Básníci se blíží k obrům, kteří hlídají vstup do jámy. Postavy obrů připomínají Dantovi hrad Monteriggioni poblíže Sieny (BK, P, XXXI, 40-41):
però che come su la cerchia tonda
Montereggion di torri si corona,
così la proda che 'l pozzo circonda
torreggiavan di mezza la persona
li orribili giganti, cui minaccia
Giove del cielo ancora quando tuona.
Neb jako hradby na Montereggione
v kruhu se věnčí řadou hradních věží,
tak na břehu, kde ona studně tone,
kraj celé strže strašní obři střeží
do půli těl, jímž z mračen ve vysoku
hrozívá Jupiter, když bouře běží.
Obři představují sílu spojenou se zlomyslností, neb v antické mytologii byli líčeni jako útočníci proti bohům a lidem. Dantovi obři, převzatí z bible a z antické literatury, jsou archetypy vzpurných rebelů. Dle starověké báje, Jupiter použil svých blesků v boji s giganty v bitvě u Flegreí v Thesálii, oblasti středního Řecka.
Obr Nimrod je v Starém zákonu (GN, 10, 9) popsán jako "bohatýrský lovec před Hospodinem". Vládnul jako král v Babylónu a jiných městech v zemi Šineáru. Obyvatelé této země měli v úmyslu postavit věž, jejíž vrchol by byl v nebi. To se znelíbilo Hospodinu, který sestoupil a zmátl jejich řeč (GN, 11, 1-9). Dante, dle středověké tradice, viní ze zmatení jazyků Nimroda. Jeho řeč je nyní nesrozumitelná ostatním, tak jako jejich řeči jsou nesrozumitelné jemu.
Popis fyzického vzhledu Nimroda je spojen s představou ničivé pýchy. Nimrodova tvář má velikost "šišky od svatého Petra v Římě" (la pina di San Pietro a Roma). Bronzová šiška, přes dva metry veliká, byla kdysi na Hadriánově mausoleu (dnešní Castel Sant’Angelo). Později byla šiška přemístěna do Vatikánských zahrad a stála v sloupoví před sv. Petrem, kde ji spatřil Dante. Slovo perizoma (zástěrka) má biblický nádech. Je použito ve Starém zákonu při popisu studu Adama a Evy v Edenu (GN, 3, 7), kteří náhle poznali, že jsou nazí. Frýzové (Dolnoněmci a Holanďané) byli v Itálii pověstní svou velikostí (BK, P, XXXI, 61-66):
La faccia sua mi parea lunga e grossa
come la pina di San Pietro a Roma,
e a sua proporzione eran l'altre ossa;
sì che la ripa, ch'era perizoma
dal mezzo in giù, ne mostrava ben tanto
di sovra, che di giugnere a la chioma
tre Frison s'averien dato mal vanto;
però ch'i' ne vedea trenta gran palmi
dal loco in giù dov'omo affibbia 'l manto.
Tvář jeho zdála se té velikosti
Jako šiška od svatého Petra z Říma
A podle ní byl rozměr druhých kostí.
Břeh jako zástěra ho neobjímá
víc nežli po pás, hořejší část čněla
tak vysoko, že dostat k vlasům zpříma
délka tří Frýzů dělat by co měla
neb třicet pídí od těch míst se zdál mi,
kde člověk plášť si spíná kolem těla.
Další obr je Efialtes, syn Neptunův a Ifimediin, který se vyznamenal ve výše zmíněné bitvě bohů s obry v Thesálii. Dle Vergilovy "Aeneidy", v této bitvě Efialtes a jeho bratr-dvojče Otus se snažili svrhnout bohy z Olympu navršením hory Ossa na horu Pelion. Jejich snažení se stalo příslovečným označením pro gigantické, avšak marné usilování. Tak jako jiní obři, kteří se postavili proti bohům, Efialtes je v Peklu spoután řetězy, aby se nemohl pohybovat (BK, P, XXXI, 91-96):
"Questo superbo volle esser esperto
di sua potenza contra 'l sommo Giove",
disse 'l mio duca, "ond'elli ha cotal merto.
Fialte ha nome, e fece le gran prove
quando i giganti fer paura a' dèi;
le braccia ch'el menò, già mai non move".
"Ten pyšný zde chtěl vyzkoušeti cenu
své moci proti nejvyššímu Jovu,"
řek vůdce můj, "a to má za odměnu.
Toť Efialt. On činy přidal k slovu,
když bohům obři strachu naháněli;
pažemi, jimiž máchal, nehne znovu!"
