Dva hříšníci v olověných kutnách jsou "Veselí bratři" (Frati Gaudenti) z Bologne ghibellin Lodoringo a guelf Catalano, kteří přispěli ke korupci Florencie (cf. 1. část článku). Dante se pustí s nimi do rozhovoru, ale stačí říci jen "Ó bratři, vaše neblahé..." ("O frati, i vostri mali..."). V tom okamžiku totiž spatří ležící postavu přibitou k zemi třemi kůly.
Je to jeruzalémský velekněz Kaifáš, který, dle Evangelia sv. Jana (J, 11, 50), dal velekněžím a farizeům radu: "...je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ". Pro Danta takovýto proklamativní zájem o osud národa je falešný a sobecký. Dante z tohoto důvodu umístí Kaifáše mezi pokrytce 6. příkopu a přidá ještě "trest, který odpovídá hříchu" (contrapasso). Kaifáš a ostatní členové velerady, včetně Kaifášova tchána Annáše, vyzývali Piláta, aby nechal ukřižovat Krista (J, 19, 6). Proto jsou nyní oni sami ukřižováni na dně příkopu a na vlastním těle pociťují váhu těžkooděnců, kteří po nich šlapou v olověných kutnách.
Catalano, jeden z "Veselých bratří", potvrdí, že cesta k dalším příkopům 8. kruhu vede jinak, než poutníkům sdělil Zlochvost. Vergil konstatuje, že byli Zlochvostem oklamání, což je Catalanem doplněno rčením, které slyšel v Bologni (BK, P, XXIII,139-144):
Lo duca stette un poco a testa china;
poi disse: "Mal contava la bisogna
colui che i peccator di qua uncina".
E 'l frate: "Io udi' già dire a Bologna
del diavol vizi assai, tra ' quali udi'
ch'elli è bugiardo, e padre di menzogna".
Tu mistr chvíli stál a sklopiv hlavu,
řek: "Ten, jenž na hříšníky zuby cení,
nám špatně tedy o tom podal zprávu!"
A bratr: "V Bologni už znal jsem rčení,
že ďábel, který zlý je neskonale,
jsa otcem zla, má v šalbě zalíbení."
24. zpěv
Spolehlivý průvodce Vergil pomáhá Dantovi vystoupit k vrcholu útesu. Dante je namáhavým šplháním vysílen natolik, že se bezvládně posadí na skálu. Vergil Danta napomíná, aby se vzchopil a prokázal svou vůli, která je potřebná k získání slávy v krátkém pozemském životě. Je to zajímavé spojení antického a křesťanského myšlení o slávě, která přežije člověka. Podobné myšlenky možno nalézt v pozdějším období italské renesance (BK, P, XXIV, 46-51):
"Omai convien che tu così ti spoltre",
disse 'l maestro; "ché, seggendo in piuma,
in fama non si vien, né sotto coltre;
sanza la qual chi sua vita consuma,
cotal vestigio in terra di sé lascia,
qual fummo in aere e in acqua la schiuma.
"Jen vzpruž se," mistr řekl, "a vztyč zas hlavu,
neb pod peřinou v netečnosti líné
nemůžeš přece očekávat slávu,
bez které život člověku tak mine,
na zemi nezanechávaje stopy,
jak vzduchem dým a vodou pěna plyne,
V 7. příkopu se nacházejí zloději, kteří jsou pronásledováni hady nejrůznějších forem. Hadi hříšníkům svazují ruce a těla. Hříšníci se hadím uštknutím promění v prach, ale opět se vrátí do své podoby, jako bájný pták Fénix, který se vyskytuje v Ovidiových "Proměnách". Jednoho hříšníka, který se takto proměňuje v popel a opět nabývá lidské podoby, se Vergil ptá na jméno a původ (BK, P, XXIV, 121-126):
Lo duca il domandò poi chi ello era;
per ch'ei rispuose: "Io piovvi di Toscana,
poco tempo è, in questa gola fiera.
Vita bestial mi piacque e non umana,
sì come a mul ch'i' fui; son Vanni Fucci
bestia, e Pistoia mi fu degna tana".
