Nedávno jsme měli asijskou návštěvu mluvící jazykem trochu vycházím z angličtiny, ale který doposud čeká na svého objevitele. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na povedenou historku z první poloviny 90. let, která je přímo modelovým příkladem drobných neštěstí při zdolávání jazykových bariér.
„V neděli večer ti přiletí do Mošnova nějaký Němec, bude tady 3 týdny přejímat tu velkou dodávku“, oznámil mi kysele šéf. „Ty ho vyzvedneš a dovezeš do hotelu.“ No nazdar, představa, že budu mít tři týdny na krku nějakého šťourala, práce mi bude stát a ještě se budu trápit s němčinou mě nijak nepotěšila.
Ale befel je befel a tak jsem v neděli odpoledne při návratu z houbařské výpravy vyměnil ve firmě svou starou škodovku za zánovního služebního favorita a vyrazil k místnímu letišti, téměř mezinárodnímu. Přišel jsem včas, letadlo právě dosedlo a já začal vyhlížet svého muže. Nakonec nás tam bylo víc takových, třeba ten suverénní mladík v kožené bundě a velkým černým bourákem, kterého v rozporu s veškerým dopravním značením zaparkoval přímo proti vchodu. Čas plynul, ale nikdo vhodný se neobjevil. Každý přesně věděl kam má jít, nerozhlížel se ani nehledal, nebo nebyl osamělým chlapem na služebce. „Měl jsem si udělat ceduli“, říkal jsem si, jak minuty ubíhaly. Ale koho by napadlo, že ho nenajdu mezi těmi 30 lidmi v hale, velikosti menší tělocvičny! Nakonec jsme tam zbyli jen dva, já a velmi elegantně oblečený starší pán, který jako by někoho nervózně vyhlížel. Oba jsme jako na povel s nadějí vyrazili jeden druhému vstříc. Byl to skutečně Němec, bohužel však ne ten můj. Během rozhovoru vytrvale lamentoval něco jako „Wo ist mein Mercedes?“. Pomohl jsem mu sehnat taxík, nasedl do služební plechovky a s myšlenkou „aspoň bude klid“ zamířil k domovu.
V pondělí ráno jsem odevzdal vozidlo a informoval šéfa. Právě jsme chtěli zavolat našemu partnerovi, že jejich člověk nedorazil, když zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a po úvodních formalitách vymotal něco jako „co byste potřeboval“. Z druhé strany se ozvalo ironicky a trochu pobaveně: „ No já vůbec nic, ale vám asi schází jeden Němec“.
Po chvíli trapného ticha, ve které si vychutnával můj šok mi vysvětlil celý příběh. Jejich firma měla německého vlastníka a včera očekávali příjezd nějakého vrcholového managera a tak pro něj vyslali na letiště Mercedes s řidičem, bohužel však neznalým základní německé komunikace. Řidič na letišti skutečně Němce potkal. Moc si sice nerozuměli, ale Germán se suverénně hnal k Mercedesu a tak ho vzal do auta a převezl do připraveného hotelového pokoje v Rožnově. Ráno ho tímtéž vozem přivezl na poradu do moderního areálu firmy ve Valašském Meziříčí a teprve tam byl zjištěn omyl. Trochu to připomínalo pohádku o ztracené holčičce v medvědí chaloupce; kdo jedl z mé misky, kdo spal v mé postýlce. Ten chlap mě začal zajímat.
Původně jsme pro něj chtěli poslat taxík nebo nechat dojet vlakem, ale při představě, co ještě může napáchat, jsem byl vyslán jako eskorta. Dorazil jsem do postižené firmy a z vrátnice jsem byl nasměrován přímo na sekretariát výrobního ředitele. Můj průvodce se tvářil pobaveně, ale když mě dovedl na místo činu, znejistěl. Můj chlap (opět) zmizel. Po chvíli telefonování hlásil pozorovatel v kantýně jeho přítomnost a tak jsme spěchali do kantýny. Ten exot zase nikde. Další hledání, během kterého jsem poznal značnou část výrobního areálu. Asi po půl hodince, kdy situace začínala připomínat grotesku, přišla zpráva z vrátnice. Čeká na braně a je pod neustálým dohledem. Mému průvodci se viditelně ulevilo, doprovodil mě k vrátnici a rozloučil se.
Prošel jsem tedy bránou v opačném směru a uviděl ho. Šedivý pětapadesátník hrubých rysů v otřesně ošoupaném riflovém oblečku s mrňavou koženou taškou a o trochu větší igelitkou, spokojeně dokuřující cigaretu. Sotva jsem ovládl záchvat smíchu. Tak tenhle exot na poradě vedení v téhle snobské německé firmě (s firemním jazykem anglickým) místo elegána ze včerejška, tak muselo být opravdu perfektní divadlo.
Na obranu chudáka řidiče je třeba podotknout, že ani znalost spisovné němčiny by mu nijak významně nepomohla. Vyčítat mu můžeme snad jen špatný cit pro lidské typy. Herr Dener, ein Ossi aus Leipzig (vyslovováno nějak jako Lajpciš) byl živým příkladem člověka, jehož prostřednictvím se z vážných věcí stává fraška. Vždy dobře naložený, usměvavý, lidově suverénní a bezstarostný, vytvářející ty nejnemožnější situace jako na běžícím pásu. Tehdy jsem pochopil, že neuvěřitelné postavy typu Švejk nebo Saturnin mohou mít své reálné vzory ze života, které jen čekají na svůj přesun do světa literatury.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