Další obr je Antaios, který může mluvit a není spoután řetězy, neboť se nezúčastnil bitvy s bohy. Antaios, syn Neptuna a Země, dle Lucanových "Pharsalií", žil v Africe nedaleko Zamy (dnešní Tunis), kde později, v r. 202 před n. l., Publius Cornelius Scipio porazil Hannibala na konci Druhé punské války. Antaios se živil masem pobíjených lvů, rolníků a cestovatelů. Nakonec ho přemohl a zabil Herakles.
Vergil připomene Antaiovi, že Dante mu může na světě zajistit nový věhlas, po kterém obr dychtí. Antaios, zjevně pod vlivem tohoto příslibu, vezme básníky do svých obřích rukou a zlehka je složí na dno 9. a posledního kruhu Pekla. Antaios skloněný nad hlubinou připomíná Dantovi slavnou šikmou věž Garisendu v Bologni.
32. zpěv
Devátý a nejspodnější kruh Pekla představuje zamrzlé jezero Kokytos (Cocito, z řeckého slova "naříkat"), které vzniklo z vod podsvětních řek. Ve Vergilově "Aeneidě" je Kokytos temná a hluboká tůň obklopená hustým lesem, do které teče písek chrlený z horkého víru. Básníci se octnou v Kaině (la Caina), pojmenované dle biblického Kaina z 4. kapitoly Genese, v které jsou trestání zrádci vlastních příbuzných.
Dantovi schází chraptivé a drsné rýmy (le rime aspre e chiocce) (BK, P, XXXII, 1), aby popsal truchlivé prostředí 9. kruhu. Volá proto na pomoc Múzy, které pomáhaly mythickému králi Amfionovi při stavbách Théb. Múzy dodávaly zvukům Amfionovy lyry takového kouzla, že kameny se pod jeho vlivem samy stavěly v thébské hradby (BL, P, XXXII, 10-12):
Ma quelle donne aiutino il mio verso
ch'aiutaro Anfione a chiuder Tebe,
sì che dal fatto il dir non sia diverso.
Kéž paní ty mým veršům pomáhají
jak Amfionovi, když Théby stavěl,
ať skutkům slova má se vyrovnají.
V 5. zpěvu předpověděla nevěrná Francesca, že její manžel Giancotto, který ji a jejího milence, svého bratra Paola, zavraždil, bude poslán do Kainy (BK, P, V, 103-108):
Amor, ch'a nullo amato amar perdona,
mi prese del costui piacer sì forte,
che, come vedi, ancor non m'abbandona.
Amor condusse noi ad una morte:
Caina attende chi a vita ci spense".
Queste parole da lor ci fuor porte.
láska, jež jenom láskou ztišit dá se,
s ním spoutala mne touhou mocné síly,
která, jak vidíš, nezaniká v čase;
láska nás vedla k smrti v téže chvíli -
však Kaina čeká na našeho vraha!"
Těmito slovy ke mně promluvili.
Dantovu pozornost upoutají dva hříšníci, kteří jsou uvězněni v ledu, v tak těsné vzdálenosti, že jejich vlasy jsou vzájemně propleteny. Ve zlobě do sebe buší jak dva kozlové (BK, P, XXXII, 49-51):
Con legno legno spranga mai non cinse
forte così; ond'ei come due becchi
cozzaro insieme, tanta ira li vinse.
Tak pevně nikdy nespojila skoba
trám s trámem. Oba do sebe tak buší
jak kozlové – tak přemohla je zloba.
Jsou to ghibellin Napoleon a guelf Alessandro, synové hraběte Alberta z Mangony. Napoleon připravil Alessandra o kus otcovského dědictví a byl proto Alessandrem úkladně zavražděn.
Setkání s úkladným vrahem Camiscionem de' Pazzi, který v Kaině čeká na svého příbuzného Carlina, zrádce hradu Piantravigne, bylo zmíněno v souvislosti s prvními lety Dantova exilu (cf. 5. část článku).
Druhá oblast 9. kruhu se nazývá Antenora a je pojmenována po trojském princovi Antenorovi, který dle Vergilovy "Aeneidy" zradil Troju Řekům. Dante umístil do Antenory ty, kteří zradili svou vlast či politickou stranu.
