Moto: Policajt přinesl domů z lesa jen jednoho, zcela rozdrceného a rozpadlého praváka. „Už zase“, povídá vyčítavě manželka,“ zase jsi do něho mlátil, aby ti prozradil, kde jsou ti ostatní!“ „Ale kdepak“, odpověděl muž zákona, „ on upadl na umývárně.“
Lidová anekdota
Tak jsem si minulý týden zapnul bednu ve zcela nezvyklý čas. Ušmudlaný, nesmělý ale geniální detektiv Colombo právě brilantně řešil vraždu v šachovém prostředí. Ano, bylo to podezřelé, každý člověk skutečně pozná svůj vlastní zubní kartáček, takže to byla vražda. Ale televizní zprávy nejsou televizní detektivka. Zprávám máme my běžní občané (podle představ médií) věřit a podezřelé věci ignorovat.
Colombo
by asi svým nenápadným způsobem
obešel
povinnost být důvěřivým občanem, bezmezně věřit
demokraticky zvoleným institucím a jejich
ještě
demokratičtějším mocenským
nástrojům,
prosazujícím humanismus, lidská
práva a
spravedlnost z boží demokratické vůle po
celém
světě. Prostě by se mu to nějak nezdálo a
následovala
by klasická variace ve stylu: „Ano jistě pane, ale
víte
mě pořád nejde do hlavy...“, a na konci
příběhu
by nás čekalo pravdivé vysvětlení.
Případ
Kelly
Tehdy
dnes už po něm ani pes neštěkne, ale 17. července 2003 mu
patřily titulní strany. Stačí
nahlédnout třeba
BL
z toho dne. Člověk, který byl kaňkou na
oficiálním
prezentaci modelového preventivního
úderu
(samozřejmě newspeak, dříve se užívalo slovo
agrese), byl nalezen mrtvý v lese. Historie
ukázala, že
nebožtík mluvil úplnou pravdu, kterou dneska
mlčky
(tedy skutečně velmi potichu) připouštění i
oficiální
místa. Jenže tehdy, v roce 2003 byla taková slova
dynamitem, zvláště když byla pronesena osobou
zasvěcenou a
s razancí, těšící bulvární
média. Co je ale velmi podivné, že
Kelly svou
smrti a její způsob sám předpověděl.
Že by již tehdy plánoval přesnou metodiku sebevraždy?
Myslím, že Colombo by příliš nevěřil,
stejně jako
nevěřili někteří svědci.
Motiv byl velmi silný a podezření vcelku
jasné.
Předpokládám, že by poručík
požádal
podezřelého, aby po návratu
z ciziny neopouštěl město. Jelikož však v těchto
hvězdných
výšinách neplatí
běžná logika, mohl
podezřelý spokojeně pronést následující
a klidně přestát ve
své demokratické funkci i nezvratné
přistižení při podvodu. Ať už příběh proběhl
jakkoli, jedno je již dnes jisté: pravdomluvný
shnil
ve svém hrobě a podvodník se na nás
dodnes
demokraticky usmívá z titulních stran
médiím,
která mezitím pomohla zapomenout na zoufale
odvážný
čin jednoho nevyvoleného.
Smrt
„balkánského
řezníka“
11.3.2006
přišla překvapivá zpráva. V
haagské cele byl
nalezen jeden z nejznámějších vězňů
této
planety – Miloševič. Podle
oficiálních médií
hlavní viník balkánských
válek
devadesátých let, krystalické zlo
osobně, malý
Hitler, balkánský řezník... Pro
česká
papouškovací média byl
větší terno, než
zaplavené pražské metro, neopomněla
tímto
kořením často připepřit svou ideologický
guláš.
Nic proti, je to správné, když se
krvaví vládci
dočkají trestu, jen kdyby nebyly ty pochyby.
Pořád si
totiž pamatuji na vypálené a
opuštěné srbské
(což místní potvrdili) domy nahoře na planině,
nepříliš daleko od známých
letovisek, ani na
privátní fotky našeho automechanika z
vybombardovaných
obytných čtvrtí Bělehradu. Něco mi
říká,
že to asi Miloševič nespáchal. Mám
velmi silný
pocit, že na té lavici mělo sedět daleko více
obžalovaných. V našem případě kromě
Miloševičových
balkánských protihráčů by připadal v
úvahu
i jistý přítel orálního
sexu nebo naše
Madlenka. A v jiných, neméně krvavých
kauzách,
nám také chybí řada těch
„spravedlivých“
politiků.
Selektivní výběr „zločinců“
však naznačuje, že
haagský tribunál je pouze soudem
vítězů, který
slouží k legalizaci výsledků válek
„demokratických“
mocností.
Asi
nikdo neočekával, že ani po pěti letech procesu s
Miloševičem nebudeme znát výsledek.
