A celý tento kraj je osídlen přistěhovalci z Čech a kousek od těchto vsí je městečko Daruvar, kde vychází český týdeník Jednota. Daruvar byl objeven jíž dávno před naším letopočtem a v r.35 před n.l. císař Oktavivio Augusta tam založil Aquae Balissae, poněvadž je tam vřídlo léčivé teplé vody a mnozí římští císaři se tam léčili. Léčivé lázně jsou tam pochopitelně i v dnešní době. Vraťme se k vesnicím podobným jako Zdence. Takových podobných vesnic je v okolí mnoho a ve všech je mnoho Čechů, některé jsou z větší části české. Ovšem v mé vsi v Malých Zdencích, v mém dětství i s mým chorvatským sousedem a přítelem Ivo Bralićem, jsem mluvil česky a to po celý život, když jsme se setkali. Dnes už to není pravda, dochází k asimilaci, a po čase tam zůstanou pouze česká příjmení, jako památka na kdysi silnou českou menšinu.
A v historii byly to velice významné osady, o kterém jsou písemné záznamy z roku již z 13. století a to z roku 1246, kde se hovoří o majetku a pod. 1267 a v roce 1272 se hovoří o hradě, tvrzi Zdenci o němž jsou dochovány údaje během celého 14. a 15. století. Malé Zdence se tenkrát jmenovaly Horní Zdence, poněvadž jsou ve směru odkud teče Ilova a Velké Zdence byly tenkrát Dolní Zdence, ovšem v různém nářečí. V Dolních Zdencích byly v době 1318, 1344 s 1378, (byla) fara a kostel a stejně tak v Horních Zdencích v 1344,1378 a 1481 kostel z tohoto času jsou o nich uchované záznamy. Tyto oba byly zasvěcené Panně Marii. V oblasti horní Ilovy se nacházel kostel sv. Jiří a v Dolních Zdencích kromě již uvedeného kostela Blahoslavené Panny Marie byl taky kostel Všech svatých. Kromě toho byla ve Zdencích vybudovaná tvrz, proti nepříteli, tj. Turkům. Z toho plyne, že samotné Dolní Zdence měly 2 kostely a Horní Zdence 1 kostel a byly to významné osady. Majitelem nemovitostí byla jistá rodina Bathory, které patřily asi 10 vesnic, ale přesné záznamy se nezachovaly.
V roce 1474 vpadli Turci do Slavonie a začali jejich loupeživé a vražedné výpravy, které za 50 let učinily z této velice úrodné a zalidněné oblasti pustou a vylidněnou zemi. Z toho vyplývá, že turecké nebezpečí bylo opravdu stále více zřejmé a bylo zapotřebí něco proti tomu dělat. V této době vládl král Matyáš Korvín. Tento zaslal k věci dva dokumenty. Jeden byl zaslán stavům sněmu Království Slavonie, aby se na vyzvání bána Ivana Thuze z Laku a bána Ladislava Egervarského dostavili na sněm šlechty, zemanů a majitelů půdy. Sněm měl stanovit počet lidí na obranu Chorvatska a pokuty pro ty, kteří by se nedostavili. Druhý dokument byl zaslán všem županstvím s nařízením, aby se zástupcové dostavili na sněm. Tak došlo k důležitému zasedání sněmu „in opido Zdencz“ 20. ledna 1478. Neboli Ve Zdencích bylo zasedání chorvatského sněmu. Začala organizace obrany, ale bylo již pozdě. Dokonce i Zdence padly do Tureckých rukou. Kdy se to přesně stalo se neví, poněvadž, když Turci obsadili Požegu a další bližší města, tak lidé ze Zdenců zřejmě utekli. Tam se neválčilo a po dost dlouhou dobu byly Zdence v tureckých rukou a ještě delší čas byly „zemí nikoho“. To bylo velké území mezi rakousko-uherským vojskem a tureckým vojskem. Po tuto dobu se nikde v žádných historických záznamech o Zdencích nepíše.
Teprve když bylo po 30ti-leté válce a armáda mohla být použita proti Turkům, tak tito byli z Chorvatska vyhnání a koncem 17. století začala migrace lidí do těchto volných krajů. Z počátku tam přicházelo hodně Srbů, kteří utíkali před Turky. Od Rakouska dostali jistou půdu pro rodinu zdarma a nemuseli určitou dobu platit daně. Vznikla z poměrně velkého území „Vojna krajina“, kam se stěhovali z počátku Srbové, kteří utíkali z okupovaného Srbska. Zato však dostali zbraně a museli držet stráže na pro případ, kdyby přišli Turkové, tak museli s nimi bojovat a nepustit je dále. Ve Zdencích to bylo na řece Ilově a v té době již opět byly Malé a Velké Zdence probuzené k životu. Postupně tam přišly také chorvatské rodiny a několik maďarských.
Poněvadž tam stále bylo dost místa rakouská vláda na území Čech rozšířila o tom zprávu a tak se lidé v chudých krajích o tom dozvěděli. A mnozí z početnějších rodin se odhodlali na přestěhování. Taková první vlna přišla do chorvatských krajů někdy kolem roku 1825. Ta však nebyla silná a již v první generaci se smíchala s původními obyvateli. Docházelo k smíšeným manželstvím a kromě toho tam v té době byl nezdravý kraj a lidé hodně umírali.