Poutníci se blíží "k ústřednímu bodu, do něhož všechna tíže světa spěje" (inver' lo mezzo al quale ogne gravezza si rauna) (BK, P, XXXII, 73-74). Dante "náhodou či osudem" (o destino o fortuna) kopne jednoho hříšníka, jehož hlava vyčnívá z ledu, do obličeje. Hříšník laje Dantovi a zmíní se při tom o bitvě u Montaperti, v které ghibellinové porazili florentské guelfy (cf. 1. část článku). Dante se snaží dozvědět jeho jméno a rve mu při tom chomáčky vlasů z hlavy.
Nakonec je hříšníkova identita prozrazena jeho sousedem, jiným zrádným provinilcem. Ten, který se zmínil o bitvě u Montaperti, je zrádce guelfů Bocca degli Abati (BK, P, XXXII, 103-111):
Io avea già i capelli in mano avvolti,
e tratto glien'avea più d'una ciocca,
latrando lui con li occhi in giù raccolti,
quando un altro gridò: "Che hai tu, Bocca?
non ti basta sonar con le mascelle,
se tu non latri? qual diavol ti tocca?".
"Omai", diss'io, "non vo' che più favelle,
malvagio traditor; ch'a la tua onta
io porterò di te vere novelle".
Já si kol ruky jeho vlasy váži
a trhám mu jich hrsti kolikeré,
co štěkaje on k zemi oči sráží.
Vtom "Co je, Bocco?" z jiného se dere,
"čelistmi klapat nestačí ti směle?
I štěkat musíš? Který ďas tě bere?"
"Teď nemusíš," já řek, "už mluvit déle,
hanebný zrádce, pro tvůj posměch nový
přinesu světu odtud zprávy skvělé."
Bocca na oplátku prozradí jméno druhého zrádce. Je to ghibellin Buoso da Duera, který za úplatek vpustil bez boje francouzská vojska Guida z Montfortu do Itálie.
Mezi dalšími zradci v Antenoře, které jmenuje Bocca, jsou: popravený vallombroský opat Tesauro di Beccheria, který s dalšími spiklenci připravoval návrat ghibellinů do Florencie; Gianni de' Soldanieri, který od ghibellinů přeběhl ke guelfům při měšťanských bouřích ve Florenci v r. 1266; Ganellon (Gan) Mohučský, který zradil Rolanda v bitvě u Roncesvalles (cf. 31. zpěv, tato část článku); a ghibellin Tebaldo de' Zambrozi, který zrádně otevřel městské brány Faenzy Francouzům a guelfům.
Poutníci popojdou dál a v jedné díře vidí hrůzný obraz hlav dvou hříšníků, jejichž těla jsou zamrzlá v ledu. Jedna hlava se nachází nad druhou jak čapka a, zuřivě zatínajíc zuby, hryže tu druhou. Dante osloví kanibalského hříšníka (BK, P, XXXII, 133-139):
"O tu che mostri per sì bestial segno
odio sovra colui che tu ti mangi,
dimmi 'l perché", diss'io, "per tal convegno,
che se tu a ragion di lui ti piangi,
sappiendo chi voi siete e la sua pecca,
nel mondo suso ancora io te ne cangi,
se quella con ch'io parlo non si secca".
"Ó ty, jenž jevíš tolik zvířeckosti
a zášti k tomu, jemuž hlodáš hlavu,
pověz mi, proč," já řek, "a zvím-li dosti,
že poznám, jsi-li proti němu v právu
a též, kdo jste a jaká jeho vina,
nahoře o tobě dám zprávu,
nezmlkne-li mi jazyk, schnutím zhyna."
Děsivý příběh umučení hladem hraběte Ugolina Donoratica della Gherardesca a jeho čtyř rodinných příslušníků je vyprávěn v 33. a předposledním zpěvu "Pekla".
33. zpěv
Hrabě Ugolino hryže hlavu arcibiskupa Ruggiera degli Ubaldiniho. Ugolino je ochoten povědět svůj příběh Dantovi, aby zostudil Ruggieriho. Truchlivá událost se odehrála v 80. letech 13. století v Pise, kde v té době nadvláda ghibellinů v Pise byla oslabena katastrofální námořní porážkou pisánského loďstva Janovany u Meliore v r. 1284. Ghibellinská Pisa musela nyní čelit spojeneckým vojskům guelfů z Janova, Lukky a Florencie.
V této situaci se Ugolino (guelf, i když z ghibellinského rodu) stal purkmistrem (podestà) Pisy. Snažil se dosáhnout smíru podstoupením Lucce a Florencii několika pisánských hradů. Tímto se mu skutečně podařilo protipisánskou alianci rozbít a Pisu zachránit. Jeho postavení nejvyššího politika Pisy se však zkomplikovalo neshodami s jeho vnukem Ninem Viscontim a pokračujícími politickými neshodami s Janovem.