Když potom vůdce tázal se ho, kdo je,
on odpověděl: "Z Toskány jsem rodné
sprch nedávno v tu jámu nepokoje.
Já žití lidí ne, však zvířat hodné
co mezek ved: Jsem Vanni Fucci, zvíře,
a Pistoja mi bylo doupě vhodné."
Svatokrádežník Vanni Fucci byl nemanželský syn váženého pistojského měšťana Fuccia di Lazzari. V Pistoji patřil k Černým guelfům. Někdy kolem r. 1290 vyloupil s jinými kumpány kostelní poklad pistojské katedrály. K zločinu se nepřiznal, ani když jiní byli vyslýcháni a mučeni. Nakonec Fucci prozradil jednoho svého kumpána, který byl popraven. Sám Dante praví o Fuccim, že to "muž krve byl, vždy ve zlé míře" (...uomo di sangue e di crucci) (BK, P, XXIV, 129).
Dante, po svém návratu z Pekla, bude moci vykládat o strašném utrpení Fucciho v hadím příkopu. Fucci se mu za to mstí hroznou věštbou budoucích politických událostí. Černí exulanti z Pistoje a z Florencie (Neri) se spojí a v r. 1301 vyženou Bílé (Bianchi) z Florencie. Velitel spojených lucko-florentských vojsk, guelfský markrabí Malaspina ("dravý Mars z doliny Magry"), porazí na "picenském poli" (Campo Piceno) nad Pistojou florentské Bílé v r. 1302 (BK, P, XXIV, 142-151):
Pistoia in pria d'i Neri si dimagra;
poi Fiorenza rinova gente e modi.
Tragge Marte vapor di Val di Magra
ch'è di torbidi nuvoli involuto;
e con tempesta impetuosa e agra
sovra Campo Picen fia combattuto;
ond'ei repente spezzerà la nebbia,
sì ch'ogne Bianco ne sarà feruto.
E detto l'ho perché doler ti debbia!".
Až Pistoja se dříve Černých zbaví,
pak Florencie lid i řády změní.
Z doliny Magry roztáhne Mars dravý
výparů chmurná mračna po údolí
a v rozhořčení prudkém s těmi davy
pak svede bitvu na picenském poli,
závoje mlžné přerve v náhlé zlobě,
a tato rána všechny Bílé skolí,
To řekl jsem, neb ublížit chci tobě!"
25. zpěv
Vanni Fucci se vyskytuje ještě na počátku 25. zpěvu. Ocitne se v zajetí hadů poté, co učiní rouhavé gesto vůči Bohu tím, že prostrčí palce obou rukou mezi ukazováčky a prostředníčky (tzv. "fíky", le fiche). Dle slov Danta je to největší rouhač Pekla, větší než rouhavý Capaneus (cf. 14. zpěv, 12. část článku), "jenž v Thébách spadl dolů z hradeb" (che cadde a Tebe giù da' muri) (BK, P, XXV, 15).
Fucci se dá na útěk a je pronásledován rozzlobeným kentaurem Cacem, jehož hřbet, plece a týl se hemží plazy. Netvor Cacus, dle 7. knihy Vergilovy "Aeneidy", kradl dobytek, který zatahoval do své jeskyně pod římským Aventinem. Vergil vysvětlí Dantovi, že Cacus není s ostatními kentaury, kteří hlídají krvavou řeku Flegeton (cf. 12. zpěv, 12. část článku), protože podvodně ukradl dobytek Herkulovi, který ho za jeho loupežnictví zabil kyjem (BK, P, XXV, 31-33):
onde cessar le sue opere biece
sotto la mazza d'Ercule, che forse
gliene diè cento, e non sentì le diece".
Trest našel teprv, takto sobě veda,
pod kyjem Herakla, jenž sto ran v půtce
mu dal, však on jich cítil deset leda!"
V 25. zpěvu Dante barvitě líčí proměny zlodějů. Z historických postav florentských měšťanů je zmíněn Cianfo Donati, který prý byl znám jako lupič, Agnello Brunelleschi, který se převratem v r. 1302 dostal, spolu s dalšími Černými, k moci ve Florencii a Puccio Kulhavec (Sciancato) z florentské rodiny Galigai. Had těsně obejme hříšníka Agnella a vznikne nová forma, u které se nedá rozlišit, zda vznikl jeden tvor či dva (BK, P, 25, 67-69):
Li altri due 'l riguardavano, e ciascuno
gridava: "Omè, Agnel, come ti muti!