Mojí předkové po meči se přistěhovali 1875, zakoupili tam domek a zemědělskou půdu a louky 20. února 1875. Většina Čechů přicházela do Chorvatska ve stejné době a, až na několik jednotlivců, jejich imigrace trvala do konce století. Mezitím, některé rodiny se opět vrátily zpět do Čech, ale těch bylo málo. Mojí předkové tj. můj praděd Josef nar. 1843 v obci Malovice okres Tábor a prababička Barbara nar. Švejdová 1847. roku v Nové vsi okres Tábor. Zřejmě sousední vesnice, kde se seznámila s mým pradědem a již doma měli syna Františka, mého dědu, s kterým přijeli do Chorvatska.
Poněvadž tam bylo nyní mnoho Čechů, tak jednak začali se mezi sebou stýkat a zavádět obdělávání půdy, tak jak na to byli zvyklí z domova. Lidé tam nastěhovaní totiž neuměli dost dobře a účelně s půdou hospodařit. Určité pole zorali a naseli tam obilí třeba dvakrát za sebou a potom to pole nechali odpočinout. Nechali ho rok ladem, nic na něm nepěstovali. Ta tráva co na něm vyrostla, tak tam na takové pole vyháněli dobytek, krávy a jalovice, aby to spásly a nasytily se. To si přistěhovalci z Čech nemohli dovolit a bylo to ekonomicky neužitečné. Napřed museli pole vyčistit od různých kořenů a úplně vysekat všechny pařezy, které se tam vyskytovaly. Nakoupili si koně a krávy a založili hnojník, což je na venkovském hospodářství velice důležitá věc. A začali s oráním a obděláváním půdy, setím obilí, sázením brambor, řepy a ostatních živin, kterých je zapotřebí. Půda byla úrodná, zvláště když se hnojila a srbští sousedé a chorvatští se divili, že nenechávají půdu ladem. Časem, když už Češi uměli jazyk a dobře se domluvili, tak se dohodli, že je i pro ně lepší, aby hospodařili stejně, aby zbytečně nepřicházeli o výdělek. Takže se pokrokovější technologie rozšířila do celého kraje.
Totiž mezi Malými Zdencemi a Velkými je pouze křižovatka, která je vzájemně dělí. Navíc Velké Zdence „ukradly“ kus území Malým, poněvadž tam je velká mlékárna, a ono to lépe zní „Mljekarska idustrija Veliki Zdenci“, nežli totéž …. Mali Zdenci“. To by tomu Mlékařskému průmyslu Mali Zdenci lidé moc nevěřili. Avšak jsou-li tam Veliki Zdenci a tyto mají své pobočky v jiných místech Chorvatska, tak nešť. Tuto mlékárnu založil Matěj Macášek, drobný obchodník, ale s obchodním citem, Slovák. Viděl, že se ve Zdencích vyrábí dost mléka a proto založil na křižovatce v Malých Zdencích mlékárnu. Tam s oženil s Češkou a měl 3 syny. Jeden zemřel v době 1. sv. války a druhý vystudoval v Zagrebu a domů se již nevrátil. Po celý jeho život tato dobře fungovala ale po jeho smrti, zemřel ve věku 52 let, se řízení ujal syn Josef, který nebyl takový obchodník jako jeho otec. Navíc přicházelo období světové krize a Macášek mladší musel mlékárnu v r. 1928 prodat. Koupil ji obchodník Viktor Hrešíć, který po krizi značně rozšířil výrobu a dostala i své jméno „Zdenka“ podle jména jeho dceři. Avšak se hodilo i jinak, poněvadž místo původu bylo Zdenci. Postupně přerostla mlékárenský průmysl. V samotné mlékárenském podniku pracovalo mnoho Čechů i českých odborníků. A tenkrát služebně se „přestěhovala“ Zdenka do Velkých Zdenců.
Nyní si všimněme konečně kulturních vztahů mezi českou menšinou v Chorvatsku. Je pochopitelné, že se přistěhovalci vzájemně stýkali a postupně si založili tzv. České Besedy. Postupně se toto rozrostlo a v každé vsi byla Česká beseda, ta však byla hlavně činná mezi světovými válkami. Ale již od přistěhování až po mé dětství a mládí do druhé světové války, pokud se ženil Čech tak si bral na 90% Češku, Chorvat Chorvatku a Srb Srbku, Maďar Maďarku. Do míchání národností téměř vůbec nedocházelo.