Arcibiskup Ruggieri, který pocházel ze starého ghibellinského rodu Ubaldiniů (kardinál Ottaviano Ubaldini byl zmíněn v 10. zpěvu jako "epikurejec", cf. 12. část článku), se zpočátku tvářil jako přítel Ugolina. Ale situace pisánských ghibellinů se zlepšila kolem r. 1288. Ruggieri se přidal na ghibellinskou stranu Ugolinových odpůrců a obvinil Ugolina z toho, že si nechal vydání pisánských hradů zaplatit. Ugolino byl zajat a se svými syny Gaddem a Uguccionem a vnuky Anselmucciem a Brigatou byl uvržen do opevněné věže ghibellinské rodiny Gualandiů. Asi po 9 měsících žaláře rozhodl Ruggieri přerušit dodávku potravy a všech pět vězňů bylo umořeno hlady na jaře r. 1289.
Poté, co Ugolino dovypráví svůj žalostný příběh, vypravěč Dante rozhořčeně obviní celou Pisu z toho, že nezabránila krutému umučení nevinných dětí. Caprara a Gorgona jsou ostrůvky před ústím řeky Arna do moře (BK, P, XXXIII, 76-90):
Quand'ebbe detto ciò, con li occhi torti
riprese 'l teschio misero co'denti,
che furo a l'osso, come d'un can, forti.
Ahi Pisa, vituperio de le genti
del bel paese là dove 'l sì suona,
poi che i vicini a te punir son lenti,
muovasi la Capraia e la Gorgona,
e faccian siepe ad Arno in su la foce,
sì ch'elli annieghi in te ogne persona!
Ché se 'l conte Ugolino aveva voce
d'aver tradita te de le castella,
non dovei tu i figliuoi porre a tal croce.
Innocenti facea l'età novella,
novella Tebe, Uguiccione e 'l Brigata
e li altri due che 'l canto suso appella.
Když dovyprávěl, sáh zas po té hlavě,
ostrými zuby zas ji začal drásat
a jako pes ji ohlodávat dravě.
Ach Piso, musím tvojí hanbu hlásat
v té krásné zemi, kde zní "si"! Když lení
se sousedům tvým ztrestat tě z tvých zásad,
Caparra s Gorgonou ať bez prodlení
utvoří v ústí řeky Arna hráze,
za nimiž utone tvé pokolení!
Ač Ugolino v hanebné své snaze
zradil a prodal tvrze tvé a hrady,
přec děti vydat nemělas té zkáze!
Ó nové Théby! Stvrzoval věk mladý
Nevinnost Brigaty a Ugucciona
i druhých dvou, jež jmenoval jsem tady.
Poutníci pokračují ve své cestě zamrzlým Kokytem, kde Dantovi mrazem cit vymizel z obličeje, takže nevnímá ani chlad, ani bolest. Dostávají se do části Pekla zvané Ptolemaia, nazvané podle biblického Žida Ptolemaia. Dle 1. knihy Makabejských Ptolemaios pozval svého tchána, židovského velekněze Simona a jeho syny do Jericha, kde je při hostině nechal zabít. V Ptolemaii jsou trestáni zrádci svých přátel a hostů.
Dante přelstí jednoho hříšníka slibem, který později nesplní, že za prozrazení hříšníkovy identity odstraní zmrzlé slzy z jeho obličeje. Pokud slib nesplní, může být poslán na dno Pekla. Hříšník je bratr Alberigo (Fra Alberigo) de’ Manfredi, člen řádu "Veselých bratří". Alberigo pozval své příbuzné Manfreda a Alberghetta na hostinu, při níž, smluveným heslem "Ať přinesou ovoce!", je nechal zabít svým služebnictvem.
Alberigova duše se nachází v Pekle, zatímco on ještě žije (měl zemřít kolem r. 1307). Alberigo tuto zvláštnost vysvětluje jako výsadu Ptolemaie. Dále se zmíní o sudičce Atropos, která dle staré řecké báje přestřihuje niť života, kterou pletou sudičky Klotho a Lachesis (BK, P, XXXIII, 121-126):
"Oh!", diss'io lui, "or se' tu ancor morto?".
Ed elli a me: "Come 'l mio corpo stea
nel mondo sù, nulla scienza porto.
Cotal vantaggio ha questa Tolomea,
che spesse volte l'anima ci cade
innanzi ch'Atropòs mossa le dea.