Vedi che già non se' né due né uno".
Druzí dva hleděli. "Agnello, běda!"
volali oba, "měníš vzhled svůj pravý -
jste dva či jeden, rozlišit se nedá!"
Dante se pyšní, že jeho verše svou představivostí předčí Lukána a Ovida, kteří líčili jen jednosměrné transformace. Lucanus ve svých "Pharsáliích" vyprávěl, že v římském vojsku v Lybii voják Sabellus po uštknutí se proměnil v malou louži sražené krve a jiný nešťastník, voják Nasidius, se po uštknutí nafoukl do beztvaré hmoty.
Ovidius v "Proměnách" zase líčil, jak Diana, bohyně měsíce, lovu a ochránkyně žen (řecká bohyně Artemis), se snažila marně zachránit nymfu Arethusu před bohem řek Alfeem, tím že Arethusu proměnila ve studánku. Alfeus se však proměnil do své vodní podoby, podařilo se mu spojit se s Arethusou a ona zmizela v podzemní jeskyni. Od té doby se vody řeky a studánky mísí ve fontáně Arethusa v Ortygii, což je malý ostrov v dnešních sicilských Syrakusách.
Další transformace zmíněná Dantem, dle Ovidiových "Proměn", se týká Kadma, bratra Európy a zakladatele města Théb. Kadmos byl proměněn v hada jako trest za zabití draka, který byl oblíbencem boha války Marta (Arése). Dante však nezávidí Múzám Lukana a Ovidia (BK, XXV, 94-102):
Taccia Lucano ormai là dove tocca
del misero Sabello e di Nasidio,
e attenda a udir quel ch'or si scocca.
Taccia di Cadmo e d'Aretusa Ovidio;
ché se quello in serpente e quella in fonte
converte poetando, io non lo 'nvidio;
ché due nature mai a fronte a fronte
non trasmutò sì ch'amendue le forme
a cambiar lor matera fosser pronte.
Ať Lukán nechá si už příběh starý
o Sabellu a Nassidiu v hrůze
a slyší, jaké tady přijdou čáry!
Ať mlčí Ovid o své Arethuse
a Kadmovi! Když v studánku ji mění,
jej v hada, nezávidím jeho Múze,
neb nezměnil tak povah dvou v tom dění,
aby svou látku těla jako tady
si vyměnila ve svém proměnění.
26. zpěv
Na začátku 26. zpěvu Dante přichází se svým odsouzením Florencie. Ironické oslovení rodného a milovaného města, které "také v pekle je už proslaveno" (BK, P, XXVI, 1-3), bylo již ocitováno v 1. části článku. Ditovo město a Florencie jsou si podobné, jedno se zrcadlí v druhém. Dante spatřil v Pekle již pět florentských zlodějů. Dante, v roli proroka, předvídá Florencii brzkou pohromu.
Dante a Vergil jdou pustou a osamělou cestou, posetou kameny a sutí, k 8. příkopu, kde vidí plameny míhat se ve tmě jak svatojánské mušky. Každý plamínek je jak mizící oheň vozu proroka Eliáše. Básník vzpomene ještě proroka Elisea, Eliášova žáka, který jednou přivolal dva medvědy na děti vysmívající se jeho lysině.
Téma krádeže je v 26. zpěvu propojeno s tématem špatných rádců. Hříšníci 8. příkopu jsou neviditelní a každý hříšník je zcela obklopen ohněm. Zdálky se mohou plameny zdát přitažlivé, ale zblízka sežehnou ty, kteří se k ním přiblíží. Tak plameny symbolizují klamné rady. Spojení slov a plamene je patrně převzato z Listu Jakubova v Novém Zákonu (JK, 3, 5-6): "Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem."