Ve mé vsi se ve všech českých rodinách hovořilo česky a mnoho nečeských sousedů umělo taky česky. Já jsem se od dětství se svým chorvatským kamarádem Ivo Bralićem vždy bavil pouze česky a to po celý život, dokud žil. V Besedách se objednávaly české knížky a ty byly k dispozici všem k přečtení. Byl vždy někdo, kdo vedl evidenci o knížkách a v určitou dobu je půjčoval čtenářům. V Besedě se také projednávaly jiné věci, jako např. zda ochotníci budou hrát to a to divadlo a nakolik je to téma vhodné. Po dohodě se vyhlásilo, kdo chce hrát a pak se vybrali herci a začalo se cvičit. Pak byla premiéra doma a případně v sousední vesnici a tam kde byl zájem. Tyto zase oplatili se svým divadlem návštěvu divadla z jiné Besedy. Mládež pořádala majálesy.
Jiná důležitá kulturní činnost českých krajanů byla hudba. Ti by přece bez hudby nevydrželi. A tak v každé významné České besedě vznikla, kde se našli potřební odborníci, hudba. V mé vsi byl kapelníkem Václav Nykl, ten vedl a cvičil dechovku a Horyna zase zorganizoval jazz, takže tam byly dvě hudby. Jinak se hlavně mládež ale i ostatní lidé každoročně zúčastňovali dožinek, které se pořádaly po ukončení sklizně obilí pro celý kraj a byly organizované v některé vsi. Tam se sjeli alegorické vozy a nacvičení tanečníci a bylo tam pochopitelně veselo.
Češi v době II. sv. války
V naší vsi do války ještě nebyl zaveden el. proud, ale Č. beseda ještě před tím koupila rádio na baterie. Takže v době Mnichova jsme poslouchali tyto události na toto naše rádio a z vývoje událostí jsme byli smutní. Já jsem byl ještě kluk, ale na toto si ještě pamatuji. Potom když vypukla již válka a přesunula se i k nám a vznikla loutková vláda s Pavelićem v čele a vrahouny ustašovci, tak se nám to vůbec nelíbilo. Navíc z počátku začali stěhovat srbské sousedy do Srbska, později se s takovým stěhováním nenamáhali, ale je přímo stříleli, nebo posílali do koncentráků. Takže jsme nikdy nevěděli, kdy si vzpomenou, že jsou pro ně nepohodlní i Češi. Jenomže na druhou stranu, potřebovali potraviny a někdo je musel vypěstovat, tak si nemohli dovolit nějaké střílení podle vlastní vůle. Jak válka pokračovala, tak se také šířil boj partyzánů proti okupantům a domácím zrádcům. V roce 1942 vznikla na území Chorvatska Česká rota, která postupně přerostla v Českou partyzánskou brigádu Jana Žižky, která bojovala proti okupantům. Uvnitř brigády byla úřední řečí čeština a velelo se taky česky. Ovšem Češi bojovali i v jiných jednotkách, ne pouze ve své brigádě. Velké a Malé Zdence s okolními vesnicemi osvobodila Česká brigáda, Virovitická brigáda, a ne jen Zdence, ale i sousední vesnice a okresní město Grubišno Polje, takže bylo osvobozené velké území. Toto se stalo od 17. do 20. srpna 1944. Bohužel občas nám tam pronikli Němci s Vlasovci, kterým lidé říkali Čerkézi. Ovšem vydrželi ve vesnici nanejvýš týden a museli pryč. Přišli loupit potraviny a „časy“. Mně je z ruky taky sebrali.
Po ukončení války byli příslušníci České brigády Jana Žižky pozvání do Čech panem prezidentem Benešem a byli u něj na návštěvě na Hradě. Kromě toho si prohlédli místa, kam jistá část české menšiny reemigrovala zpět do Čech, vlastně přesně na Moravu hlavně do vsi Jiřice. Já osobně jsem odjel do Prahy, chtěl jsem ukončit školy, které jsem již začal v Zahřebu. A taky jsem se dostal do internátu v Praze, tam ukončil průmyslovku a šel na vojnu. Po vojně jsem pokračoval na ČVUT, kterou jsem v Praze ukončil.
Pár vět na závěr. V době mého dětství a mládí, kdy jsem žil ve své rodné vsi, jak jsem již uvedl výše, kde jsem psal o kulturních vztazích a mezilidských vlastně taky. Dnes je už vše jiné, za dobu mého života se mnohé změnilo. Npř. můj bratranec, stejného příjmení byl velký Čech a u nich se vždy hovořilo pouze česky. Jeho syn se stal vdovcem a s první manželkou mluvili samozřejmě česky. A s dětmi také. On kromě práce zemědělské také svážel mléko do mlékárny a kdesi ve vzdálené vesnici si našel manželku Chorvatku a ta neměla zájem se ani pokusit naučit česky. Takže se u nich mluví chorvatsky, ovšem s českými sousedy česky. Jeho sestra, která studovala agronomii v Praze, měla českého nápadníka a můj bratranec měl proti němu stále výhrady. Nakonec si vzala chorvatského policajta a žije v Hrubečném Poli (Grubišno Polje). S dětmi z počátku mluvila česky a když šly do školy neuměly dobře chorvatsky a pak začaly doma mluvit pouze chorvatsky. Dnes její děvčata neumí česky vůbec. A podobné to je ve většině bývalých ryze českých rodin. Takže dochází k asimilaci a z české menšiny zbudou české hřbitovy a česká příjmení často zpotvořená.