"Což mrtev jsi?" hned otázku mu kladu,
a na to on: "Já nevím, co se děje
teď na světě s mým tělem po mém pádu,
neb výsadou je této Ptolemeje,
že častokrát se duše octne tady,
ač Atropos jí žití ještě přeje.
Alberigo není jedinou duší živých mrtvol, která se nachází v Dantově Pekle. Při jiné hostině Janovan Ser Branca d’Oria zavraždil svého tchána Michela Zancheho, zkorumpovaného vysokého úředníka ze Sardinie. Zancheho z Logodoru, kterého v 5. příkopu 8. kruhu hlídají "Zlé Spáry", již zmínil Navařan Ciampolo (cf. 22. zpěv, 13. část článku). Alberigo poskytuje Dantovi další vysvětlení, jak hříšníci žijí na zemi, zatímco jejich duše se již nacházejí v Pekle (BK, P, XXXIII, 139-147):
"Io credo", diss'io lui, "che tu m'inganni;
ché Branca Doria non morì unquanche,
e mangia e bee e dorme e veste panni".
"Nel fosso sù", diss'el, "de' Malebranche,
là dove bolle la tenace pece,
non era ancor giunto Michel Zanche,
che questi lasciò il diavolo in sua vece
nel corpo suo, ed un suo prossimano
che 'l tradimento insieme con lui fece.
"Mne šálíš," pravím, "duše prokletá ty!
Ser Branca živ je přec a dalek zmaru
A pije, spí a jí a nosí šaty."
"Nahoře ještě do prohlubně těch Zlých Spárů
nesletěl ještě Michel Zanche v pádu,
kde kypí táhlá smola v děsném varu,
však v těle svém už ďáblu nechal vládu
i v těle příbuzného, s kterým v zlosti
společně vykonali onu zradu.
Dante, po Florencii a Pise, přidá Janov do seznamu zkorumpovaných měst (BK, P, XXXIII, 151-153):
Ahi Genovesi, uomini diversi
d'ogne costume e pien d'ogne magagna,
perché non siete voi del mondo spersi?
Ó Janované, mrzké pokolení,
zbavené mravů, schopné každé viny,
proč ze světa už nejste vyhlazeni?
34. zpěv
Básníci konečně dorazí do nejnižšího místa Pekla, která se jmenuje, dle biblického Jidáše Iškariotského, Jidáška (Guidecca).
V Jidášce se nacházejí zrádci nejhoršího druhu, kteří zradili své vladaře. Společně s Jidášem se zde nacházejí ti, kteří, zradou svých vládců a mecenášů, se dopustili zločinů s velkými dějinnými a společenskými důsledky. S výjimkou tří ústředních arcizrádců tito hříšníci jsou zcela uvězněni v ledu, "jako stébla ve skle" (come festuca in vetro), (BK, P, XXXIV, 11), a nemají možnost nejmenšího kontaktu, pohybu či komunikace.
Ve středu zmrzlého jezera je ohromná postava Satana (který se též v BK jmenuje Dis, Lucifer a Belzebub), která je až po půli prsou uvězněna v ledové díře. Na hlavě má tři obličeje, z nichž prostřední je červený, pravý žlutobílý a levý černý. Pod každým obličejem jsou dvoje velká netopýří křídla. Mávání křídel způsobuje prudký vítr, v jehož důsledku Kokytus je celý zamrzlý. Satanův hřích pýchy je vyjádřen parodií církevního hymnu z 6. století, který složil biskup v Poitiers Fortunatus, Vexilla Regis prodeunt, ke kterému Dante připojuje slovo Inferni. V českém překladu tedy pozměněný hymnus (BK, P, XXXIV, 1) zní "Korouhve krále pekel se blíží".
Satan není toliko padlý anděl jako ostatní ďáblové. Původně patřil k serafínům, k nejvyššímu z devíti andělských řádů, kteří dle 2. knihy Convivia (cf. 6. část článku) otáčejí deváté nebe. Byl to před svým pádem vrchol Božího stvoření (BK, P, XXXIV, 18): "…tvor, jenž kdysi zářil ve vší kráse" (…la creatura ch'ebbe il bel sembiante), (BK, P, XXXIV, 18). Tak, jak byl kdysi krásný, tak je nyní ohyzdný a pochází od něho "všechen žal" (ogne lutto) (BK, P, XXXIV, 34-36):
S'el fu sì bel com'elli è ora brutto,
e contra 'l suo fattore alzò le ciglia,
ben dee da lui proceder ogne lutto.
