„Ale oni to někdy myslí opravdu vážně“ – nanejvýš tohle jsou schopni současným výtvarným umělcům přiznat někteří příslušníci tzv. kulturní veřejnosti. Tedy víceméně vzdělaní lidé s obecným přehledem. Například obchodníci se zbraněmi, mezi kterými se pohybuji a od nichž jsem si vyslechl zmíněný kec při náhodné návštěvě muzea. Čím se ale liší umění od mazanice? Co dělí artefakt od nesmyslu vzniklého jenom na efekt a pro efekt (finanční)? A k čemu je vlastně umění, když se často ani nedá říct, co je? Nejsem žádný intelektuál, snad i proto nepřestávám vidět za touhle otázkou pořádný otazník.
Když jsem zabloudil v Americe na výstavu Any Mendieta, sám jsem si nebyl jistý, jestli jsem nenarazil na nějakého takového vykuka, který to maže jenom tak. Na filmovém záznamu jsem uviděl mladou ženu v bílé košili, s dlouhými tmavými vlasy rozprostřenými po zádech. Stála čelem k bílé zdi, zvedla ruce a začala se sklánět. Protože měla zápěstí od krve, na stěně zůstala pravidelně nepravidelná stopa. Umění jako dělané pro posměšek „tohle bych dovedl taky“. Jak se ale brzy ukázalo, u Any Mendieta neplatí. Červenou ve filmu jsem přece bez jakékoli pochyby pokládal za opravdovou krev. A ty nepravidelné půlkruhy ve mně rozehrály řadu asociací: Ze všeho nejdřív jsem uviděl křídla ptáka, který neúprosně stoupá.
Ana Mendieta (1948-85) pracovala s otiskem vlastního těla během celé své krátké, intenzivní a tragicky zakončené kariéry. Zanechávala svou siluetu v blátě močálů, v březích řek, případně ji z přírodních materiálů vymodelovávala. Obrysy těla někdy vysypávala rumělkou a později střelným prachem, který zapalovala. Vznikala tak pohyblivá umělecká díla rychle pohlcovaná vlastním rozpadem a brzy existující jen na filmovém záznamu. Protože jejich autorka působila v době rozkvětu land artu, zdálo se, že je prostě jeho vyznavačkou. Podařilo se jí ho však nabít nečekanými významy.
Svobodomyslně si například pohrávala s odkazy různých náboženství. Brala, co potřebovala z předkolumbovských kultur stejně jako z kubánských a afrických kultů. Jedním z nich je například Santería – směs praktik afrických Yorubů a Bantů doplněných katolicismem, vzniklá na Kubě mezi dovezenými otroky. Ana Mendieta všude nacházela podněty pro použití univerzální napůl uzavřené, napůl otevřené křivky ženské postavy a stejně univerzálního symbolu zápalné oběti. Ženské tělo je v jejím pojetí průchozí, průtočné. Neúplně ohraničené cosi, co dává nový život. Něco, v čem život opět zaniká – vyhořívá... Své tvorbě říkala „earth body art“. Postupně se ukázalo, že zapadá do mnoha škatulek a zároveň z nich vždycky vyčnívá. A tak ji brali jako land-artistku, umělkyni-exulantku, pak zase umělkyni-feministku, dnes by jí asi dali nálepku etno či multi-kulti.
Její tvorba úzce souvisela s celoživotními pocity vykořeněnosti. Jako čtrnáctiletá se Mendieta (narozená na Kubě) octla bez rodičů, jen se sestrou, v USA. Celkem čtrnáct tisíc dětí z buržoazních rodin tam po Castrově převratu odvezla katolická církev při Operaci Peter Pan. Předpokládalo se, že jde jen o dočasné opatření, než revoluce ztroskotá. Ana však zůstala ve Spojených státech natrvalo a s matkou a otcem se setkala až po řadě let.
I divák neznalý tohoto příběhu si nejspíš uvědomí zvláštní naléhavost jejích prací. Jazyk zná termín „spalující pochybnost“. Přesně ta je obsahem Mendietiných výtvorů. Jako by se Mendieta palčivě ptala po vlastních konturách, po svých hranicích a zároveň po tom, co je uvnitř.
Prchavost přírodních materiálů vyhrotila pozdními pracemi vyrytými do listů tropických stromů. Vznikl zvláštní efekt – artefakt jako rána, která se nikdy nezahojí. Otázka Any Mendieta zní dnes stejně naléhavě, ne-li ještě naléhavěji než když ji kladla: Co se stane s lidmi přinucenými migrovat? S těmi, kdo musejí opouštět země a kultury? Opouštět svou identitu? Neustále měnit své role?
Mendieta vlastně vybízí k tomu, abychom při migraci světem, vztahy, vlastním životem zanechali co nejtrvalejší otisk. Nesmíme dopustit, abychom se změnili úplně; něco ať zůstane. To, co vydrží, to není úspěch – nejdéle přetrvá pochybnost. Tedy otisk vypálený vlastní pochybností. (Mendieta ke konci své kariéry vypalovala svou dlaň do trávy. Používala odlitek vlastní ruky podobným způsobem, jako se pracuje s vypalovací značkou na dobytek). Poslední otisk její tělo zanechalo, když se za nejasných okolností zřítila z bytu svého manžela ve 34. patře. Bylo jí 36 let.
Když se vrátím k té úvodní otázce – k čemu je umění – je mi jasné, že výstava této umělkyně mi nepomůže. Dokonce bych po jejím shlédnutí řekl, že umění – je k ničemu. Je k ničemu jako pochybnost, která mi umožní vytrhnout se ze sebe sama a na okamžik se tak uvidět.
Stálo za to nechat se retrospektivou Any Mendieta popálit, jako značkovacím železem. Člověk na jejím konci možná zjistil, že všechna ta krev, spáleniny a jizvy ho označily jakousi jeho vlastní značkou. Že teď o něco víc patří sám sobě.
(K výstavě Ana Mendieta: Earth Body, Sculpture and Performance 1972-85. Připravilo ji Smithsonian Hirshorn Museum and Sculpture Garden ve Washingtonu D. C. s ředitelkou muzea Olgou Viso jako kurátorkou. Mendietina retrospektiva se otevřela v r. 2004 ve Whitney v New Yorku, pak byla k vidění v Hirshorn, v Des Moines v Iowě a do 15. 1. 2006 v Art Museum v Miami (www.miamiartmuseum.org). Článek je uveřejněn s laskavým svolením čtrnáctideníku pro současné výtvarné umění Ateliér, v jehož prvním lednovém čísle vyšel.)
K čemu je umění? | 17 comments (16 topical, 1 editorial, 0 pending)
K čemu je umění? | 17 comments (16 topical, 1 editorial, 0 pending)
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