Coby špatní rádci jsou zmíněni Ulysses (Odysseus) a Diomedes, hrdinové řecké básně o trojské válce. Ulysses podle vyprávění "Aeneidy" byl původce lsti s dřevěným koněm, pomocí kterého Řekové dobyli Tróju. Zkáza Tróje donutila praotce (símě) Římanů Aenease uchýlit se do Itálie. Ulysses a Diomedes přemluvili Achilla, ukrytého na ostrově Skyru, aby s nimi vstoupil do války a opustil svou snoubenku Deidamii. Achilla na ostrově Skyru ukryla jeho matka Thetis, která věděla, že trojská válka mu přinese smrt. Ulysses a Diomedes jsou též zloději, neb z Tróje odcizili Palladium, sochu Athéninu, která skýtala Tróji zázračnou ochranu. Vergil zmíní Dantovi tři podvodné skutky Ulyssa a Diomeda (BK, XXVI, 58-63):
e dentro da la lor fiamma si geme
l'agguato del caval che fé la porta
onde uscì de' Romani il gentil seme.
Piangevisi entro l'arte per che, morta,
Deidamìa ancor si duol d'Achille,
e del Palladio pena vi si porta".
V tom ohni oplakává s koněm lest tu,
jež otevřela Tróju nezákonná,
čímž símě Římanů si našlo cestu.
Pak se v tom ohni pyká šalba ona,
jíž Deidamie truchlí pro Achilla,
i za Palladium tam trest se koná."
Vergil promluví k duchům, jelikož se domnívá, že Řekové by Danta nevyslechli. Odpoví mu Ulysses, který epicky líčí průběh své poslední plavby, která je do značné míry Dantovou fikcí. Není to rozhovor s básníky, ale Ulyssův vlastní velkolepý monolog (BK, P, XXVI, 90-142).
Poté, co unikl čarodějnici Kirké, Ullysses pokračoval ve svých cestách a při tom zapomenul na svou vlastní rodinu. Byl hnán touhou vše poznat, dobré i špatné. Když on a jeho posádka se přeplavili přes celé Středozemní moře, dorazili až ke Gibraltaru. Ve starověku gibraltarská skála, spolu s africkým Apyle u dnešní Ceuty, tvořila Héraklovy sloupy. Zde končil tehdejší svět a Héraklovy sloupy byly, dle pověsti, mořeplavcům výstrahou před další plavbou.
Ulysses však, pomocí "krátké řeči" (orazion picciola), (BK, P, XXVI, 122), přemluvil staré a unavené námořníky k další plavbě západním směrem do Atlantického oceánu. Ulysses nyní nazývá toto dobrodružství "bláznivým letem" (folle volo), (BK, P, XXVI, 125). Plavba do neznáma, při které stále zahýbali vlevo, je přivedla na jižní polokouli.
Po pěti měsících plavby spatřili mořeplavci v dáli ostrov, na kterém se nacházela tmavá hora, nejvyšší hora, kterou kdy Ulysses viděl. Tmavou horou je snad míněna hora Očistce v druhém dílu BK. Dle jiných interpretací se jedná o sopku Pico del Teide na ostrově Tenerife v souostroví Kanárských ostrovů, nejvyšší horu dnešního Španělska (3 718 m). Z ostrova zadul mocný vítr, který rozbouřil moře. Vlny otočily loď třikrát dokola. Čtvrtý náraz vln vyzvedl záď lodi, která se potopila a zmizela v mořských hlubinách.
Ulysses v Dantově zobrazení představuje mimořádně nadaného hrdinu. Jeho postava je charakterizována velkolepou vznešeností, ale též ničivou aroganci. Tato hubris, přílišná pýcha a sebedůvěra, ho hnala do nerozvážných činů, pošetilé plavby a vzpoury proti Bohem vytýčeným mezím. Pro Danta měl Ulysses nebezpečnou přitažlivost.
Snad proto básník píše, že málem spadl do 8. příkopu (BK, XXVI, 43-45):
Io stava sovra 'l ponte a veder surto,
sì che s'io non avessi un ronchion preso,
caduto sarei giù sanz'esser urto.
Hleděl jsem z mostu do strmého srázu,
A nedržet se skály za trhliny,
dolů bych spadl byl i bez nárazu.
