáže básníkům dvě další falešné duše. Jedna je žena egyptského královského úředníka Putifara, která, podle 39. kapitoly biblické Genese, falešně obvinila Josefa, syna Jakubova, poté, co odmítl její milostné návrhy, že ji chtěl znásilnit. Druhý hříšník je Řek Sinon, který, dle Vergilovy "Aeneidy", přesvědčil Trojany, aby vpustili dřevěného koně s ukrytou posádkou do města (cf. 26. zpěv, 14. část článku).
Řek Sinon, jakmile zaslechne Adama vyslovit své jméno, udeří ho do břicha a Mistr Adam mu útok oplatí ránou pěstí do čela. Při rvačce kterou Dante mlčky sleduje, se penězokazec Adam a zrádný lhář Sinon vzájemně obviňují ze svých hříchů. Vergil pokárá Danta, že naslouchal hádce dvou neurvalců (BK, XXX, 142-148):
"Maggior difetto men vergogna lava",
disse 'l maestro, "che 'l tuo non è stato;
però d'ogne trestizia ti disgrava.
E fa ragion ch'io ti sia sempre allato,
se più avvien che fortuna t'accoglia
dove sien genti in simigliante piato:
ché voler ciò udire è bassa voglia".
"I menší stud by smyl už větší vinu,
než byla tvá," řek mistr nenadále,
"a proto všeho smutku zanech, synu,
však jednej tak, jak s tebou byl bych stále,
až někam přijdeš právě v okamžení,
kdy hašteří se lidi neurvale,
neb vyslechnout to chtít, je nízké chtění."
Vergil pobídne Danta k další pouti do nejspodnějšího 9. kruhu Pekla.