Přes veškerou
snahu a neomezené prostředky se nemohla obžaloba pochlubit
žádným
významnějším úspěchem,
který by (od počátku zaujatá)
média
mohla úspěšně prezentovat. Místo toho
se na
veřejnost dostávaly pouze Miloševičovy
protiútoky
(např. 1,
2,
3),
které však média nezapomněla postavit
do správného
světla a vysvětlit Miloševičovu simulačně-zdržovací
taktiku. Z konspiračních serverů a později (poněkud cudně)
i oficiálních médií začaly
pronikat
informace, že se proces obžalobě nějak ne a ne a nedaří a
najednou prásk. Miloševič byl nalezen mrtev.
Poručík
Colombo by jistě zpozorněl a začal velmi podrobně sledovat reakce
jednotlivých zúčastněných.
ještě by mu
neunikla reakce paní Del Ponte. Jako jediná a v
rozporu
i s prvními zprávami „nevyloučila
sebevraždu“ aby
posléze pronesla pokrytecký výrok o „škodě
pro spravedlnost“. Velevážená
ctižádostivá
žalobkyně měla pět let na to, aby přišla spravedlnosti a
pravdě
alespoň na půl cesty vstříc nebo minimálně
zavřela
pusu pochybovačům
akceptovatelnými argumenty. V tomto okamžiku však
považuji
takové prohlášení za krajně
nechutné,
skoro patologické kopání do
mrtvoly.
Ale
jak to vlastně je s tou příčinou smrti? Napřed
prý
měl Miloševič v krvi „stopy
léků“ proti lepře
a napsal dopis, ve kterém se bojí, že
bude
tribunálem otráven. Když byl mrtev, přinesla
noviny,
které do té doby o možné otravě nijak
zvlášť
nespekulovaly, články s palcovými titulky: „Miloševič
nebyl otráven“, tvrdí
tribunál. Proč to
vlamování do otevřených
dveří? Myslím,
že by Colombo významně povytáhl obočí.
On by
totiž prohlášení
podezřelého, že nebožtík
zemřel přirozenou smrtí bylo v jeho očích
spíše
kontraproduktivní.
Aby
to nebylo tak úplně jednoduché je
zajímavé
přečíst si méně konspirativní
vyjádření
strany,
kterou nemůžeme podezírat ze spolupráce s
tribunálem.
„Jasná chyba a neprofesionalismus“
vypadá jako
nejumírněnější vysvětlení
celé
události. Ale je to pravděpodobné?
Tamní
doktoři určitě nebyli začínající
felčaři,
proč tedy taková chyba u pacienta tak
významného?
V
Haagu se válečným zločincům nějak
nedaří
Teprve
Miloševičova smrt dostala do zcela jiného světla
i události
okolo dalších obviněných
válečných
zločinců převážně srbské
národnosti.
Žádné omračující důkazy,
jen drobné
indicie a nesrovnalosti. Ale jestli to tak půjde dál, nebude
třeba vynášet žádné
rozsudky a vina všech
katů balkánské tragédie zůstane na jen
těch
„správných“, politicky
přijatelných
osobnostech. Naše děti se budou učit verzi vítězů
a možná
někoho napadne takovou historii uzákonit (jak je v
našem
demokratickém, svobodou slova prostoupeném,
světě v poslední době módní).
Možná si Miloševičovu
knihu ze záhrobí přečtete jen s
vědomím,
že pácháte trestný čin.
Závěrem
Ne
Colombo, nemám řešení. Jen
silné motivy,
spoustu nezodpovězených otázek a kupu
nesrovnalostí,
které mě nutí nevěřit. Na rozdíl od
případu
nešťastného zbrojního inspektora mě
osobní
osud srbkého vládce ani moc
nezajímá,
prokazatelně byl minimálně jednou z figur krvavé
balkánské lázně. Zajimá mě
to, co
jeho a další úmrtí
vypodají o lidech,
kteří nám vládnou, o
médiích,
jejich moci a postupech.
Jsem podezíravý. Tím spíše, že mnoho divokých, ještě včera zdánlivě bláznivých blábolů se přesouvá z oblasti konspirativních teorií do reality. Kdo by si ještě před 10 lety pomyslel, že americký prezident bude zvolen tak pochybným způsobem, že EU bude chtít šmírovat každé komunikační spojení vlastních občanů, že bude možné zacházet s válečný zajatci jako před stoletími, že bude veřejně propagována koncepce preventivních válek (a naši "zástupci lidu" se přes jeho nesouhlas přidají), že bude možné prohlásit bombardování civilistů za humanitární atd. Není to tak dávno, co předpovědi útoků na Irán patřili do bulvárního tisku a dnes se jen čeká na termín. Kladu si otázku, co bude potom? Jsou dnešní konspirativní teorie dostatečně divoké, aby mohly být pravdivé?