Za pozornost též stojí Dantova autobiografická slova, kterými uvádí příběh o Ulyssovi. Dante zde vyslovuje rozhodnutí držet na uzdě svůj vlastní talent (ingegno), který se těší přízni hvězd, aby nesešel z cesty ctnosti (virtù) (BK, P, XXVI, 19-24):
Allor mi dolsi, e ora mi ridoglio
quando drizzo la mente a ciò ch'io vidi,
e più lo 'ngegno affreno ch'i' non soglio,
perché non corra che virtù nol guidi;
sì che, se stella bona o miglior cosa
m'ha dato 'l ben, ch'io stessi nol m'invidi.
Jak tehdy, podnes cítím bolné hnutí,
když na to vzpomenu, co jsem tam viděl,
a krotím ducha, jenž mě dál jít nutí,
abych se spěchat bez ctnosti sám styděl
a blaho to, jež v přízni hvězd mi zbývá,
sám sobě nemařil a nezáviděl.
27. zpěv
Zatímco Vergil osloví řeckého hrdinu Ulyssa v 26. zpěvu, je to Dante, který rozmlouvá s Guidem da Montefeltro, pánem z Urbina. V 13. a 14. století rod Montefeltrů velel ghibellinům v oblastech Marche a Romagna. Guido (c. 1220-1290) byl lstivý vojensko-politický vůdce několika ghibellinských válečných tažení ve střední Itálii. Sám sebe, dle Danta, charakterizuje: "...moje díla nebyla lví, však liščí" (...l'opere mie non furon leonine, ma di volpe) (BK, P, XXVII, 74-75). V 70. a 80. letech 13. století se mu podařilo zvítězit proti guelfům, ale jeho vojska byla poražena v bitvě u Forlí v r. 1283. Guido se znovu objevil ve veřejném životě v r. 1288, kdy byl dán do klatby a stal se ghibellinským kapitánem v Pise. V letech 1288-1292 pomáhal Pise ve válkách s Florencií. V r. 1296 papež Bonifác VIII. zrušil Guidovu klatbu a povolil mu vstoupit do františkánského řádu.
O dva roky později Bonifác požádal Guida o radu ve svém zápasu s patricijskou rodinou Colonnů, která neuznávala Bonifácovo zvolení za papeže (cf. 4. část článku) a která se uchýlila do pevnosti v Palestrině. Guidova rada byla slíbit Colonnům amnestii a pak slib porušit, poté co oni opustí pevnost. Za tuto radu umístil Dante Guida do 8. příkopu 8. kruhu Pekla. Guido váhal s tuto falešnou radou, ale Bonifác ho ujistil, že mu tento hřích bude odpuštěn. Dle Guidova vyprávění, sv. František chtěl Guidovu duši spasit a vzít ji k sobě, ale černý cherub si Guida vyžádal pro jeho hříchy (BK, P, XXVII, 112-120):
Francesco venne poi com'io fu' morto,
per me; ma un d'i neri cherubini
li disse: "Non portar: non mi far torto.
Venir se ne dee giù tra ' miei meschini
perché diede 'l consiglio frodolente,
dal quale in qua stato li sono a' crini;
ch'assolver non si può chi non si pente,
né pentere e volere insieme puossi
per la contradizion che nol consente".
Když jsem byl mrtev, František mě k sobě
vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý
mu pravil: "Nech ho, nenáleží tobě!
K mým lidem dolu patří v jícen dravý,
vždyť dopustil se špatné rady dání,
pročež já v patách byl mu bez únavy.
Nedojde nikdo spásy bez pokání,
neb nelze litovat i chtíti spolu
pro vnitřní rozpor, který tomu brání."
A mýtický soudce podsvětí Minos (cf. 11. část článku) vyměřil Guidovi trest tím, že si "osmkrát ocasem obtočil tvrdá záda" (attorse otto volte la coda al dosso duro) (BK, P, XXVII, 124-125).
V 8. části článku bylo již zmíněno, že Dantův pohled na Guida byl mnohem příznivější v 4. knize Convivia (C IV, 28), kde Dante chválil Guida za jeho vstup do františkánského řádu. Guido zde byl uveden coby příklad, jak se má ctnostný člověk v pozdním věku vzdálit ze světského života.
