Jednim z nejvetsich mistnich zamestnavatelu (2000 zamestnancu) je Qimonda, coz je spin-off Infineonu, jez je spin-off Siemense. Chip coolies tam vyrabi flash memory, dnesniho tazneho kone polovodicoveho prumyslu. Za mestem na zelene louce stoji stribrna futuristicka tovarna ne nepodobna Infineonu a AMD v Drazdanovicich, ale uvnitr se namisto echtovnich sasiku ve stejnobarevnych teplakach a trickach klati importovane nemecky kostnate inzenyrky mezi korpuletnimi big mamas lokalni afro-americke populace.
A ja jsem s kolegou Jamaica Joe-em (narozen na Granade tyden po US invazi, vyrostl na Jamajce a vystudoval v Atlante, GA) zkousel v Qimonde prototyp noveho pripravku.
Obedy v podnikove cafeterii nebyly spatne, ale asi si nezaslouzi samostatneho hodnoceni. Tak prihodim jen par poznamek z meho hledani autenticke mistni kuchyne. Doufal jsem v soul food, cernosskou kuchyni, comfort food jizanskych plantazniku. Ne vzdy se lov podaril.
V pondeli podvecer trochu prselo, tak jsme na radu hotelove recepcni vyrazili autem do oblasti Shockoe Bottom a Shockoe Slip, kde ma udajne byt centrum nocniho zivota Richmondskeho. Nocni zivot je ve vetsine emeryckych mest trochu nezvykly, vetsinou se do deviti deseti do vecera nic nedeje a pak nastava sprint, ktery konci ve dve po pulnoci policejni hodinou. Ale Richmond byl prekvapive uplne mrtvy i v sest vecer. Lehky destik pokropil dazbu do zrcadloveho lesku a kdyz jsme popojizdenim kolem nenarazili na zadne misto k jidlu, optali jsme se postavy na krizovatce. Mlada cernoska by si s nami povidala klidne cely vecer, ale netrpelivy Joe ji usekl (ridil) a zamiril smerem, kterym ukazovala. V puste cvrti svitilo par oken restauraci, tak jsme zaparkovali a vydali se za svetlem jak Jenicek s Marenkou. Skoncili jsme v Taphouse Grill. Krome restaurace je to i maly pivovar a v koute u vchodu dokonce dochazelo k nejakemu folkovemu umeni. Krome nas dvou a zhruba pul tuctu folkovych priznivcu bylo vymeteno a servirka vypadala na to, ze by folkare nejradeji prastila tacem. Mela tramp stamp a byla usecna. Podezrivave se nas optala jestli patrime k one folk poetry akci, kdyz jsme rekli, ze ne, byla pratelstejsi. Na otazku
“jaky je nocni zivot v Richmondu”
odpovedela strucne:
“zadny”.
Joe si dal cowboy steak a nechal ho kus na taliri. Ja mel tunaka pokryteho jakousi zahadnou svetle zelenou omackou chutnajici po wasabi. Uvarenej byl akorat, na syrovo v prostredku, i spravne obalenej v hrube mletym pepri, ale vysledek nebyl nic moc. Lezel na hromadce ryze bez chuti a doprovozen byl nevyraznou zeleninou.
K piti jsme si dali dzbanek piva vareneho primo v restauraci. Ac nerad, uz jsem rezignoval na zdejsi “dzbany” z plastiku. Pivo uslo, ale zadny zazrak.
Celkovy dojem byl ten, ze jsme se rozhodli navstevu neopakovat.
V utery jsme se optali v praci domacich na kulinarni radu a zamirili do kolegyni doporucene italske jidelny Edo's Squid. Byla kousek od hotelu, tak jsme se vlahym mrholivym podvecerem vydali pesky. Hned pote, co jsme prekrocili sirokou ulici North Belvidere, jsme se ocitli v oblasti zvane the Fan podle ulicniho planu. Je to vicemene campus VCU a musim rict, ze z urbanistickeho hlediska se mi libil. Sice po invazi Yankees zbyly v Richmondu asi tri domy, ale podarilo se ho prestavit v peknem britskem kolonialnim stylu. Takze jsme prosli ulicemi lemovanymi honosnymi domy z tmave cervenych cihel obklopenymi bohatou temer tropickou zeleni.
Pak jsme zahnuli na vice komercni ulici, kde nad obchodem se subs (velkym oblozenym chlebum se v emerice krome sandwich, hero, grinder, hoagie, etc… rika i sub, od slova submarine, protoze naplnena emericka houska – roll vypada jako ponorka. Svetle zluta.) sidli EDO’s SQUID. Restaurace byla na rozdil od predesleho dne skoro plna a velmi ziva.