Dřív krásný byl, jak teď je zohavělý,
však oči zdvihl proti tvůrci svému;
a proto sváry zlé v něm původ měly.
Ve svých třech tlamách kouše Satan arcihříšníky Jidáše, Bruta a Cassia. Vergil připomene, že nastává večer a nadešel čas opustit Peklo (BK, P, XXXIV, 61-69):
"Quell'anima là sù c'ha maggior pena",
disse 'l maestro, "è Giuda Scariotto,
che 'l capo ha dentro e fuor le gambe mena.
De li altri due c'hanno il capo di sotto,
quel che pende dal nero ceffo è Bruto:
vedi come si storce, e non fa motto!;
e l'altro è Cassio che par sì membruto.
Ma la notte risurge, e oramai
è da partir, ché tutto avem veduto".
"Ta horní duše s největšími boly
je Jidáš Iškariot," mistr praví,
„má vevnitř hlavu, venku nohou koly.
Z těch druhých dvou, jímž možno vidět hlavy,
ční Brutus z černé tlamy dolů čelem.
Hle, jak se svíjí, aniž slovo praví!
Ten druhý Cassius je s hřmotným tělem.
Však vstává noc. Už pojďme, neb čas míjí
a vše už viděli jsme v pekle celém!"
Tři zrádci v Satanových tlamách jsou největší zrádci náboženství, nejvyšší moci duchovní, a Římského imperia, pro Danta nejvyšší moci pro správu světských věcí na zemi. Jidáš Iškariotský dle NZ zradil Ježíše za třicet stříbrných. Poté, co si uvědomil svůj hnusný čin, spáchal sebevraždu (Mt, 26, 14-16; 26, 21-25; 26, 47-49; 27, 3-5). Jidáš je umístěn v Satanově střední rudé tlamě hlavou dovnitř a Satan škrábe jeho záda drápy.
Brutus, v černé Satanově tlamě, a Cassius, v tlamě žlutobílé, jsou trestáni v nejspodnějším kruhu Pekla za vraždu Julia Caesara v den březnových Id (15. 3. 44 před n.l). Jak Brutus, tak Cassius bojovali na straně Pompeia v občanské válce. Po porážce Pompeia u Farsále v r. 48 před n.l. byli Caesarem omilostnění a byli jmenováni do vysokých funkcí. Brutus byl Caesarův adoptivní syn. Na jeho adresu měl Caesar pronést slova "I ty Brute?" (Et tu Brute?); podle některých více pravděpodobných pramenů měl Caesar pronest svá poslední slova v řečtině a sice: Kai sí, teknón? ("I ty synku?"). Po zavraždění Caesara byly politické ambice Bruta a Cassia překazeny Oktaviánem (pozdějším císařem Augustem) a Markem Antoniem. Cassius, poté, co byl poražen Markem Antoniem, se nechal zabít svým sluhou. Též Brutus spáchal sebevraždu po porážce Oktaviánem. Zavraždění Caesara vedlo k rané formě císařství (tzv. principátu) a římští panovníci byli v následujících stoletích označováni jako císaři (caesarové).
Dante se drží Vergila kolem šije a tak sestupují po huňatých bocích Satana. Když dorazí k Satanově pasu, kde je střed Země a světa, Vergil se začne šplhat novým směrem, od středu světa, k Satanovým tlapám a odtamtud se dostanou k jeskyni ve skále. Básníci nyní opouštějí Peklo. Pouť Peklem trvala od Velkého pátku přibližně do půl osmé večer na Bílou sobotu, zatímco ve stejnou dobu na jižní polokouli, kam básníci směřují, je již půl osmé ráno. Básníci šplhají jeskyní ve skále, kterou vyryla řeka zapomnění Lethe, k povrchu jižní polokoule. Vergil šplhá jako první, Dante ho následuje. Po dlouhém výstupu bez odpočinku, který trvá den a noc, konečně vyjdou z jeskyně a spatří nebeskou báň s hvězdami (BK, P, XXXIV, 136-139):
salimmo sù, el primo e io secondo,
tanto ch'i' vidi de le cose belle
che porta 'l ciel, per un pertugio tondo.
E quindi uscimmo a riveder le stelle.
On první, druhý já, jsme výš se brali,
dokud jsem krásné věci nad podjezdy
nebeské báně neshlédl průrvou skály:
tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.
K břehům hory Očistce dorazí básníci ráno na Velikonoční pondělí.
