Koncert byl v Apollu 13. Když jsem tam byl naposledy (na Garáži), tak jsem promptně rezervoval místa, a pak se to ukázalo celkem zbytečným. Sedli sme si v pohodě. Bylo mi jasné, že na Decziho to bude trochu jiné, ale protože jsem vlastně do poslední chvíle nevěděl, v jaké sestavě se na koncert vypravíme, nic jsem nerezervoval. Přišel jsem do baru právě včas, abych zasedl tři poslední místa u baru, hned vedle stolu, kde odpočívají hudebníci. Jinak bylo úplně plno...
Když moje (milá) žena vcházela do baru s naší dcerou, tak prý uvaděč povídal: "ale dneska není Dáda...", a tvářil se tak, že neví jestli Julii vůbec může do baru pustit. Pustil. Odlet je v Apollu tradičně plánován na osmou večerní a tradičně se začíná později. Někdy o hoďku, někdy víc. Laco to spustil o čtvrt na deset. Mezitím jsme s Julčou přelouskali pár stránek Sluníčka.
Jazzová kakofonie zpočátku nelezla Julii pod fousy. Hraje druhým rokem na piáno a všechno je směřováno k tomu, aby rozpoznala "smutný" a "veselý" akord, aby sama hledala kvinty jako doprovod k melodii, a teď tohle. Viděl jsem na ní, jak by za muzikanty nejradši šla a opravila je. Pak si začala zvykat, vysvětloval jsem jí, že to má brát spíš přes pocity. A povídali sme si o muzikantech. Julinka měla pocit, že ten pianista si jen hraje, Evidentně jí to konvenovalo: žádné ETUDY, žádné "a kde je DYNAMIKA???" A tak jsem Julince vysvětloval, že všichni dycky zahrajou DOHROMADY refrén, a pak je pole pro jednotlivý nástroje, aby to zahráli po svým.
Ta disharmonie je ale zvláštní. Měla by existovat cesta od jednoho tónu k druhému, podle pravidel a v časové posloupnosti. Logická, racionální cesta. Laco Deczi to zahraje naráz. Bez toho času. Je to netrpělivost typu "mít TO hned" nebo je to posunování (přibližování) vnímání skutečnosti? Přivádění k vědomí. Je ten čas nutnou podmínkou nebo naopak překážkou? Když TO chci TEĎ, co všechno a koho všechno tím odsuzuji do role těch, kteří ostrouhají?
Pozice koncových sedadel na baru nás posunovala tak trochu do role pozorovatele kuchyně ansámblu, bo sme vlastně neseděli před jevištěm, ale vedle něj. Tak jsem si dobře všiml, že bubeník (syn Laca Decziho, který se jmenuje Vajco) neměl moc chuti do sólového projektu, který měl v jedné skladbě. Odehrál tam určitý sólový part ale pak začal kývat hlavou na spoluhráče, jako že je vyzývá zase k refrénu. Baskytarista s tímto Vajcovým úhybným manevrem ale evidentně počítal, a tak preventivně sbalil svou baskytaru a odešel z pódia, sedl si do křesla s kytarou v náručí a pozoroval Vajcovo zdráhání se. Velkoryse mu z křesla pokynul, ať pokračuje. Vajcovi se ale moc nechtělo, zřejmě měl trochu pocit, že se v těch vlastních improvizacích natolik ztrácí, že pak nedohlídne začátku ani konce. Pomohl mu pianista (Eric Meridiano), který si stoupl za svůj nástroj a do zblbnutí obehrával primitivní motiv skladby, aby se měl Vajco čeho držet. No pak to Vajco rozjel a bylo to dost dobrý sólo.
Ještě tam měli jako hosta nějakýho stoprocentního ňujórskýho šoumena, nějakýho Chrise De Pino, či tak nějak (jména odečítám z podpisů na CD-čku, který sem si koupil a nechal ode všech podepsat), hráče na foukací harmoniku. Halekal do mikrofonu, že v Prostějově jsou lidi great a tak... Je fakt, že společnost byla v Apollu pestrá od čtyři až padesátníků v šolnách a dam v krajkových blůzách či večerních róbách až po běžné smažky a výtržníky, kteří se na závěr stihli i porvat na schodech baru.
Koncert zkončil o půl jedné a Julinka vydržela. Několikrát jsem jí navrhoval, že půjdem domů, ale vždycky sevřela rty a zavrtěla hlavou, chtěla prostě vydržet až do konce. Taky od toho večera nemynulo dne, aby nechtěla pustit to nový CD-čko.
V neděli jsme jeli za babičkou a dědečkem do Mostkovic na chatu. A když se teď tak fotografuje, tak jsem se byl vyčůrat a všiml jsem si jednoho záběru. Půjčil jsem si od dědečka jeho digitál, vrátil se a blejsknul to, a posílám to jako podzimní pozdrav.