Jidelnicek byl plny klasickych italskych pasta nudli v rozlicnych masovych, rybich a zeleninovych verzich. Ja jsem si vybral z denni nabidky na cerne tabuli povesene na hole cihlove zdi. Spagetti with seafood. Spagety s vyberem morskych lahudek v lehke omacce s rajcatovym zakladem. K tomu sklenku chianti a na zaver tiramisu. Nic prevratneho, nic regionalniho, ale kvalitni jednoducha stredomorska strava. Vzhledem k tomu, ze EDO’s SQUID se dostava oslavnych kritik, zacal jsem mit pochybnosti o kulinarni urovni Richmondu.
Ve stredu jsem uz nekompromisne v recepci vyzadoval nasmerovani do mistni autenticke southern food restaurace. Jamaica Joe se sice trochu sklebil, ale nedovolil jsem rozvrat. Tak nam recepcni cerny mladik, jehoz jmenovka rikala, ze je z Jemenu doporucil comfort restaurant. Par bloku k downtown pak doleva a uz tam jsme.
Pocasi se zlepsilo, mrholeni zmizelo a byli jsme po dvouhodkach v Golds Gym plni elanu, tak jsme se vydali zase pesky. Tentokrate zcela pustymi ulicemi nedaleko downtown. Zahnuli jsme podle instrukci a misto restaurace byla hlavni policejni stanice. Pred kterou zrovna vystupoval z auta cetnik, ktery vypadal presne dle stereotypu jizniho serifa. Joe so trochu bal, tak jsem se slusne optal sam a policista potvrdil stereotyp. Nevedel nic. Dalsi prisel na radu kolemjdouci efervescentni brother. Toho se ptal Joe a zjistil, ze restaurace je temer na dohled na rohu pristi krizovatky. Jak pravil Joe, na restaurace v downtownu je lepsim zdrojem informaci black gay man nez white policeman.
Zacalo se serit a comfort svitil do jinak prazdne ulice lemovane bohatymi mestskymi domy. Hlavni bohatstvi a ruch jiz viditelne zmizely, ale vypadalo to, ze se urcity zivot do downtown vraci. Namisto obchodu a kancelari restaurace a umelecke galerie. Samotny comfort je v prestavenem obchode, dlouha nudle s parketovou podlahou, za barem hola cihlova zed a u vchodu pozustatky vylohy. Stejne restaurace a bary jsou v starsich ctvrtich SaFra. Ze stolku u vyloh lze delat vesele obliceje na kolemjdouci z ulice.
Comfort byl uplne plny, ale nez jsme se u baru zorientovali v jidelnicku napsanem kompletne na cernych tabulich nad barem, uz nas pohledna servirka v dzinach usadila k malemu stolku nedaleko vchodu. Vybirani bylo po odhaleni systemu jednoduche – kdyz si kliknete na dinner, vyskoci jidelnicek a za kazdym entrée jsou dve ceny. Prvni znamena cenu jidla s dvema prilohami (side dish), druha je pro jedliky s extra nasupem tri priloh.
Ja jsem zacal smazenymi zelenymi rajcaty. Klasicky jizansky recept, je kolem nej docela dobry film. K hlavnimu chodu jsem pristoupil rovnez jizne klasicky formou veprove kotletky, blackeyed peas a fried okra. K tomu limonadu z cerstve vymackanych citronu. Vic autenticky uz to neslo, i kdyz moucnik trochu pokazil lidovost plantaznicke kuchyne. Smlsnul jsem si na smesi jahod, boruvek a ostruzin jen trochu polechtanych kapkami likeru Grand Marnier.
A moc jsem si pochutnal. Po veceri jsme se do hotelu zvolna vratili jeste pustejsimi ulicemi, ktere ale nepusobily nijak nebezpecne.
Kulinarni patrani kulminovalo ctvrtecni hostinou. V recepci vymenila stredoveka mistni dama mladeho Jemence a poslala nas do The Tobacco Company Resturant. Je to jedna z vehlasnych lokalnich restauraci. Joe upresnil pozadavek tim, ze by rovnez uvital pohled na nejake pretty things. Ve sklepenich The Tobacco Company je nocni klub, tak se Joe vysnoril do rude kosile s F1 nasivkami, kterou nejspis lohnul Shumimu. Na nohou mel leskle tenisky. Pimp style fashion ;-)
Restaurace je teda definitivne zajimava. Stare prekladiste a sklad tabaku predelane na stylovou restauraci. Dve patra a prizemi, uprostred otevreny prostor plny zaveseneho rostlinstva, eklekticky dekor. Ten napodobuji mnohe retezce (napr. TGIF), ale v pripade Tobacco Company vypadaji artefakty rozvesene po zdech autenticky. Stejne jako litinova klec, ktera strazi staricky vytah.
Usadili nas az nahore, hned vedle zabradli. Da se plivat na hosty v prizemi, nejspodnejsi patro je osidlene stoly a tanecnim parketem po cele plose, na jedne strane je male podium, kde hrala nejaka kapela. Neofenzivni jizansky folkrock. Plivat jsem se neodvazil, ale kdyz jsem si doleval trochu vody do napoje, vyklouzla ze sklenice kostka ledu a nez jsem se nadal, preskocila zabradli a plachtila prostorem. Zvedavy Joe se za ni podival a zamaval na podivene hosty, kterym pristala na stole. Doufam, ze na stole. Nikdo nahoru nepribehl s bouli, tak asi opravdu na stole.
Jidelni listek byl bohaty a staromodne plny stylovych jizanskych jidel. Kompletni dojem k dekoru restaurace. Dokonce uvadeli nabidku doutniku, nevim kde by si je ale zakaznik vykouril. Pohledem na talire sousedu se dalo zjistit, ze porce jsou obrovske, tak jsem zvolil kombinaci polevky a predkrmu, aby zbylo misto na moucnik. Polevka byla z she-crab, husta a lahodna. Predkrmove hlavni jidlo byl takovy husty ostry “gulas” z raku, krevetek a kousku ryb v neworleanske omacce. Jeste v nem byly utopene dva “karbanatky” z krupicneho testa - grit cakes. Mnoho chuti a struktur, napul limonada-napul caj s ledem, zvana dle golfistickeho vynalezce Arnold Palmer, byla tou pravou chladici kapalinou.
A nakonec crème brulee, infusovany bourbonerm. Mnam.
Posileni lahodnou veceri jsme se vydali na patrani po zabave. Za rohem od hlavniho vchodu do restaurace byl vchod do sklepeni nocniho klubu. Ve stylu sklepnich bytu na Manhattanu, male zabradli chranilo schodiste do podzemnich prostoru, z kterych se ozyvala jakasi pop-dance-hudba. Schody hlidal mladenec v kravate. A chudak Joe se svou Pimp-Shumi kosili neprosel vratnici. Kvuli napisum na kosili. Ja bych byval byl prosel ve svych vybledlych dzinach, modrem tricku a cerne kosili, ale vysnoreny Grenadan nevyhovel. Joe prskal celou cestu zpatky do hotelu, “ja byl v tehle kosili v Jimmy’s Club v Monte Carlu, na Champ Elysees si se mnou o kosili povidaji kolemjdouci a nejaky vidlak z klubu v RICHMONDU!!!, kde hrajou Jessicu Simpson, mne nechce pustit dovnitr”. Tak jsem mu rekl, ze kdyz pozna pisnicku od Jessicy Simpson, ma daleko vetsi problemy, nez gay shirt a konverzace zmenila smer na obvykle pratelske spickovani, kterym se bavime na cestach se spolupracovniky. Je to temer vyhradne male society s lehce kovbojskymi zvyky a naklonnost se vetsinou vyjadruje vulgarnimi urazkami. Cim vynalezavejsi, tim lepsi.
Patek byl den cestovni. Rano jsem jeste zajel do Shockoe Bottom oblasti, abych spatril neco z mesta. V Einstein Café jsem si dal latte a brioche. Venku slunce zvolna probouzelo vlahy den, na trzisti klimbalo par prodavacu omezeneho zeleninoveho sentimentu a tyden v Richmondu skoncil.
Zaverecny obed pred odjezdem na letiste jsem si dal v restauraci Africanne On Main featuring Chef Ma-Musu. Zaujala mne, kdyz jsme predchozi vecer jeli kolem z Tobacco Company, Richmond je vcelku male mesto.
Vedle male rohove restaurace je verejna knihovna a maly parcik. Tam na lavickach klimbalo par stoletych cernych dedecku, ve vzduchu byl trochu citit podzim a prisambuh jsem zahledl par stribrnych niti babiho leta, nesenych stale jeste teplym vetrem.
Africanne je velmi usporne zarizena, je to vlastne jenom jedna mala mistnost, uprostred je dlouhy stul s pripravenymi jidly, kde si kazdy nabere, v rohu jsou napoje a corn bread. Talire plastikove, navrseny pokrm se odnese k pokladne. Tam ho provozovatelka odena do tradicnich liberijskych rob zvazi a urci cenu. Podle clanecku na zadni strane xeroxovaneho jidelnicku je vareni jeji vasni jiz od detstvi. Ucila ji babicka v Monrovii, ktera stale pomaha coby duch predku, spolecne s dalsimi duchy z Liberie. Roasted Jerk Chicken bylo jak ma byt, Buttered Steamed Cabbage bylo kapustove a maslove kulate, Curry Goat byl exoticky, Spicy Collard Greens tradicni, Sweet Fried Plantains spravne karibske a zazvorovy caj s ledem osvezujici.
Jeste jsem si na doma koupil sklenicku hodne hodne hodne a jeste hodneji palive Ma-Musu omacky. Trochu uteklo do zavazadla, do letadla by me s ni nepustili, bylo ji vic nez tri unce.
